Brucknerova Pátá v Hamburku k devadesátinám Herberta Blomstedta

„Wahnsinn,“ vydechla posluchačka za mými zády do ticha, jež se rozhostilo ve velkém sále hamburské Elbphilharmonie po závěrečném taktu „chorální fantazie“ Brucknerovy V. symfonie B dur, již na koncertu 11. června 2017 provedl orchestr NDR Elbphilharmonie pod taktovkou legendárního švédského dirigenta Herberta Blomstedta.

Posluchačka, jež svým bezprostředním „Wahnsinn“ (ve smyslu „úžasné!“) vyjádřila hloubku a intenzitu obrovského dojmu, který Blomstedtovo provedení na posluchačích nedělního koncertu zanechalo, bezděčně pojmenovala i cosi „šíleného“, co nás dnes na této symfonii fascinuje a co naopak Brucknerovy současníky provokovalo, odpuzovalo i děsilo, a to včetně jeho věrných žáků a vyznavačů. Ale i leckterý posluchač hamburského provedení Brucknerovy Páté mohl mít pocit, že dospěl na konec „šílené“, v expresivním smyslu odvážné, intenzivní a riskantní pouti, během níž mu bylo projít nejrůznějšími krajinami a zakusit při tom jak pocity radostného naplnění, tak nápory nejistoty, zda neztratil cestu, když byl po dlouhou dobu nucen kráčet, aniž by se cokoli – v konvenčním slova smyslu – „událo“. Ale pak byl vždy znovu stržen k další cestě, dokud nedospěl: od tajemných pizzicatových úderů ve violoncellech a kontrabasech adagiové introdukce po velebný chorál, vítězící nad chaosem světa.

To, co se poutníkovi – posluchači rozprostřelo mezi tím, představuje jedinečný zvukový obraz krajiny, z jejíž neustálých proměn a přechodů mezi hudebními plochami bojovného a energického vzruchu a vzepětí v drásavých a tvrdých úderech a klidným pianissimem melancholického lyrického zpěvu úzkosti, vzápětí groteskně persiflovaným, povstává zvukový dojem čehosi pradávného, až primitivního, avšak neobyčejně působivého, něčeho jakoby stále nehotového, co se opakovaně v různých obměnách a kontrapunktických imitacích vrací na svůj počátek. „Ursprung ist Ziel,“ chtělo by se zvolat s Karlem Krausem při poslechu Brucknerovy Páté, jež svou originalitou, kvůli níž si hledala cestu k posluchači ještě o něco déle a komplikovaněji než jiná skladatelova symfonická díla, ukazuje k novému typu hudby a současně představuje ohlédnutí zpět, jakousi sumu evropské hudební tradice: kompozici o umění kompozice.

To se názorně ukazuje v úvodu poslední věty, nepochybného vrcholu celé skladby, k němuž míří vše, co dosud předcházelo. Tu se nejenže shrnují všechny v symfonii uplatněné myšlenky (reminiscence na úvod vstupní věty i její hlavní téma, na téma Adagia), ale činí se tak způsobem, který evokuje začátek poslední věty Beethovenovy Deváté. Neobyčejně působivá kontrapunktika nalezne své uplatnění především v gigantické dvojité fuze, která ve finále, v němž se velkolepým způsobem sjednocuje nejen sonátová a fugová forma, nýbrž i hudební svět Bachův (melodika) a Beethovenův (forma), převezme funkci provedení. Tento kontrapunktický moment se v symfonii ukazuje i v širším významu, a sice tím, jak spolu témata a motivy navzájem korespondují nejen v bezprostředním dotyku, nýbrž jak opakovaně vstupují do nových vazeb i přes velké vzdálenosti.

Východiskem této koncepce je již zmíněná pomalá introdukce úvodní věty, v níž jsou exponovány téměř všechny motivy díla. Zprvu působí tyto částečně kontrastující hudební motivy a témata navzájem izolovaně a teprve při svých opakovaných návratech v dalších větách symfonie procházejí procesem transformace, který nakonec umožní vytvořit pletivo vztahů, z nichž povstává finálová věta, právem pokládaná za jeden z vrcholů symfonické hudby. Jako završení a současně vykoupení z předchozího kontrapunktického zmáhání hudebního materiálu působí závěrečný chorál, podle Brucknerova zápisu v partituře „Choral bis zum Ende fff“.

Pokud se posluchač v neobyčejně složité a hutné kompozici Brucknerovy Páté neztratil, a to dokonce ani ten, který se spíše než na samotný koncert vypravil na nedělní návštěvu Elbphilharmonie, jež se okamžitě po svém otevření v lednu tohoto roku stala nejlákavější turistickou atrakcí Hamburku, je třeba to přičíst především výkonu dirigenta Herberta Blomstedta, který je díky svému častému hostování u České filharmonie dobře znám i našemu publiku (naposledy však u nás hostoval bohužel již v říjnu 2013, kdy neopakovatelným způsobem řídil Beethovenovu Sedmou a Osmou symfonii). Recenzovaný nedělní koncert byl jedním z řady koncertů s identickým programem, které se na počest dirigentova blížícího se jubilea (narozen 11. července 1927) konaly nejen v hamburské Elbphilharmonie, nýbrž v rámci právě probíhajícího hudebního festivalu Schleswig-Holstein také v dómech v Lübecku, Rendsburgu a Neubrandenburgu.

Herbert Blomstedt po svém svižném příchodu na pódium, jímž nenechal nikoho na pochybách, že i ve svých devadesáti letech je ve vynikající fyzické i psychické kondici, hned od prvních taktů přesvědčil, že si uchoval neobyčejně plastické a čitelné dirigentské gesto, které vnímavého posluchače bezpečně, i když bez partitury i taktovky, provede skladbou, jež se ve své kaleidoskopické vrstevnosti a komplikované členitosti zdá upomínat na onu zprvu nepřehlednou, matoucí a obtížně čitelnou krajinu, jíž je třeba projít. Jeho gesto, formující a inspirující (ve vztahu k orchestru), ozřejmující a vykladačské (ve vztahu k publiku), není gestem na efekt, které by mělo poutat pozornost k osobě dirigenta, nýbrž gestem skutečné dirigentské osobnosti. Z Blomstedtova nenápadného a střídmého, vší extravagance prostého gesta lze „odečíst“ i jeho pojetí, v němž mu vše zůstává v klasickém řádu.

Blomstedt, jak je u něj zvykem od poloviny devadesátých let, vedl orchestr v rozsazení obvyklém v devatenáctém století, při němž druhé housle sedí napravo a mezi oběma skupinami se vpravo nacházejí violy, vlevo violoncella a kontrabasy. Basy, které v Brucknerově Páté od úvodních pizzicatových úderů udávají tep hudby, se tak lépe slyší s prvními houslemi, čímž lze dosáhnout lepší rytmické korespondence. Právě koncentrací na detailní práci s rytmem, důrazem na dynamické nuance i čitelnost a transparentnost ve všech hlasech a nástrojových skupinách, významovým odstiňováním a zatěžkáváním jednotlivých dílčích epizod, motivů a sekvencí se vyznačovalo Blomstedtovo podání. Přitom se však ve vší permanentní proměnlivosti, až kaleidoskopičnosti hudebního proudu a dirigentem vyhrocené kontrastnosti všech skladebných složek nikdy neztratil pocit plynulého tahu a celkový dojem velkolepé koncepce, budované dirigentovým scelujícím gestem.

Blomstedt umí u každé věty vyklenout jednu velkou linii (jakoby jedním dechem) a zároveň dokáže přesně – jak v dynamice, tak barvě – odstínit jednotlivá témata a epizody tak, aby vyzněly všechny vícehlasy v jejich dynamice a napětí. To, že i v nejexponovanějších tutti zůstával zvuk orchestru dokonale čitelný, vytvářeje místy až iluzi varhanního pléna, v němž i jednotlivé žesťové nástroje byly dokonale slyšitelné (takže ani zvuk tuby se v závěrečné kódě vstupní věty neztratil), lze ovšem připsat i akustice velkého sálu Elbphilharmonie. Blomstedtův Bruckner ji vystavil zatěžkávající zkoušce, v níž obstála na výbornou. Jeho pojetí se samozřejmě mohlo opřít i o spolehlivý, takřka bezchybný výkon orchestru jak co do preciznosti, tak co do nasazení jednotlivých hráčů, z nichž je třeba obzvláště vyzdvihnout výkony a výstupy sólové horny, klarinetu a hoboje. NDR Elbphilharmonie Orchester nepatří sice do světové špičky, neoslňuje dokonalostí svého zvuku, ale jako řada dalších německých rozhlasových orchestrů se vyznačuje tradiční spolehlivostí, zvukovou vyvážeností a transparentností a celkově vysokou hudební kulturou.

Přestože je Brucknerova hudba hráčům hamburského orchestru notoricky známá a dirigent se při její interpretaci – počínaje tempovým rozvrhem jednotlivých vět – příliš neodchýlil od tradičního pojetí, provedení nikdy neupadlo do rutiny, nýbrž neslo pečeť jen těžko uchopitelné a popsatelné osobitosti. Jeho výklad nepoutá originalitou, a přesto něčím fascinuje. Je to svým způsobem paradox: Blomstedt nepatří a nikdy nepatřil k dirigentům, kolem nichž se vznášela aura čehosi až nadpozemského, jejichž koncerty byly přijímány s úctou takřka nábožnou (Furtwängler, Toscanini, Klemperer, Celibidache, pozdní Abbado) a jejichž pojetí se mnohdy pokládají sice za extravagantní, výstřední, extrémní, vždy však za původní a nezaměnitelná. To není Blomstedtův případ, a přesto jeho koncerty i nahrávky stojí vysoko nad tím, co dnes tvoří onen interpretační mainstream.

Síla a přesvědčivost Blomstedtovy intepretace totiž spočívá mimo jiné v tom, že není pouhým „produktem“ uměle navršené sumy hudebních dat a sumarizace nejrůznějších pojetí, jež se nejen nám posluchačům, ale i výkonným umělcům stala díky stále širším možnostem „technické reprodukovatelnosti“ a sdílení prostřednictvím internetu běžně dostupná, nýbrž je výsledkem pozvolného organického růstu a rozvíjení vlastního pohledu. Neboť to, co se tu v Blomstedtově případě sděluje, není informace o hudbě, nýbrž zkušenost z jejího zakoušení, zkušenost, jež se rodí nad partiturou díla, v dialogu se skladatelem a konečně v dialogu s orchestrem, v němž se setkávají dvě svébytné „tradice“, ta osobní, dirigentova, s tradicí toho kterého orchestru. A teprve z tohoto dialogu se rodí výsledný tvar reprodukovaného hudebního díla.

Psát o Blomstedtově hamburském Brucknerovi tak nutně znamená reflektovat dialog, do nějž jeho pojetí vstupuje s brucknerovskou tradicí, kterou v Hamburku formovala osobnost jiného velkého brucknerovského vykladače, dirigenta Güntera Wanda. Ostatně právě jeho Blomstedt střídal na postu šéfdirigenta u hamburského orchestru, a přestože tu nakonec zůstal pouhé dvě sezony (1996–1998), tehdy navázaná plodná spolupráce trvá dodnes. Kdo měl to štěstí a zažil některou z Wandových pozdních památných brucknerovských kreací (mnohé z nich jsou zaznamenány na CD, případně na DVD), nemůže přeslechnout nápadné „blíženectví“ obou pojetí, spočívající v klasické uměřenosti, možná až puritánské věcnosti, při němž se leckterý „brucknerián“ může cítit ochuzen o ty mystičtější a duchovnější stránky skladatelovy hudby.

Ale i přes toto „blíženectví“ obou dirigentů je tu jeden nepřeslechnutelný a pro pamětníky Wandových koncertů i nepřehlédnutelný rozdíl: proti zasmušilému a profesorsky přísnému Brucknerovi Güntera Wanda, jehož stařecká tvář se nejednou zkřivila bolestí z každé intonační nečistoty či sebemenšího zaváhání v orchestru, jež mu kazily jeho absolutní hudební vizi, vyznívá neméně protestantský Bruckner devadesátiletého mladíka Blomstedta až bujaře mladistvě. Tam, kde Wandův Bruckner říká: není nic než hudba, tam Bruckner Blomstedtův napovídá: ale je hudba! Nikoli však ve smyslu Holanova záporu a popření i kompenzace a vyvážení strastí pozemského života, nýbrž jako jeho radostná apoteóza, vystupňování a završení.

Když odborný muzikologický časopis Fono Forum před deseti lety ve svém červencovém čísle připomněl jubileum tří tehdejších dirigentských osmdesátníků – Kurta Masura, Michaela Gielena a Herberta Blomstedta, viděl v nich autor článku příklady německého „Kapellmeistera“, pojmu asociujícího kvality jako autorita, kázeň a tradice a označujícího typ dirigenta, jehož prvním a posledním imperativem je neokázalá služba skladatelovi a maximální věrnost jeho záměrům, vtěleným do partitury, typ dirigenta, který již tehdy ustupoval kultu hvězd a virtuózů taktovky. Protože Kurt Masur mezitím zemřel (2015) a Michael Gielen musel již před pár lety ze zdravotních důvodů dirigování zanechat, zůstává Blomstedt jedním z posledních strážců této pomalu a nenávratně se vytrácející tradice.

Nečekané a nejspíš i nechtěné potvrzení zmíněného trendu nabídlo poslední, červencové číslo zmíněného časopisu Fono Forum, jež namísto předpokládaného článku, který by připomněl dirigentovo životní jubileum, nabídlo rozsáhlý portrét Valerije Gergieva, jenž je typickým příkladem oné módní a mediálně vděčné dirigentské hvězdy. Je to však jaksi v řádu Blomstedtovy umělecké cesty, již od počátku provází umělecká vážnost a odpor k laciným efektním show hudebního cirkusu minulosti i současnosti.

Růst umělecké osobnosti tohoto zdrženlivého gentlemana, jehož nenápadná a diskrétní, avšak hluboká víra formuje stejnou měrou jeho přístup k lidem i hudbě, se odvíjel bez dramatických zvratů, s nenápadnou samozřejmostí sleduje jakousi vnitřní logiku uměleckého osudu: hudební vzdělání na královské konzervatoři ve Stockholmu a na univerzitě v Uppsale, studium dirigování na Julliard School v New Yorku, studium současné hudby v Darmstadtu a renesanční a barokní hudby na Schola Cantorum v Basileji, kurzy dirigování u Leonarda Bernsteina v Tanglewoodu a u Igora Markevitche v Salzburgu. Poté první úspěchy v dirigentských soutěžích, které mu otevřely cestu k mezinárodní kariéře a hostování u nejvýznamnějších orchestrů světa, mezi jinými u Berlínské a Mnichovské filharmonie, Concertgebouworkest Amsterdam, Orchestre de Paris, New York Philharmonic, Boston a Chicago Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic. Konečně v roce 2011 oslavil Blomstedt také debut u Vídeňských filharmoniků, když na salzburském Mozartově týdnu s ohromným úspěchem zaskočil za indisponovaného Nicolause Harnoncourta, čímž se mu podařil doslova husarský kousek, neboť se ve svých čtyřiaosmdesáti letech stal nejstarším debutujícím dirigentem u Vídeňské filharmonie. Rekord, o který ho v budoucnu jen stěží někdo připraví, a současně další důkaz o oné cestě, sledující s pokornou trpělivostí a oddaností práci svou vnitřní zákonitost.

Paralelně ke své mezinárodní dirigentské kariéře zastával Blomstedt postupně řadu šéfdirigentských postů: nejprve u severských orchestrů v Oslu, Kodani a Stockholmu, z nichž významná byla zejména desetiletá spolupráce s Dánským rozhlasovým symfonickým orchestrem (s nímž mimo jiné natočil vysoce hodnocený komplet symfonií Carla Nielsena), a poté dlouholetá intenzivní spolupráce s nejstaršími německými orchestry v pozici šéfdirigenta u Staatskapelle Dresden (1975–1985) a „Kapellmeistera“ u Gewandhausorchester Leipzig (1998–2005). S prvním z obou orchestrů Blomstedt natočil přes sto třicet děl, mezi nimi i ceněné kompletní nahrávky Beethovenových a Schubertových symfonií, pro firmu Denon pak realizoval řadu zvukově opulentních a interpretačně vzorových nahrávek symfonických básní Richarda Strausse a Brucknerovy Čtvrté a Sedmé symfonie. Kritikou nadšeně přijatý kompletní cyklus Brucknerových symfonií realizoval však až s orchestrem lipského Gewandhausu (pro firmu Querstand).

Neméně významné však bylo i Blomstedtovo desetileté působení ve funkci šéfdirigenta u San Francisco Symphony Orchestra (1985–1995), v neposlední řadě i proto, že díky exkluzivní smlouvě, již dirigent a orchestr uzavřeli s firmou Decca, je tato jeho éra zdokumentována celou řadou interpretačně i zvukově příkladných nahrávek, z nichž některé byly v roce 2014 připomenuty boxem čtrnácti CD od názvem Herbert Blomstedt. The San Francisco Years. Mezi nimi je třeba jmenovat nejen díla „severských“ autorů, kteří byli Blomstedtovi vždy blízcí, Edvarda Griega, Franze Berwalda, Jeana Sibelia a Carla Nielsena, jejichž kompletní symfonické dílo v San Franciscu nahrál, nýbrž i díla a autory, jež se mohou zdát poněkud vzdálení dirigentově naturelu: Carmina Burana Carla Orffa či Bartókova symfonická báseň Kossuth nebo Koncert pro orchestr. A samozřejmě znovu německý repertoár: Beethoven, Brahms (referenční Čtvrtá symfonie!), Schubert, symfonické básně Straussovy, znamenitý snímek Mahlerovy Druhé, referenční nahrávky orchestrálních skladeb Paula Hindemitha a samozřejmě Brucknerovy symfonie, Šestá, Devátá a opět Čtvrtá, k níž se opakovaně vrací nesporně i proto, že právě od chvíle, kdy ji jako čtrnáctiletý chlapec v Göteborgu poprvé uslyšel, stal se z něj nadšený „brucknerián“.

A zůstal jím dodnes, jak se mohl přesvědčit i zcela zaplněný sál nedělního koncertu v hamburské Elbphilharmonie, „brucknerián“, který si i ve svých devadesáti letech v sobě uchoval cosi z toho chlapecky čistého okouzlení hudbou, jímž dokáže hráče inspirovat ke stále nové dychtivosti. Proto jeho Bruckner působí tak mladistvě a i proto si posluchač koncertu odnášel zážitek nejen z vrcholně provedeného Brucknera, nýbrž – a snad i především – z radostného „muzicírování“, ze vzájemně předávané radosti z hudby, jež je korunou života.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Dirigent: Herbert Blomstedt
NDR Elbphilharmonie Orchester
9. a 11. června 2017 Elbphilharmonie Hamburg
(psáno z koncertu 11. 6. 2017)

program:
Anton Bruckner: Sinfonie Nr. 5 B dur (původní verze Leopold Nowak)

www.elbphilharmonie.de