Čas vyspat se moc nemám. Velký rozhovor s primabalerínou Barborou Kohoutkovou

S Barborou Kohoutkovou – a jejím jedenáctiměsíčním synkem Eliášem – jsme se setkali jednou dopoledne v tanečním studiu, kde vyučuje v rámci letní školy Prague Ballet Intensive. Je to jen jedna z mnoha činností, které tato výjimečně silná a cílevědomá tanečnice dokáže ve svém životě skloubit. Primabalerína s hvězdnou kariérou na několika světových scénách je zároveň skromnou a empatickou pedagožkou a propagátorkou celostního přístupu ke zdraví, která neváhá mluvit otevřeně o tanečním školství i o nejcitlivějších aspektech mateřství.

 

S Barborou Kohoutkovou nejen o pedagogice, fyzioterapii či doživotních smlouvách finských tanečníků

 

Vidím, že jste velmi aktivní maminkou. Jaké různé pracovní závazky nyní máte?

Stále mám své studio Art of Movement, které se i při mateřské pořád snažím udržovat v chodu. Učím individuální a dvakrát týdně skupinové lekce Gyrokinesis. Až skončí letní škola Jirky Jelínka, budu mít další soukromou výuku, tři studentky z Finska a jednu z Mnichova, kterým budu dávat čtrnáct dní intenzivní kurz, takovou kombinaci Gyrotonic a baletu na čtyři pět hodin denně. Potom pojedu s Eliášem na dva týdny k moři a zase mě čeká učení. V září dva týdny v Helsinkách tréninky v divadle a v říjnu budu v Číně. Jsem už počtvrté pozvaná do Beijing Dance Academy, ale je to trochu složitější organizačně, musím najít někoho, kdo pojede se mnou hlídat Eliáše. Součástí mé práce je zadávání tréninků, zkoušení repertoáru a také vytvoření choreografie, kterou si potom škola ponechá na repertoáru, je to náročné.

Na české školy vás jako pedagožku nezvou?
‘
Nikde oficiálně nevyučuji, ale do studia ke mně chodí studenti z konzervatoře, na Gyrotonic i soukromé hodiny, někdy doučuji o sobotách, nedělích, co kdo potřebuje, repertoár, tréninky… A do toho teď vlastně ještě hlídám stavbu domu, který by měl být na podzim hotový, kolem je ještě spousta zařizování, takže další závazky ani nechci.

A kdy prosím pěkně spíte?

Čas vyspat se moc nemám (smích), hlavně s malým je to nepředvídatelné, rostou mu zoubky, takže bezesných nocí je hodně. Chci mu dopřát hezké dětství a postarat se o to, aby se dobře vyvíjel, chodíme jednou týdně na dětskou jógu, na rytmické cvičení a na plavání. Když učím, hlídá Eliáše, kdo může. Dá se říct, že mám takový „network“ kamarádek a klientek, „náhradní“ babičky od kamarádek a i maminky studentek z konzervatoře si rády občas vezmou kočárek a zajedou si na procházku.

O Gyrotonic a Gyrokinesis
Kdy jste založila svoje studio?

Učím od roku 2008, kdy jsem si dělala licenci na metody Gyrotonic a Gyrokinesis. Nejdřív bylo mým záměrem vytvořit v Praze holistické centrum, kde by se provozovalo více aktivit, od tai-chi, čchi-kungu, cvičení pro děti po rehabilitace. Došla jsem k tomu díky svým úrazům, protože jsem zjistila, že nejde řešit jen úraz, že je vždy více faktorů, které problém vytvořily, takže je všechno potřeba dělat komplexně. Chtěla jsem takovou službu poskytnout veřejnosti, ale v té době jsem znovu začala tančit a už toho bylo příliš mnoho. Tančit, učit, dávat tréninky, pod sebou patnáct instruktorů a sto padesát metrů čtverečních prostor. Po roce a půl jsem se rozhodla nechat si jenom prostory pro Gyrotonic a Gyrokinesis.

Učila jste i během těhotenství?

Ano, učení, tréninky, s tím jsem nepřestala. Byla jsem hodně aktivní až do konce osmého měsíce, potom to na mne už dolehlo. Během těhotenství se mi ale zhoršily potíže s kyčlí a teď před dvěma měsíci jsem byla na operaci. Obstřik nepomohl, takže jsem jela do Německa za svým lékařem, který mi vlastně udělal takovou rekonstrukci kloubu. Zátěží při těhotenství se mi vytvořily osteofyty (poznámka redakce – kostní výrůstky) a už v něm nebyla skoro žádná pohyblivost, jen bolest…

To zní skoro stejně jako operace, na které byl v září Jiří Jelínek…

V zásadě jde o stejné potíže, je to daň za zátěž, kterou tělu dává v první řadě klasický tanec. Když tělo nemá dokonalé dispozice, nutíte ho do nepřirozených pozic. Pokud jde o mne, mám vrozenou kyčelní dysplazii, takže postavení kloubu u mě není ideální a k opotřebení při tanci dochází. Do budoucna musím počítat s tím, že mne čeká kloubní náhrada. Zatím se rozcvičuji po operaci, takže poslední rok jsem omezila zadávání tréninků. V Národním divadle jsem v únoru zadávala trénink na konkurzu a byla jsem tři týdny v Helsinkách, ale jinak se věnuji Gyrotonic a Gyrokinesis, protože je to vlastně rehabilitační metoda.

Kde jste se s tímto cvičením setkala poprvé?

V Helsinkách, hned na začátku mé kariéry. Soubor má k dispozici stroj na cvičení a zakladatel metody Juliu Horvath tam před lety byl a několik tanečníků zaškolil, takže když jsem tam nastoupila, předali mi základy. Touto metodou jsem se rozcvičovala před tréninky a představeními, a když jsem měla nějaký úraz, byla to pro mě forma rehabilitace.

Co je na této metodě tak unikátního a proč jste si ji vy jako tanečnice vybrala?

Kvůli úrazům jsem zkoušela různá cvičení, pilates, jógu, různé druhy rehabilitace, ale tohle byl nejkomplexnější systém, s jakým jsem se kdy setkala. Cvičí se na stroji, ale jde o něco jiného než při posilování. Mechanika stroje pomáhá člověku k poznání a pochopení vnitřního stabilizačního systému. Je založený na rotačním pohybu, v podstatě je to kladkostroj, který vám poskytuje stálý odpor. U posilovacích strojů to funguje jednostranně – přitahujete zátěž a cesta do výchozí polohy je volná. Tady je zátěž rozložená během pohybu rovnoměrně, což vás nutí zapojovat hluboké svaly, které drží tělo ve správné poloze a které by měly vést pohyb. Je těžké se tento princip naučit bez jemného odporu, právě ten aktivuje svaly.

Asi to chce vyzkoušet, ale zní to logicky…

Používají se také rotační madla, která vás navádí do pohybu, všechny klouby se tak pohybují a zdravým způsobem. Klouby jsou oblé, takže rotace je tělu nejpřirozenější, přitom většina pohybových systémů je založená na lineárním pohybu. Nevyužívají maximální kapacitu těla a nerozvíjejí plně pohyblivost ani vedení pohybu, vnímání prostoru. Také mnoho rehabilitačních cvičení je statických, stejně tak klasická jóga. Důležité však je, jak se člověk dostane z jedné polohy do druhé, z ásany do ásany nebo z pózy do pózy v tanci. Kroky a prvky, které propojují pozice, jsou nesmírně důležité, a pokud člověk neumí vnímat toto propojení, nevnímá princip přenášení těžiště, pak je třeba pohyb trhaný a zapojují se povrchové svaly. To může nastartovat v těle špatný pohybový vzorec už v rané fázi taneční výuky…

Může cvičit kdokoli?

Samozřejmě to není metoda jen pro tanečníky, je vhodná třeba pro lidi, kteří mají problémy s páteří, protože příliš sedí, pro kohokoli. Pracuje také s dechem, což je velmi důležité, každý cvik je spojený s dechovou fází. Dech je také aktivátor vnitřních svalů a cvičení pomáhá i k očištění těla, zbavení se únavy. Naše tělo je přirozeně postavené tak, aby se člověk hýbal, ne seděl. V těle se musí udržovat cirkulace. A všechno je propojené i s psychickou stránkou. Náš učitel nerovnováze říká stagnace energie, ať už je na mentální nebo fyzické úrovni. Nelze se zabývat jen jednou úrovní, tak se problémy nikdy nevyřeší.

Doporučila byste takové cvičení na konzervatoři?

Každá kvalitní zahraniční škola už dnes nabízí nějakou doplňkovou metodu k tanci, ať je to pilates, Body-Mind tréninky, Gyrotonic. Už se přišlo na to, že klasický tanec je příliš těžký na to, aby se nejmladší děti naučily správné pohybové vzorce pouze z výuky. A ne každý má ideální dispozice. V Rusku nebo v Číně, kde se dá vybrat z tisíců uchazečů, mohou jít studovat jen ti, kteří mají ideální dispozice od přírody, ale pokud je nemáte, je potřeba přistupovat k tělu individuálně. To neznamená, že kdo nemá ideální vytočení, nemůže tančit a být úspěšný, ale že není možné takové dítě stavět do maximálních pozic. Nejprve je nutné posílit správné svaly, aby se klouby nezatěžovaly a tělo neničilo. Pokud nejsou dispozice ideální, a děti se přesto nutí do přehnaných pozic, tvoří se v těle napětí. Děti nerozumí principu pohybu, jsou zablokované, na všechno musí vynakládat velkou sílu a pohyb ani nemůže být plynulý a ladný. Respektovat individualitu je podle mě základ.

Pedagog musí být psychologem
Myslíte, že by se měl změnit přístup ke studentům?

Myslím, že se u nás stále dává malý důraz na psychologii. Děti jsou vystavovány tlakům, stále se jde cestou říkat jim, jak jsou nedokonalé, ničeho pořádného nedosáhnou… Zbytečná negativita. Přitom někdo potřebuje jemnější přístup, někdo přísnější, je úkolem pedagoga to poznat a porozumět. Ale je to vyčerpávající, vím. Když učím, někdy bych svoje studenty prohodila oknem. (smích) Ale vím, že vždycky, když ke mně někdo přistupoval tak, že mě shazoval, a bylo to založené na negativních vzorcích, tančilo se mi špatně. Přísnost je na místě, ale v pozitivním duchu. I to je důležité, aby se tělo budoucího tanečníka dobře vyvíjelo. Je třeba vybudovat si správné zdravé sebe vědomí, ale to si děti nevybudují samy, je úkolem pedagogů, aby je v nich podpořili.

Ve škole i v divadle?

V Helsinkách se mi líbí, že tanečníci i baletní mistři mají k dispozici psychologa a pro baletní mistry je dokonce dvakrát do roka povinné sezení, kde se právě řeší tyto problémy. Také mají tanečníci k dispozici výživového poradce, takže když má někdo potíže s váhou, neřeknou mu jenom „zhubni“, ale výživový poradce mu vypracuje jídelníček, a až po nějaké době, když nepomůže ani to, se řeší problém jinak. Ale není v tom ten stres už od začátku.

Myslíte, že se dá prací se studenty dosáhnout úplné prevence úrazů?

Myslím, že úplně to nejde, každý tanečník se dříve nebo později s nějakým bude potýkat, je to jako vrcholový sport, člověk za to platí daň. Ale rozhodně se toho dá pro prevenci hodně udělat. Kdybych já dřív věděla to, co vím teď, určitě bych neměla třináct operací. Hodně jsem se naučila nebo spíš přeučila v používání těla právě při úrazech, díky bolestem, limitům, které přinesly. Musela jsem jít do hloubky, hledat nové cesty, jak pracovat s tělem, kde vzít sílu, abych mohla tančit, prvek udělat správně, ale přitom jinak, než jsem byla do té doby zvyklá.

Samozřejmostí by asi mělo být i zranění doléčit…

Ano, ale tlak v divadlech je někdy obrovský. Musíte být pořád ve formě, a když přijde nějaký problém, vedení se to samozřejmě nelíbí. Setkala jsem se i s takových přístupem, kdy byli tanečníci bráni jako nástroj a představení jako produkt, úplně chyběl lidský přístup. Naše profese s sebou nese riziko, ale člověk si musí včas uvědomit, že jde o jeho tělo a jeho budoucnost, musí si vybrat svoje priority. Sama jsem mnoho představení tančila v bolestech a s prášky, ale vím, že to není dobře. Myslím ale, že to někdy udělá každý tanečník.

Dokážete si užít baletní představení nezaujatě jako divák, odpoutat se od své profese?

Je to těžké, mám trochu profesní deformaci, chyby vidím hned. Teď ještě když hodně učím, dívám se očima pedagoga a vidím, kde by se co dalo zlepšit. Třeba v preparacích úplně jasně vidíte, že někomu prvek nevyjde, že je rozhozený hned od začátku… Ale všech tanečníků si vážím, protože sama vím, jak je to těžké. Už jsem toho ale hodně viděla, takže mám vysoko nastavenou laťku. Aby mě představení vtáhlo, musí být na jevišti skutečně osobnosti. To se bohužel v dnešní době tolik nevidí, zřejmě se v tanečnících individualita nerozvíjí, je tlak na dokonalost. Také je trendem, že v souborech jsou tanečníci všichni mladí a nejsou vyzrálí, přitom mladí by se měli učit od těch starších a zkušenějších. Jsou věci, které se od nikoho jiného nenaučíte. Pak také pomáhá blokové hraní. To mi vyhovovalo v Helsinkách, kdy bylo třeba deset představení pro tři obsazení a taková dvě tři představení jste měla hned za sebou. Člověk si byl jistý v technice a herecky se mohl ponořit do role.

Sociální jistoty motivaci nekazí
Když jste odcházela do zahraničí, byla jste vybavená jazykově? Jaké to bylo?

Byl to velký boj, měla jsem jen minimální základy angličtiny, na konzervatoři byl větší důraz na francouzštinu, tou jsem se po maturitě domluvila. Ale přišla jsem do souboru, kde se mluvilo jen anglicky, a trvalo mi rok, než jsme se rozmluvila. Noví kolegové mi samozřejmě pomáhali. Ve Finsku mají tanečníci také lepší zázemí, stále pro Finy fungují doživotní smlouvy a důchod ve čtyřiceti čtyřech letech. V divadle jsou tedy spolu všechny generace tanečníků. Ti starší třeba nemají tolik práce, ale věnují se mladším a pomáhají jim. Našla jsem si hodně kamarádů, kteří jsou starší, v začátku mi pomohli na všech úrovních, pracovně, lidsky, jazykově, a vlastně to jsou pevná přátelství dodnes.

Není doživotní jistota také trochu kontraproduktivní? Mají tanečníci stále motivaci?

Pokud je pádný důvod, může tanečník o práci přijít, ale je to komplikované. Nový ředitel Kenneth Greve nabral mladé tanečníky ze zahraničí, takže je soubor pestřejší. Finové mají doživotní smlouvy, ale noví členové přinášejí mladou energii a drží atmosféru zdravé konkurence. Každý tanečník chce na jeviště, chce tančit, to je věčná motivace a hnací motor. Ale pak je tomu třeba přizpůsobit repertoár. Do Helsinek jezdí hodně choreografů, kteří tvoří představení právě pro starší tanečníky, divadlo má dvě jeviště a na tom menším se dělají současné choreografie, pro které často využívají starší tanečníky. V jejich vystoupeních právě vidíte kvalitu prožitku, životních zkušeností, nejen vysokou techniku.

Jak se tanečník naučí hereckému projevu?

Myslím, že k tomu člověk musí dozrát životními zkušenostmi, škola je zaměřená na to, aby se dostal na technickou úroveň, a pak divadelní a životní praxí získává zkušenosti. Musí mít i herecký talent, ale hodně záleží na vedení, rozpoznat, na co je tanečník vhodný typ. A také aby netančil všechno stejně, musí umět vyjadřovat roli úplně celým tělem. Je nutné od začátku podporovat citlivost, tanečník si musí být vědom toho, že každý pohyb má význam.

Byla jste jistě vždy romantický typ. Setkala jste se s rolemi, o kterých jste myslela, že jdou proti vašemu vlastnímu charakteru?

Jistě, třeba v Hamburku jsem dostávala role, ve kterých jsem si samu sebe vůbec nebyla schopná představit. Ale John Neumeier má úžasný dar pracovat s lidmi, dovedl mě k tomu, že jsem dokázala ztvárnit i roli, která pro mě nebyla přirozená. Pamatuji si jednu z prvních, v jeho současném baletu Préludes CV, bylo to o mezilidských vztazích a já jsem měla roli ženy ve vztahu s násilnickým mužem. Měli jsme duet, který byl od začátku do konce jako boj, velmi fyzický a silový, do toho jsem se musela nutit. Nebo v baletu o Mozartovi jsem tančila Mozartovu sestřenici, kde jsem musela na jevišti křičet, nahlas se smát a také tam bylo velmi explicitní pas de deux. Bylo za hranicí mých představ, že bych byla schopná něco takového zahrát, ale dalo se to zvládnout. Když si to tak vezmete, každý člověk má v sobě úplně kompletní paletu emocí, každý někdy zažije zlost, vztek nebo závist, život vám poskytne možnosti celou tu škálu poznat. A pak na jevišti je jen potřeba v sobě vyhledat některý aspekt, i když je běžně skrytý.

Vzpomínáte ale především na Helsinky – bylo to vaše nejmilejší působiště?

Je to tím, že bylo moje první a také jsem tam byla nejdéle, šest let. A stále se tam vracím jako pedagog. Divadlo má skvělé zázemí, už tehdy mi poskytlo možnost širšího pohledu na tanec, na umění, protože jsou tam všichni sportovně založení, mají skvělé fyzioterapeuty, kondiční cvičení a pořád dělají nějaké studie. Když jsem tam byla v těhotenství učit, právě připravovali studii rozestupu břišních svalů v těhotenství u tanečnic. Snaží se přijít na to, co se v těle děje a jak potom pomoci svaly aktivovat, aby návrat k tanci byl rychlejší.

Vy jste měla samotné těhotenství bez komplikací? Když si odmyslíme kyčel…

Přišlo v poměrně pokročilém věku, ale měla jsem ho pohodové. Ke konci byl akorát problém s tím zatížením kloubů, Eliáš měl 4 kilogramy, což je na moji tělesnou konstituci hodně. Měla jsem otoky nohou, protože mi přestala pořádně proudit lymfa, poslední měsíc pro mě bylo náročné i chodit. Ale plánovala jsem, že pokud všechno bude dobře, chci domácí porod. Což se mi také povedlo, ale trval deset hodin. Trvalo dlouho, než se mi podařilo uvolnit svaly, s tím má ale problém mnoho tanečnic. Byl to fyzický výkon, ale dopadlo to dobře.

Domácí porody jsou rozporuplné téma a vede se kolem nich stále velká debata. Myslím, že čtenářky ocení každou osobní zkušenost. Nebála jste se komplikací?

Bydlím pět minut od Podolí, takže jsme byli připravení, že kdybych se cítila nepohodlně, porodnici máme za rohem a převoz by byl hned. Měla jsem k dispozici velmi zkušenou porodní asistentku, takže jsem se nebála.

Co vás k tomu vedlo?

Asi je to hodně tím, že jsem kvůli různým operacím pobývala hodně v nemocničním prostředí, takže jsem si nedokázala představit, že porod, který je něco krásného a intimního, bych měla absolvovat také tam. Bohužel moje zkušenost s nemocnicemi v Čechách není dobrá, i když jsem tu měla jen dvě operace. Nechtěla jsem se potýkat s lidským faktorem, riskovat, že se tam budu s někým hádat, že budu muset bránit svoje práva, že budu nucena do zákroků, se kterými bych nesouhlasila. Do toho všeho by bylo těžké soustředit se na miminko, komunikovat s ním, soustředit se na své tělo… Vnímala jsem to jako velmi silnou osobní cestu. V nemocnici je to spousta tlaků, ruchu, byla jsem vděčná, že takhle všechno může proběhnout nerušeně. Měla jsem bazének, protože vlažná voda pomáhala při kontrakcích. A Eliáš měl od začátku klid, nebyli kolem žádní cizí lidé, nikdo ho hned neodebral a nevážil, nestresoval, bylo to nejjemnější zrození, jaké může děťátko prožít. Brala jsem to i jako mateřskou povinnost.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA

Barbora Kohoutková se narodila 29. října 1978 v Praze a již od raného dětství se věnovala pohybovým aktivitám, baletu, gymnastice a různým sportům. Ve čtyřech letech udělala konkurz do přípravky Národního divadla, kde se začala i její baletní kariéra. Vystupovala nejen v dětských rolích baletních a operních představení, ale i v televizních seriálech a pohádkách. Vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a během studia získala mnoho ocenění na mezinárodních baletních soutěžích jako například Grand Prix na mezinárodní soutěži v Paříži, Zlatou medaili a Grand Prix na mezinárodní baletní soutěži v Helsinkách, Grand Prix na soutěži v New Yorku a další.

V sedmnácti letech získala angažmá jako první sólistka ve Finském národním baletu, kde působila šest let. V roce 2000 ji byla udělena „Fazer Price“ a v roce 2002 „Philip Morris Best Artist Award“. Ztvárnila mnoho rolí klasického i neoklasického repertoáru, například Auroru v Šípkové Růžence, Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Popelku, Giselle, Modrou Balerínu v Ballet Pathétique… A měla možnost pracovat s renomovanými baletními mistry, pedagogy a choreografy. Tančila na mnoha světových scénách a hostovala se soubory jako například baletní soubor milánské La Scaly, na Světovém baletním festivalu v Tokiu a jinde. V roce 2002, po hostování ve světové premiéře Raymondy, získala Barbora roční angažmá v Bavorském státním baletu. Pak následovalo roční působení v Bostonském baletu a na pozvání Johna Neumeiera čtyřleté angažmá v Hamburském baletu, kde působila do roku 2008.

V roce 2008 se začala věnovat studiu pohybových metod Gyrotonic a Gyrokinesis. Mezitím začala působit i jako pedagog klasického tance ve školách a souborech (Les Ballets de Monte-Carlo, Finský národní balet, Národní divadlo v Praze, Škola Anglického národního baletu, Pekingská baletní akademie, letní mistrovské kurzy a mnohé další). V roce 2008 se stala certifikovanou instruktorkou Gyrotonic a Gyrokinesis. Po roce intenzivní práce s těmito metodami se vrátila k profesionální taneční kariéře, působila i jako baletní mistr v Národním divadle, začala opět hostovat na mezinárodních scénách Vídeňské opery, Helsinského baletu, Tokyo baletu… V Praze otevřela studio Art of Movement – první studio s Gyrotonic a Gyrokinesis cvičením v Čechách. V roce 2016 se rozloučila s profesionální taneční kariérou a věnuje se pouze pedagogické praxi a vede své studio.
(zdroj www.artofmovement.cz)