Mnohanásobné bravo. Žena beze stínu zahájila v Linci šéfovskou éru Markuse Poschnera

30. září 2017 jako datum premiéry opery Richarda Strausse Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) v nové budově Musiktheateru v Linci mělo velký význam pro historii operní interpretace tohoto rakouského hudebního centra, potažmo středoevropského regionu. Tímto datem totiž začala v Linci dlouhodobě plánovaná generační obměna na hlavním postu a tím i éra nového šéfa opery - profesora Markuse Poschnera (narozen 1971).

Mnichovský rodák dosud působil v roli generálního hudebního ředitele v Brémách, platí za předního německého dirigenta (například první stálý hostující dirigent Mnichova, Drážďan). Přichází po patnácti letech šéfování Denise Russella Daviese (narozen 1944), v jehož dlouhé, velmi úspěšné éře byla otevřena moderní budova Musiktheateru a bylo založeno i mezinárodně koncipované Operní studio. Markus Poschner se jako nový operní šéf uvedl hudebním nastudováním monumentálního Straussova díla, které režijně ztvárnil generální intendant Zemského divadla Hermann Schneider, na scéně, v kostýmech a s výrazově zásadně podstatným video designem německého výtvarníka Falka Herolda, v dramaturgii vzdělaného Christopha Blitta a za nebývale nadšeného přijetí premiéry publikem Musiktheateru s kapacitou tisíc diváků.

Co pokládám za velmi zajímavé, je obsazení pětice hlavních rolí hosty, kteří se zřejmě novému šéfovi osvědčili v jeho dosavadní dirigentské kariéře. Zatím jsem býval více svědkem plného využití interních sólistů lineckého ansámblu, který ozdobil obvykle výrazný host, zejména v hlavní roli, vybraný zřetelně i typologicky (Falstaff, Salome), ne však hned celý kvintet sólistů. Zda je to nový trend, či jen shoda okolností v náročné inscenaci, vývoj sezony ukáže. Markus Poschner hájil na zajímavé tiskové rozpravě ideu ansámblového divadla: „Potřebujeme mít pevný, stálý ansámbl. Jsem jeho stoupencem, chci patnáct až šestnáct stabilních sólistů, nechci operní dům, který by stavěl jen na hostech. Chci mít v Linci divadelní rodinu.”

Hosty, aspirujícími na stálou spolupráci s Lincem, jsou nyní německý dramatický tenorista mocného fondu Heiko Börner (Císař), sopranistka Brigitte Geller (Císařovna), Američanka Katherine Lerner (Chůva), Korejec Adam Kim – baryton ze Stuttgartu (Barak) – a finská sopranistka Miina-Liisa Värelä v roli Barakovy ženy. Předesílám, že se jednalo vesměs o výkony svrchované, pěvecky i jevištně.

V německy hovořícím světě má operní tvorba Richarda Strausse mimořádnou pozici. Skladatel prošel doslova skvělou, až záviděníhodnou oficiální kariérou. Byl vědomým pozdním představitelem veliké éry německého romantismu, ač jen o deset let mladším než náš Leoš Janáček (1864 versus 1854). Úžasně vzdělán, četl s přehledem v latině i řečtině. S typickým osobitým hudebním ozvláštněním, zahleděným víc do minulého uměleckého světa, nicméně těžko si lze bez jeho operních děl představit budoucí vývoj evropské expresionistické opery. Se skladebnou technikou se pohybuje v mezích rozšířené tonality, s obrovskou zásobou alterací, chromatismů, ale i s názvuky bitonality, kvartové harmonie a nerozvedených, výrazově ostrých disonancí. Symbióza harmonie a instrumentace přináší Straussovi osobitě barvitý, až opojný zvuk orchestru, jehož obsazení představuje nutnost více než stovky hráčů (zde sto deset!). Naprosto svébytná je v jeho hudebním výrazu vysoká kultivovanost až delikátní rafinovanost ve jménu intenzity hudebního prožitku. Velký dramatik Richard Strauss si volil náměty osobité, až silně konfliktní. Rovněž Žena beze stínu, poprvé provedená roku 1919 ve Vídni, na libreto Hugo von Hofmannstahla, opus 65, je dějově poměrně složitou pohádkou pro dospělé s celou řadou symbolů.

Žena beze stínu předkládá utopii nové generace, jak charakterizuje dílo výstižně režisér opery Hermann Schneider. Hlavním tématem je schopnost ženy mít děti, která je symbolizována ztrátou stínu. Touha po dítěti však již není jen výrazem lásky a touhy, nýbrž je přáním k uskutečnění generačního paktu. Žena vrhající stín je plodná a naopak. Manželka Císaře již dvanáctý měsíc soužití s ním ale stín nevrhá (proto onen zvláštní název díla). Pokud se tak nestane údajně do tří dnů, bude se muset vrátit do říše duchů a sám Císař zkamení. Druhým párem příběhu je typicky lidový pár barvíře Baraka a jeho ženy, která děti mít nechce, ale nabízí mateřství neplodné Císařovně. Hofmannstahl používá obraz “stínu” jako symbolu lidského světa. Mladá Barvířka je ochotná vzdát se svého mateřství a nabízí je císařovně, má prodávat svůj stín, aby tím umožnila její vykoupení. Smí však požadovat Císařovna tak obrovskou oběť?

Rozvíjí se před námi stylizace náročné pohádky, v níž je hodně symboliky, rezonance sexuality v duchu slavných teorií doby Sigmunda Freuda, uznávaných ostatně dodnes. Císařovna se však rozhodne jinak, zamítne tuto oběť. Za to je odměněna vlastním, život poskytujícím, de facto životadárným stínem. Durata díla je přes čtyři hodiny. Proto byl začátek premiéry posunut na neobvyklou dobu – 18.30 hod. – rovněž s ohledem na účast dětského sboru, jenž nesmí v Rakousku pracovním nasazením přesáhnout třiadvacátou hodinu. Vnímání barevné inscenace nedávalo ale pocit čtyřhodinového trvání. Spíš jsem cítil opak a litoval, že tak intenzivní, doslova hudebně kulinářský zážitek ze Straussova díla končí… Což je ryze emotivně vzato vždy moc dobrá známka, potvrzující míru interpretační přesvědčivosti.

Režie Hermanna Schneidera působí kompaktně, námět je silně nadčasový, byl podnětný nejen pro Remarqueovu “ztracenou” poválečnou generaci, dnes oslovuje stejně intenzivně. Proto dnes tak častý režijní posun děje v čase není právě v tomto Straussově díle vůbec problematický. Scéna využívá dynamicky možnosti rychlých proměn, hojně se používá rotační plošiny. S pračkami a sušičkami v dolních regálech, které jsou v ději přímo použity, aby vyjadřovaly příkrý třídní sociální rozdíl. Barak pracuje v jakémsi skladu, zatímco Císař a Císařovna jsou obklopeni romantickými motivy, realita “dělnické třídy” světa Barakova zase tvrdým pracovním rytmem tohoto světa. Dává se ale najevo, že nejsme přeneseni přesně do časů Hofmannstahlova libreta, nýbrž jsme posunuti do sféry jisté nadčasovosti, blíže soudobé atmosféře. Při zachování estetické vnitřní reality díla, plné symboliky. Barak dokonce řídí na jevišti vysokozdvižný vozík, vida, co musí dnes sólový barytonista vše zvládat… Císař zase v závěru tlačí dětský kočárek moderního střihu… Podstatou pro mne ale je, že jsem svědkem až filmového, dynamicky tvárného odvíjení příběhu, s výbornými hereckými výkony na jevišti. Důraz na sociální otázky námětu je na každém kroku patrný. Režii pokládám ve zmíněné filmové charakteristice za sdělnou, stále spolu přítomná symbolika mnoha scén je solidně čitelná. Pěvci jsou zřetelně vedeni ke srozumitelnosti slova, režii vnitřně přijímají a předvádějí hudební divadlo, jakého nebýváme častými svědky.

Pěvecké kvinteto sólistů, které si nový operní šéf přizval ke spolupráci, bylo dobře zvolené. Všechny charakterizoval prostorově průbojný hlasový fond, schopný dobře překlenout obrovský orchestr a prosazovat se nosností zvuku v prostoru velkého divadla. Což je zde zásadně důležité, slovo má u Strausse a Hofmannstahla obrovský význam. Německý dramatický tenorista v pravém významu daného přívlastku oboru – Heiko Börner v roli Císaře – imponoval temným, barytonálním témbrem průrazného, pružného fondu, ve všech polohách barevně a vokálově sjednoceného, s výraznou dikcí. Imponoval suverénními, pevnými výškami, důsledně příklepem seshora technicky tvořenými. Průraznost jeho hlasu přes veliký orchestr byla obdivuhodná, vysoké tóny suverénně překonávaly i veliká fortissima břeskných žesťů. Roli předvádí i jevištně velmi přesvědčivě. Pro zajímavost – v repertoáru má i Janáčkova Alberta Gregora a Lacu.

V pomyslné hierarchii pětice dominantních výkonů mne nesmírně zaujaly obě sopranistky večera. Zejména Brigitte Keller jako Císařovna okouzlila neobyčejně libozvučným, měkkým a zároveň prostorově přirozeně nosným sopránem lyrického charakteru, ale překvapí i dramatičností projevu ve svém monologu. Její hlas disponuje imponujícími, zářivými výškami, ale dovede rovněž zaujmout delikátními jemnůstkami v mezza voce i v pianu. Vlastně bych mohl říci: nic tak překvapivého u pěvkyně, zabývající se mimo jiné koncertní interpretací Bacha. Umí technicky stylově vypointovat rafinované detaily ve Straussových labužnických, až noblesně delikátních frázích. Stylovým cítěním frázování a jevištně tvárným projevem pro mne půvabná švýcarská sopranistka, působící v Komische Oper Berlin, představovala nejsyntetičtější výkon.

Podobně ale i mladá finská sopranistka Miina-Liisa Värelä, která je naopak typicky dramatickým typem sopránu, v její krátké kariéře již najdeme Janáčkovu Emilii Marty v Helsinkách, či Wagnerovu Elsu ve Vilniusu a v Brémách (aha, tady máme důležitý impulz pro debut v Linci). Mladá pěvkyně nalezla v Linci v závěru představení zvláště vřelý ohlas u publika. V rozsáhlé, rozsahově velmi náročné partii Barakovy ženy našla pro sebe adekvátní roli, kterou dokázala silně přesvědčit pěvecky i výrazově. Její kovový hlas vyniká lesklými, průbojnými výškami, ovládá dramatické akcenty, je jistý ve všech hlasových polohách, výrazově velmi tvárný. Mladá sopranistka má nakročeno k velice nadějné kariéře.

Barvíře Baraka ztvárnil talentovaný korejský lyrický barytonista Adam Kim, působící ve Stuttgartu, vítěz Tagliaviniho soutěže, za nímž již stojí celá řada úspěchů. Baraka vytváří v alternaci s domácím Michaelem Wagnerem (jediná alternovaná role spolu s Poslem). Adam Kim má bohaté zkušenosti z písňové interpretace, což bylo v jeho pěveckém podání role Baraka velmi dobře znát. Cit pro odvíjení Straussových až rafinovaných frází s jejich dílčími vrcholy budoval se zjevným smyslem pro styl. Někdy asi subjektivně přeceňuje míru nízké dynamiky na počátku rozvíjených frází z mezza voce, kdy dynamický úmysl nevychází prostorově tak, jak by zajisté vyšel na rozhlasovém snímku nebo v typu známých přenosů oper do kin s mikrofony nad jevištěm. Vyklenutí vrcholů frází je ovšem krásné, výšky plné, pěvec je muzikálně flexibilní, ale začátky dlouhodechých frází někdy zvukově zbytečně zanikají.

Hlasově závažným, voluminózním Poslem byl Michael Wagner, jenž se střídá v rolích Baraka a Posla s Adamem Kimem. Právě v moderní hudbě dvacátého století a její interpretaci dokáže tento výrazný sólista lineckého ansámblu vždy přesvědčit (jako Barak je v alternaci velice znělý a dobře srozumitelný).

Role Chůvy je ve spletitém vývoji děje zásadně významnou postavou díla. Ztvárnila ji charismatická Američanka Katherine Lerner s krásným, nosným a výrazově tvárným mezzosopránem (pro duben 2018 si uvádí Larinu do Eugena Oněgina v Linci – to bude moc půvabná Larina), herecky roli ztvárňuje plasticky, je výrazná v mimice, není vůbec tradičně démonickým typem, ale právě naopak –  jevištně mladistvě energická, šarmantní žena. Však to publikum instinktivně dobře vycítilo a v závěru večera patřičně potleskem ocenilo.

Barakovy bratry vytvořili v ostře řezaných charakterních figurkách a se zjevným gustem přední sólisté lineckého ansámblu – Matthäus Schmidlechner, Dominik Nekel a letošní úspěšný Mozartův Giovanni v naprosto kuriózně protipólné charakterní figurce – Martin Achrainer. To jsou ty divadelní paradoxy! V nevelké, ale ve vývoji děje významné partii Zjevení mladíka se dobře uvedl mladý tenorista Mathias Frey, se sympatickým mladistvým zjevem i zdravě tvořeným tenorem lyrického charakteru.

Nový šéf Markus Poschner diriguje složitou a mnohovrstevnatou partituru se zřejmým nadhledem, energií, smyslem pro Straussův osobitý styl, snaží se pracovat s dynamikou i s detailem. Orchestr mi připadal naladěn trochu ostřeji, proto zněl tak působivě intonačně čistě v žestích, které svou profesionální jistotou hry ve všech odstínech dynamiky imponovaly po celý premiérový večer. Velmi plasticky a kultivovaně zněly smyčcové skupiny, v tomto ohledu vynikala skupina violoncell. Zvukově nádherně vycházely samostatné orchestrální vstupy, kadence se sólovým violoncellem před monologem Císaře zazněla v krásné úrovni míry zjemnělé kultivace a plasticity frází. Nový linecký šéf Markus Poschner diriguje složité dílo s jasnou představou partitury, s nadhledem, vitalitou, disponuje exaktním gestem, s přesnými anticipacemi proměn temp i dynamiky, o perfekci nástupů sólistům ani nehovoře. Sledoval jsem jeho dirigentský výkon se zaujetím. Krom pár frází trochu nepřesných prvních dob dětského sboru za scénou byla souhra orchestru s jevištěm rytmicky velmi exaktní.

Představení Ženy bez stínu dovede zaujmout inscenačně, v popředí stojí výborná hra Brucknerova orchestru ve velikém obsazení, pěvecko-herecké výkony sólistů, jistota pěvecká a intonační operního sboru Zemského divadla a dětského sboru Horního Rakouska (sbormistři Martin Zeller a Ursula Wincor), jejichž party jsou neobyčejně náročné, leč jsou koncipovány dle pokynů v partituře většinou za scénou. Zaslouží si za výkon plné uznání.

Toto představení mohu plně doporučit zájemcům, kteří se nebojí jít za Pucciniho, od velké epochy populárních oper pro pěvce, od epochy belcanta po Pucciniho, až k hudebně výrazovému modernímu divadlu. A doporučuji ho i těm, kteří se tohoto vývoje opery obávají, ač sami vlastní spousty nahrávek zmíněných pěveckých oper (znám podobně naladěných operních nadšenců od dětství dost a dost). Ba se možná poněkud odvážně domnívám, že by je právě tento Straussův opus zaujal možná víc než jeho nejslavnější první operní díla. A pokud ne, musí si holt počkat na začátek listopadu, kdy Linec uvede premiéru Verdiho Rigoletta. Jak výstižně prohlásil úspěšný režisér Straussova díla Hermann Schneider: „Bude to po čase mnohem konkrétnější typ díla než svébytná Straussova symbolika.”

Večer byl završen nadšeným standing ovation, přes pokročilou dobu konce opery ve třiadvacet hodin. V Linci to však nebývá častým jevem, ba od Wilsonovy senzační, elektrizující inscenace Verdiho Traviaty roku 2015 si takto spontánní potlesk ve stoje, doprovázený mnoha výkřiky bravo, zpětným pohledem vzato neuvědomuji. V mém úhlu pohledu byl ale zcela oprávněný, jednalo se o hluboký emocionální zážitek. Co platno, hudba musí krom technické perfekce v provedení působit především citově. Vím, že nic nikdy není plně na sto procent, leč pokud jsem udělil daná procenta letos na jaře v Linci výbornému Hindemithovi (Harmonie světa – recenze zde), nemohu nyní jinak. Navíc je mi Straussův hudební svět bližší, jeho soudobá interpretace v Linci je na vysoce profesionální úrovni. Bravo!

Pro úplnost uvedu přehled nejbližších repríz inscenace Ženy bez stínu pro zájemce: 4., 8., 11., 28. října a 11., 16. listopadu.

Hodnocení autora recenze: 100%

Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
(Žena beze stínu)
Dirigent: Markus Poschner
Režie: Hermann Schneider
Scéna, kostýmy a video design: Falko Herold
Sbormistři: Ursula Wincor, Martin Zeller
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Statisterie des Landestheater Linz
Premiéra 30. září 2017 Grosser Saal des Musiktheaters Linec

Der Kaiser – Heiko Börner
Die Kaiser – Brigitte Geller
Die Amme – Katherine Lerner
Der Bote – Michal Wagner
Barak – Adam Kim
Seine Frau – Miina-Liisa Värelä
Der Bucklige – Matthäus Schmidlechner
Der Einäugige – Martin Achrainer
Der Einarmige – Dominik Nekel
Drei Dienerinnen – Danuta Moskalik, Margaret Jung Kim, Ran Seo-Katanic
Ein Hüter der Schwelle des Tempels – Svenja Isabella Kallweit
Erscheinung des Jünglings – Mathias Frey
Stimme des Falken – Svenja Isabella Kallweit
Die Stimmer der Wächter der Stadt – Ulf Bunde, Jochen Bohnen, Tomaz Kovacic, Joschko Donchev, Marius Mocan, Markus Schulz
Altstimme von oben – Jessica Eccleston

www.landestheater-linz.at