Českobudějovická opera a Festival hudebního divadla Opera 2017
Představujeme soubory Festivalu Opera 2017
Šéf opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Tomáš Studený o festivalové inscenaci Ravelovy opery Dítě a kouzla, o současné kondici českobudějovického souboru, ale i o tom, jak se žije opeře v Česku
Co všechno rozhodlo o výběru titulu, se kterým do Prahy na festival Opera 2017 přijedete?
Asi bych to vyjádřil takto: jistá exkluzivita, která, předpokládáme, bude pro festivalové publikum lákavým zpestřením. Za prvé, Dítě a kouzla Maurice Ravela, je výjimečné dílo mimořádných kvalit, ale navzdory tomu ho nenajdeme v repertoáru tuzemských oper, a ani v zahraničí nepatří k nejfrekventovanějším titulům. Za druhé se nejen dle mého názoru velice povedla inscenace v režii SKUTRů, na scéně Jakuba Kopeckého, v kostýmech Simony Rybákové a hudebním nastudování Maria De Rose, a na velmi dobré úrovni jsou i představitelé jednotlivých postav a všechny další složky. A za třetí je to opera určená dětskému publiku, a to je také poměrně rarita.
Navíc plánujeme na festivalu představit i krátkou předscénu s názvem Kouzla a dítě. To je takový hudebně-divadelní edukativní program, který zábavnou formou děti vtahuje do imaginativního světa Ravelovy hudby. Je to vcelku originální formát a zatím se setkává s velice kladnými ohlasy. Edukativní projekt k opeře vytvořila režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová na popud ředitele Lukáše Průdka a premiérově byl uveden v rámci festivalu Janáček Brno 2016.
Celkem vzato, jsme přesvědčeni, že z Budějovic na festival přivezeme operní událost pozoruhodnou nejen v našem regionálním kontextu, ale i v kontextu širším, a nabídneme operní podvečer zajímavý jak pro rodiny s dětmi (například pro mého čtyřletého syna to byl opravdu velký zážitek), tak pro milovníky opery. Podle našeho názoru by se totiž na opeře pro děti určitě nemělo šetřit, ba naopak. Hlavní slovo při výběru měla tedy jednoznačně dramaturgie. Pak jsou na řadě samozřejmě i praktická hlediska, do jakého prostoru bychom se vešli a podobně, ale to už jsou spíše technické záležitosti.
V čem především jsou podle vás silné stránky vybrané inscenace?
Něco jsem prozradil už v předchozí odpovědi. Myslím, že hlavně fantazie, hravost, výtvarno, neboli vizuál, jak se dnes říká, a celkově asi ta zvláštní, podmanivá poetika, která v sobě absorbuje nenásilnou moralitu, humor, surreálno i nesmírně silné a dojemné momenty. Je to taková krásná sonda do klukovské duše… Už první věta mluví za vše: „To je otrava, dělat úkol!…“ V neposlední řadě bych zdůraznil srozumitelnost, byť samozřejmě není možné rozumět v opeře každému slovu, zvlášť když je hustší faktura. Vnímat zpívaný text ale vždy vyžaduje od posluchače zvláštní druh cviku. A proto jsme věnovali opravdu velkou péči tomu, aby bylo co nejvíce rozumět takzvaně na první dobrou, protože děti příliš posluchačských zkušeností zatím nejspíše nemají. Doslova jsme pěvce při zkouškách terorizovali ze všech stran už od ansámblovek, a protože Mario De Rose češtinou nevládne, připadla tato nepopulární úloha částečně i mně, jako novopečenému šéfovi, a pochopitelně i režiséři byli v tomto ohledu nesmírně bdělí.
Jak tato inscenace zapadá do kontextu repertoáru vašeho divadla a v čem jej hlavně reprezentuje?
Repertoár opery Jihočeského divadla je, jak už to u oblastních divadel bývá, celkem široce rozkročen od velkých klasických titulů po operetu a muzikál. I v těchhle souvislostech se ale jedná o produkci mimořádnou a v mnoha ohledech téměř experimentující. Souvisí to s tím, že se snažíme operou jako žánrem upoutávat stále nové publikum a sem právě tato inscenace přesně míří, jak do řad dětí, tak rodičů. Kdybychom s tímto titulem mysleli prvořadě na tradiční operní publikum, pak bychom ho uváděli patrně v originále, jenže pak bychom si exkluzivitu tohoto druhu (francouzskou operu dvacátého století) těžko mohli dovolit, protože tu by ocenila v rámci regionu jen poměrně úzká skupina lidí. To bohužel nelze ignorovat. A proto koncipujeme Dítě a kouzla jako rodinný titul, připojujeme edukativní předscénu a hrajeme v českém překladu Jana Štycha staršího, mimochodem vynikajícím! Věříme, že pokud je někdo v opeře poprvé, měl by mít šanci zachytit zpívaný příběh napřímo, bez pomůcek, jako jsou titulky. Jedině tak nás může hudební drama opravdu uchvátit a vzbudit živý zájem.
Představte prosím ve stručnosti váš soubor: S kolika kmenovými sólisty pracuje, kolik stálých členů má sbor a orchestr, kolik představení a premiér v průměru za sezonu děláte?
Náš soubor patří k těm nejkomornějším. V úvazku máme sedm sólistů, momentálně šestnáct stálých sboristů a pětačtyřicet členů orchestru. K tomu nápovědu, inspicientku, tajemnici, korepetitora, asistenta režie, sbormistra, dirigenta, dramaturga, hudebního ředitele a uměleckého šéfa. Takže mnoho umělců i dalších profesí musíme na různé projekty najímat externě, což má své výhody i nevýhody.
Míváme tři až čtyři premiéry v sezóně a kromě toho máme i poměrně pestrou koncertní činnost, například utajené koncerty na různých netradičních místech Českých Budějovic. Právě nedávno, 19. května, jsme uskutečnili koncert na letišti v Hosíně, kde orchestr opery Jihočeského divadla hrál velmi náročný koncertní repertoár, Stravinského suitu z Ptáka Ohniváka, Thunderbolt P-47 Bohuslava Martinů a další kusy, dosud v Českých Budějovicích neslýchané, a nutno říci, že je zahrál velmi dobře. I v této linii se tedy snažíme spojit atraktivitu neobvyklého místa a události s progresivní dramaturgií vztaženou k prostoru. Jinak naší specialitou oproti většině ostatních divadel je, že v létě máme jedno z nejrušnějších období, kdy pravidelně od července do zhruba poloviny srpna hráváme před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, celkem to bývá ke dvaceti představením.
V čem vidíte silné stránky a naopak i slabiny souboru?
Silné stránky vidím v tom, že se u nás pracuje v přívětivé, tvůrčí atmosféře, a přitom s velkým nasazením, a že se lze se souborem pustit i do poměrně náročných projektů. Nevýhoda je, že jsme soubor malý a oblastní, a tak když něčí kvality začnou přesahovat regionální rámec, tak většinou logicky odejde za zajímavějšími výzvami. Na druhou stranu právě tím, že zde panuje dobrá atmosféra, se i vynikající umělci jako například Svatopluk Sem rádi jako hosté průběžně vracejí. Na druhou stranu si můžeme více než velké operní domy dovolit dávat příležitost zajímavým mladým začínajícím pěvcům. Například Kristýně Vylíčilové jsme nabídli předloni hostování, které jí pomohlo odstartovat profesionální kariéru, nebo zrovna v Dítěti a kouzlech hostuje třeba zase Veronika Holbová, vítězka karlovarské pěvecké soutěže, která zde dostala jednu z prvních větších příležitostí v parádní trojroli Ohně, Princezny a Slavíka.
V jakých podmínkách váš soubor pracuje a co byste rádi změnili?
Největší a mnohaletou bolestí jihočeské opery je prakticky totální absence prostoru, který by byl pro operu vhodným a důstojným, a je nanejvýš smutné, že budějovičtí občané a zastupitelé jsou v tomto ohledu tak pramálo ambiciózní a spokojují se stále s provizoriem, trvajícím už přes padesát let. Jsem přesvědčen, že soubor opery mnohými počiny dokazuje své kvality, které jsou však nevhodným prostorem do značné míry stále stírány. Je to patrné hlavně na zájezdech, když přijdeme do jiného prostoru. I organizačně je to složité a v plánování máme často svázané ruce a musíme čekat, jaké termíny nám uvolní pronajímatel v divadelním sále Domu kultury Metropol, kde se většina našich produkcí realizuje. Samozřejmě se snažíme něco s tím dělat, ale opravdu to není jednoduché a naděje jsou zatím stále mlhavé.
Jak známo, Festival Opera je bienále. Jak se za ony dva roky od minulého ročníku váš soubor umělecky proměnil a kam se podle vašeho názoru posunul?
Já jsem tu teprve druhou sezónu a asi nedokážu ještě bilancovat, nicméně mám pocit, že především s příchodem Lukáše Průdka jako ředitele divadlo celkově hodně navenek ožilo. A vnímám také velice zásadní kvalitativní rozdíl mezi časem, kdy jsem zde působil před čtrnácti lety ve sboru, a teď, a to je velký skok nahoru.
Jak vůbec Festival Opera vnímáte?
Jako velice vítanou příležitost ukázat naši produkci v celonárodním kontextu a zároveň vidět něco z jiných divadel, kam bych si přál zavítat daleko častěji, než mi možnosti dovolí. Domnívám se, že myšlenka takové přehlídky je velice smysluplná a živý zájem divadel i diváků je toho důkazem.
A jaké naděje si děláte na získání některé z festivalových cen?
Opravdu nevím, konkurence je určitě veliká, moc jsem o tom po pravdě nepřemýšlel. Ceny jsou určitě skvělé, ale stejně myslím, že nejsou tím primárním důvodem, proč je dobré se zúčastnit.
A zdánlivě „řečnická“ otázka na závěr: Jak se podle vás žije opeře v Česku?
Řekl bych, že kvalita operní produkce u nás za poslední roky celkově stoupá, z čehož mám pochopitelně radost. Obrovsky se vyhouplo Brno, velmi vysoký standard drží Ostrava, velice zajímavé jsou některé produkce z Liberce nebo Plzně; trochu nepřehledná je pro mě Praha, Ústí, Opava a Olomouc, ne že bych měl pochybnosti, ale spíš se tam moc často nedostanu.
Občas slýchávám, jak je ten český operní rybníček zatuchlý a podobně… Zrovna nedávno se v tomto smyslu vyjádřil na sociální síti jeden mladý český pěvec působící v zahraničí. Poslední dobou mi ale čím dál více dochází, v čem ten rozdíl možná (také) bude. Ve světě je totiž opera dost velký byznys a točí se v ní velké finanční prostředky – a z tohoto pohledu na mapě světa opravdu nejsme a asi dlouho nebudeme. Není tady ani kupní síla, vezměte si, kolik stojí lístky ve velkých domech, jak se pohybují honoráře atd.
Na druhou stranu, proč bychom kvůli tomu měli mít pořád komplex? Tvoříme sice s minimálními prostředky, ale v tom nevidím zdaleka jen negativa. I přesto mnoho produkcí snese srovnání se zahraničím – v dané kategorii – samo sebou, nesmíte srovnávat Budějovice s Mnichovem, ale například s Pasovem, to už je vcelku adekvátní. A věřte, že z toho nevycházíme špatně. Ano, buďme sebekritičtí, to je zdravé, ale buďme si vědomi i svých kvalit a važme si jich.
Když vidím některé tuzemské inscenace z větších divadel Brno, Praha, Ostrava, tak se jedná v mnohých aspektech o vysoce kvalitní počiny. Musíme si pěstovat domácí publikum, budovat společenskou prestiž, ne na pozlátku, ale na poctivých základech, a kultivovat dialog o divadle a umění obecně. V tomhle ohledu zrovna třeba Opera Plus nebo Festival Opera dělá dle mého názoru velice smysluplnou práci, protože pro takovou diskusi vytváří prostor.
Je ale pravda, že občas kolegům v zahraničí trochu i závidím. Stačí vyjet třeba do Polska, když se budu držet srovnatelných výchozích podmínek, a úplně vás praští do očí ten rozdíl ve vztahu Poláků k vlastní kultuře, umění a vzdělání, který je vidět na první pohled – v investovaných prostředcích – to je až neuvěřitelný nepoměr s námi. Jenže tuhle uvědomělost je třeba asi postupně vypěstovat, nejde nařídit ani moralizováním vynucovat. Starý koncept dramaturgie, který se snažil „vychovávat publikum“, už moc nefunguje, daleko životaschopnější je dialog, a to je dobře.
Děkujeme za odpovědi!
Také děkuji a přeji mnoho zdaru Festivalu Opera 2017.
VIZITKA
Tomáš Studený (1976) pochází z Českého Krumlova. Po dokončení zdejší střední zdravotnické školy vystudoval sólový zpěv na konzervatoři v Českých Budějovicích, kde intenzivně pracoval pod vedením Inge Švandové-Koutecké v operním studiu. Během konzervatoře se stal členem sboru opery Jihočeského divadla a během svého působení zde nastudoval i několik menších sólových úloh. V letech 2003–2008 vystudoval operní režii u Aleny Vaňákové na JAMU v Brně.
Na škole inscenoval několik oper, například Majitele pohřebního ústavu Antonína Tučapského, Hry o Marii Bohuslava Martinů (v Opavě, ve spolupráci s Beno Blachutem) a další. Jako student režie také stál u zrodu animované opery Mluvící dobytek Pavla Drábka a Ondřeje Kyase (2006) a stal se jedním z vůdčích členů Ensemblu Opera Diversa, kde od roku 2009 režíroval prakticky všechny operní produkce, jak z tvůrčí dílny Drábka a Kyase (Společná smrt Milenců v Šinagawě, Pickelhering 1607, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, Everyman, Ponava a další), tak i jiných autorů.
V té době také pracoval v Českém filharmonickém sboru Brno a později i na brněnské konzervatoři coby učitel herectví na pěveckém oddělení. Na konzervatoři spolu s dirigentem Tomášem Krejčím a choreografkou Ladislavou Košíkovou zavedli nový způsob fungování operního studia a vytvořili společně i několik pozoruhodných inscenací (například Zpěvy země 2009, Big M 2012, Kytice z kvítí vonného i býlí hořkého 2014). Na brněnské konzervatoři Studený rovněž vedle toho dva roky působil jako dramaturg a vedoucí koncertního oddělení.
Ze stálých operních domů zatím pracoval jako režisér v Janáčkově opeře v Brně (Lékárník 2010, Perikola 2012) a opeře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Bohéma 2011). Na Bydhošťském operním festivalu režíroval premiérové uvedení komorní opery Przemyslawa Zycha Poiesis 2013. Na JAMU se T. Studený stal řádným pedagogem operní režie od října 2012, jeho studentem byl Tomáš Pilař. Coby doktorand tu inicioval a vedl také tříletý grantový projekt VCHOD (Výzkumné centrum hudebního/operního divadla), v němž vznikly dvě operní inscenace (Příležitost dělá zloděje a Hubička).
Od října 2015 je uměleckým šéfem souboru opery v Českých Budějovicích, kde režijně debutoval v říjnu 2016 inscenací opery Příležitost dělá zloděje, pro kterou složil i nové české libreto.
(zdroj: ndbrno.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
