U nás se vyskytuje jen nacionalismus a to je něco neobyčejně hloupého

Texty Ivana Medka (148)

O umění i o osobnosti Václava Talicha mluvil Ivan Medek velmi často. Fascinovalo ho, jakým způsobem jeden z největších českých interpretů pracoval a v nejlepším slova smyslu vyrýval brázdu v českém veřejném životě. Ať už byl oslavován, nebo zatracován.

V minulém pokračování rozhlasového rozhovoru se redaktorka Jana Vašatová Ivana Medka ptala, proč se řada orchestrálních hráčů Talicha bála?

„Já nevím. Myslím si, že postavení dirigenta bylo tehdy podstatně jiné, než je dnes. Vyplývalo to z toho, že kvalita orchestrů byla v podstatě jiná. Česká filharmonie, když s ní Talich studoval Sukovo Zrání, což je velmi těžká partitura, měla jen velmi málo vysoce kvalifikovaných hudebníků. Tam hráli i někteří amatéři nebo lidé, kteří se vedle toho živili něčím jiným, třeba vyučovali. A donutit tyhle všechny různorodé typy různorodé úrovně k tomu, aby vytvářely kompletní veliký celek, to vyžadovalo velké úsilí a ti hráči pochopitelně zápasili nejenom s tím, že ne úplně všechno uměli, ale také s tím, že byli velmi chudí a že měli existenční problémy. Takže docházelo nutně ke konfliktům, protože eruptivní člověk, jakým Václav Talich zejména v mládí byl, těžko mohl uznat věcné námitky, že jsou třeba už unaveni.“
***
JANA VAŠATOVÁ:
Měli kvalitní nástroje?

IVAN MEDEK:
Ne vždycky. Úroveň dechových nástrojů, zejména žesťů, se v poslední době zvedla, že to je až neuvěřitelné. Nedovedu si představit, že by třeba v dnešním provedení Blaníku byly kiksy v hornách nebo v hoboji. To vůbec nepřichází v úvahu. Nejenom u prvotřídního orchestru. Ale tehdy to bylo docela běžné.

JANA VAŠATOVÁ:
Ještě bych se vrátila k  Českému komornímu orchestru. Talich a jeho žáci z dirigentského oddělení si vybrali z těch nejlepších na konzervatoři a vyzvali je, aby se účastnili práce tohoto orchestru. Ale kde se zkoušelo?

IVAN MEDEK:
S Českým komorním orchestrem se zkoušelo jenom na konzervatoři nebo v malém sále Rudolfina. Na komorní koncerty, které se po rozpadu Českého komorního orchestru konaly po únoru 1948, zkoušel u sebe v bytě.

JANA VAŠATOVÁ:
Talich tehdy bydlel ve Vršovicích?

IVAN MEDEK:
Bydlel dole ve Vršovicích, v dnešní ulici Jana Masaryka. Ten byt pak musel opustit, protože už na něj neměl peníze, a přestěhoval se trvale do Berouna, kde žil v posledních letech svého života.

JANA VAŠATOVÁ:
Jak konkrétně zkoušel s  Českým komorním orchestrem? A který nástroj vlastně ovládal? Vy jste připomněl, že jste byl svědkem toho, jak předváděl hobojistovi v Bratislavě, jak hrát…

IVAN MEDEK:
On mu to samozřejmě předzpěvoval. To by ani jinak nešlo. Ale Talich býval vynikajícím houslistou. U Ševčíka absolvoval tuším Ernstovým koncertem, to byl konec devatenáctého století. Byl pak například druhým koncertním mistrem Berlínské filharmonie. Hrál na violu v Českém kvartetu, takže to spojení s nástrojem, zejména s houslemi, bylo u něho evidentní. Přísahal pochopitelně na Ševčíka. A předváděl – ne že by hrál, ale ukazoval – hráčům, konkrétně primům a houslistům vůbec, různé možnosti. Různé možnosti zejména práce s pravou rukou, smyky, protože mu šlo o jednotu a kvalitu zvuku jako takového.

Nenechával absolutně nic náhodě, což v komorním orchestru bylo možné víc než třeba ve Filharmonii nebo Národním divadle. Talich byl vášnivý znalec smyčců. A jeho teorie byla, že orchestr má vycházet z jejich zvuku. To je v podstatě principiálně pravda. Když se podíváte na všechny světové orchestry, dechy nikdy nepřehluší smyčce; základní zvukovou barvu vždy dává les smyčců. Barva je dost individuální záležitost. Například barva smyčců Vídeňské filharmonie je jiná než třeba Berlínské filharmonie. A pozná se to. Poznají to trošku snad i laici. Vídeňáci mají zvuk měkčí a spojitější než ti přesní, věcní a akurátnější Berlíňáci.

Talichovi záleželo především na zvuku smyčců, to je evidentní. Proto také například z Českého komorního orchestru vyrostla dvě v té době nejznámější kvarteta: Smetanovo kvarteto, jehož primáriem byl Jiří Novák, Talichův koncertní mistr v Českém komorním orchestru, a druhý koncertní mistr Josef Vlach potom založil svoje vlastní kvarteto. A kromě toho později obnovil Český komorní orchestr. Teď ho mimochodem obnovují zase Vlachovy dcery. Já říkám, že mám takový osud, že zakládám třikrát za sebou stejný orchestr.

JANA VAŠATOVÁ:
Měl jste možnost s některým z  prvních členů Českého komorního orchestru vejít do bližšího styku, nebo jste udržoval odstup daný tím, že jste byl vlastně jejich ředitel, a mluvil jste pouze s Talichem?

IVAN MEDEK:
Ne, to vůbec ne. To nešlo. Ani by mě to v životě nenapadlo. To všechno byli kamarádi a někteří dokonce velice blízcí jako třeba Josef Vlach, Václav Snítil nebo Viktor Moučka. Já bych jich mohl jmenovat celou řadu. Všecko to byli kamarádi. Tam nebyla žádná nadřízenost nebo podřízenost. Ta neexistovala.

JANA VAŠATOVÁ:
Ať vezme člověk jméno vedle jména těch, kteří tam tehdy hrávali, Talich musel umět úžasně vybírat lidi. To jsou dnes slavná jména.

IVAN MEDEK:
To je pravda. Na druhé straně on měl takovou zásadu, kterou jsem mu musel nutně – z praktických důvodů – trošku vyčítat, že totiž nad nikým nelámal hůl. On se jednou rozhodl, že s jedním méně talentovaným hráčem nazkouší sólovou věc. A já říkal: „Pane profesore, to dopadne špatně, ten člověk to nezahraje.“ A on se strašně zlobil: „Neříkejte mi to, já ho to naučím!“ Dělal všecko možné a nakonec ho to naučil. Ale výsledek byl takový, že kdyby to dělal s talentovanějším člověkem, bylo by to lepší. On zásadně nad nikým nelámal hůl.

Ten nejpodstatnější rozdíl mezi Talichovým vztahem vůči členům Českého komorního orchestru, k těm mladým klukům, kterým někdy říkal tak roztomile “komorníčci”, se lišil – respektive jejich vztah vůči Talichovi se lišil – od vztahu některých starších filharmoniků nebo hráčů orchestru Národního divadla v tom, že ti starší se Talicha báli. Tihle se ho nebáli, ti ho prostě milovali.

JANA VAŠATOVÁ:
A nebylo to třeba také tím, že už byli taková ta novější škola, že už byli trochu lepší muzikanti?

IVAN MEDEK:
To bych neřekl, protože mnozí z nich ještě nebyli. Byli to studenti. Ale oni najednou viděli, že asi největší hudební umělec, jakého jsme kdy měli, zkouší zadarmo s nimi, kteří se prakticky ještě všecko učí. A to muselo na ty mladé lidi působit. To u nich muselo vzbudit dojem neobyčejné důvěry ve vlastní síly a to, že ta práce má smysl. Talich na ně nekřičel, Talich byl na ně hodný. Občas se trošku rozzlobil, když se rozptýlili. Ale to je úplně přirozené.

JANA VAŠATOVÁ:
Musel to být fantastický člověk… Když si člověk uvědomí, co měl možností, že mohl zůstat v zahraničí, nemusel se sem vůbec vracet, nemusel se třeba na Slovensku mořit od samých počátků se Slovenskou filharmonií. On měl v sobě něco takového jako: neustále něco nového budovat. Nejenom v dirigentské činnosti, ale třeba i právě v těch ansámblech. Jak vy to pociťujete?

IVAN MEDEK:
V tomhle ohledu máte pravdu. A k tomu je nutné přidat jednu věc. On byl nějaký čas zavřený na Pankráci a říkal vždycky: „Tady mě ponížili a tady chci zůstat. Tady se chci ospravedlnit.“ To byl jeden moment, takový trochu řekněme ne divadelní, ale zásadní. A kromě toho on byl vlastenec staré školy, víte? On říkal: „Já přece teď nepojedu do Ameriky.“ A mohl jet do Filadelfie například. Ale Talich říkal: „Co bych tam dělal? Tady je moje místo. Tady musím pracovat. Tady z toho musíme něco udělat.“ Takový druh vlastenectví se už dnes u nás nevyskytuje. U nás se vyskytuje jenom takzvaný nacionalismus a to je něco neobyčejně hloupého.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy