Ančerl byl u České filharmonie čím dál tím lepší

Texty Ivana Medka (160)

V roce 2008 uplynulo 100 let od narození dirigenta Karla Ančerla. Ivan Medek patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům v době Ančerlova působení v České filharmonii. Ančerl s ním mohl vytvářet dramaturgii orchestru, ale hlavně mohl Medkovi věřit. (To se projevilo především po srpnu 1968, kdy se Ančerl ze severoamerického exilu obrací v České filharmonii – jako na jediného člověka – právě na něj.) Při příležitosti Ančerlovy „stovky“ Ivan Medek vzpomínal; jeho proslov tehdy zahajoval ančerlovskou výstavu v České filharmonii.
***

Já vzpomínám na Karla Ančerla s velkou úctou a svým způsobem vlastně i s láskou. Kdybych to měl velmi stručně charakterizovat, tak bych řekl, že Karel Ančerl byl u České filharmonie čím dál tím lepší. Když začal, tak tam byla určitá nedůvěra ze strany orchestru pochopitelná, protože orchestr byl zvyklý ze svých dějin na to, že si své dirigenty volí sám. A ne že jim je předepisuje nějaký ministr. A ministrem byl Nejedlý. Ale to je jiná otázka. Oni si na něj rychle zvykli. On si je získal. Získal si je velmi pečlivou, jednoduchou, ale tvrdou prací. A byl čím dál tím lepší i jako muzikant lyrik. Já bych řekl, že nejlepší z jeho výkonů vůbec nebyly ty Kartinky a Prokofjev a Stravinskij, to se u něho jakoby předpokládalo. Ale jeden z jeho nejkrásnějších výkonů byl Asrael, kterého přijel natočit, respektive zahrát už v době, kdy byl v Torontu a kdy ještě v tom roce ’69 naposledy mohl před Českou filharmonií stát. A tam jsem si řekl, že jeho ztráta je veliká ztráta pro tu hudbu a zejména pro Českou filharmonii.

Ančerl byl ještě pořád z těch typů starých dirigentů, kteří měli odpovědnost za budování toho orchestru, za jeho stálou práci, nejenom přijít, dirigovat a zase zmizet. Ale kromě toho v repertoáru. V repertoáru, který byl budován velmi pečlivě, velmi střízlivě a řekl bych i svým způsobem pedagogicky.

Takže v té době Ančerlova působení se filharmonické publikum spoustu věcí naučilo. A bylo to publikum kultivované a stabilní. Přál bych dnešním filharmonikům takové obecenstvo.

***
V roce 2008 vzpomínal na Karla Ančerla také Ivan Moravec, jeden z životních přátel Ivana Medka. Připojujeme tedy tentokrát také jeho slova.

S Karlem Ančerlem jsem poprvé spolupracoval, když jsem byl ještě na konzervatoři. Naučil jsem se tehdy Symfonické variace Césara Francka a moje profesorka Erna Grünfeldová pozvala Karla Ančerla. Přišel samozřejmě s partiturou, poslechl si mě a bylo z toho moje první objevení se v Rudolfinu s Českou filharmonií, to bylo v červnu 1954. Když jsem se vrátil z Ameriky od George Szella, se kterým jsem hrál Čtvrtého Beethovena, Karel Ančerl mě pozval na provedení v Praze.

Ze zájezdu s filharmonií do Bulharska, Rumunska a Turecka mám vzpomínku, která je svědectvím o Ančerlově trápení v koncentrácích. Bylo to v Ankaře, v hotelu, kde jsme byli i s orchestrem ubytovaní. Když jsem přišel do svého pokoje, okamžitě jsem uviděl pár „rusů“. Zděsil jsem se, a když jsem scházel po schodech dolů, potkával jsem filharmoniky, kteří kvůli té havěti taky opouštěli svoje pokoje. V hotelové hale mi padl do očí pořadatel zájezdu, na kterého jsem se – protože jsem byl mladý a ještě temperamentní – obořil, jak nám mohl zařídit tak příšerný hotel. Velice se omlouval s tím, že se šváby je problém v celém Turecku. Když to skončilo, přišel ke mně Karel Ančerl a povídá: „Já vám, Ivane, závidím vaše mládí. Je vidět, že jste toho ještě moc neprožil, protože nějakých pár „rusů“ – když si představíte, v čem jsme žili v koncentráku – by nám žlučí rozhodně nepohnulo.“

Karla Ančerla jsem poslouchal a pozoroval na řadě koncertů. Orchestr byl absolutně připravený, jakékoli projevy diletantismu prostě neexistovaly. Vzpomínám na provedení Svěcení jara, po kterém jsme mu šli do dirigentské místnosti pogratulovat. Karel byl v dirigentské místnosti sám, jen se svým přítelem Karlem Šromem. A jinak ticho. Připadalo mi, že to je vlastně velmi nezasloužené, že po takové práci, kterou s orchestrem odvedl, se u něj netísní gratulanti. Myslím, že prožil určité období, kdy byl vlastně dost opuštěn.

Dvakrát jsme ho s manželkou navštívili v Torontu. Poprvé nám přijel naproti na letiště a říkal: „Prosím vás, nečekejte od orchestru mnoho, já myslím, že je to dosud trochu Kardašova Řečice, to Toronto.“ Tím měl na mysli, že přišel k orchestru, který evidentně nebyl takovým způsobem vypracovaný jako Česká filharmonie. Pravda je, že v relativně krátké době ho velmi vylepšil a ke konci svého života byl zván taky k největším orchestrům v Americe – do Bostonu, Chicaga či New Yorku. Vzpomínám, že na Newyorskou filharmonii si Ančerl jednou stěžoval. Přišel na první zkoušku a orchestr zahrál Martinů Čtvrtou nebo Šestou symfonii z listu naprosto obdivuhodným způsobem. Druhý den začal Ančerl zkoušet, prostě šel po detailech a chtěl je zkrášlovat. Hráči najednou nebyli moc ochotní – byli virtuózové, z listu četli jako málokdo, ale na takovou absolutně detailní práci nebyli zvědaví.

Kdykoli se vrátím k Ančerlovým nahrávkám, jsem konsternován jejich zvukem a dokonalostí. Myslím, že svědčí o slavné, možná nejslavnější éře České filharmonie. Je přitom zajímavé, že Karel Ančerl svým fyzickým projevem na pódiu nikdy neevokoval romantický přístup, řada lidí ho považovala především za rytmika či precizního vychovatele orchestru, ale když jsem poslouchal jeho nahrávku Brahmsovy První symfonie, byl jsem překvapený, jak bohatě třeba frázoval a kolik je tam svobody.

Moji přátelé v Detroitu věděli, že se rád pouštím do přímého srovnávání nahrávek téže věci v podání několika interpretů. Řekli si, že mě podrobí stejné věci, a připravili symfonickou báseň Z českých luhů a hájů v několika nahrávkách. Byl tam Talich, Kubelík, Ančerl, Stokowski a další. Poslouchal jsem a vyhrál to Ančerl.

Když jsem hrál s filharmonií Ravelův Koncert G dur, dával jsem poslední větu v poměrně rychlém tempu. Nezapomenu na větu, kterou tehdy Ančerl říkal filharmonikům: „Pánové, držte si klobouky!“

 

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
(pokračování)