Klavírní trio Ensemble Solaris3 vyvolalo vlnu obdivu a nadšení

Julius Hůlek, 02.11.2017 14:19

Komorní koncert posledního říjnového dne v kapli Atria na Žižkově byl věnován výhradně novodobé hudbě, navíc velice specifického charakteru. Interprety byli členové komorního souboru v sestavě „klasického“ klavírního tria s charakteristickým názvem Ensemble Solaris3 – Anna Veverková (housle), Štěpán Filípek (violoncello) a Martin Levický (klavír). Všichni věkem přísluší k mladší generaci, ale už s bohatou aktivitou i zkušenostmi ze studií a účinkování jak doma, tak v zahraničí. Společným jmenovatelem jejich snah je upřímná a také zasvěcená láska právě k novodobé a zvláště současné hudbě v širokém záběru různorodých variant a stylových proudů.

Ensemble Solaris3 (zdroj FB Ensemble Solaris)

Na programu byly „pouze“ dvě skladby, které však časově, emocionální intenzitou i výsledným dojmem celý večer náležitě a beze zbytku vyplnily. První z nich, Zjasněná noc Arnolda Schoenberga, poněkud paradoxně k tomu, co bylo o zaměření souboru řečeno, svým stylem znamenala návrat k tomu, jak se komponovalo ještě před nástupem avantgard dvacátého století. Skladbu známe jako jímavý smyčcový sextet, který pozdější tvůrce dodekafonie napsal ještě zcela ve stylu doznívajícího romantismu v duchu výrazově jemné, zvláštní atmosféry, již je s určitou nadsázkou možno charakterizovat jako hudební secesi. Schoenberg ji napsal roku 1899 (vida, fin de siècle!) na základě hlubokého zážitku z četby básnické sbírky Žena a svět od jím zvláště oblíbeného německého symbolisty Richarda Dehmela z roku 1896, reflektujícího tu komplikované vztahy muže a ženy, odmítání a sblížení.

Ovšem Zjasněná noc, kterou jsme vyslechli v Atriu, byť nepochybně původní ideu ctící, byla po hudebně výrazové stránce podstatně odlišně zabarveným artefaktem. Zazněla ve značně radikální úpravě klavíristy, pedagoga a skladatele Eduarda Steuermanna (1892-1964), jednoho ze Schoenbergových žáků, jenž patřil k výrazným představitelům Druhé vídeňské školy mezi dvěma světovými válkami (upravil i některá další Schoenbergova díla, například Komorní symfonii). V celkovém úhrnu interpretace ještě umocnila výrazově neobyčejně hutnou strukturu dané úpravy, zvláště v sazbě klavírního partu, a tady je nutno ocenit invenční přístup i heroický výkon klavíristy Martina Levického, jenž dílu dával takřka symfonický rozměr. Vnitřní parametry souhry celého tria přitom respektovaly tolik žádoucí proporce zvukové vyváženosti, bylo požitkem sledovat vzájemné přizpůsobování, ohled a příkladnou koordinaci. Smyčcové nástroje (ty zvláště upomínaly na původní verzi díla, právě v nich spočívala rezidua původního lyrismu) se vedle expresivního klavíru uplatňovaly naprosto transparentně. Právě díky vzorné souhře jsme náležitě vstřebali výsledné sdělení a poznání neznámé verze známého díla.

Obdobná charakteristika se s nepřikrášlenou samozřejmostí nabízí i pro popis druhé poloviny večera, vyplněné provedením rozsáhlé cyklické kompozice současného lotyšského autora Pēterise Vaskse (1946). Vasks své Episodi e Canto Perpetuo pojal jako poctu jednomu z radikálních tvůrců nové hudební řeči, francouzskému skladateli Olivieru Messiaënovi. Celek má osm částí, nicméně výsledný poslechový dojem daný interpretací dílo dělil zhruba na čtyři bloky. Zde jsme stanuli cele na půdě soudobě aktuálního výseku hudebního vyjádření, přesněji řečeno jednoho z možných. Dodejme, a to je vzhledem k přítomnému kolektivu zvlášť důležité a příznačné, že původně tu šlo o „účast“ Vasksovy hudby v rámci syntetizující produkce s eurytmickou, to jest pohybově taneční skupinou kosmopolitního složení nazvanou Flow, která se odehrála loňského roku v Německu.

Ensemble Solaris3 (název záměrně dán společným ranním „pozdravem Slunci“) od té doby datuje své počátky a další existenci. Setkali se a zkoušet začali už 2015, zatímco skupina Flow jako limitovaná výslednice společného úsilí během studií posléze přestala existovat. Vasksova hudba je neobyčejně mnohotvárná a její zvukově-tvarový profil sahá od uvolněných, ryze impresivních partií až po zřetelný, důkladně propracovaný a sdělný tektonismus, včetně polyfonní sazby. Bylo potěšením sledovat, jak interprety její ztvárnění a podání „tady a teď“ baví, jak ji mají zažitou a jak ji opětovně prožívají. Je asi zbytečné dodávat, jaké technické nároky na ně klade a jak účinně se s nimi vypořádávají. Korunou všeho byla bouřlivá, pečlivě „dózovaná“ gradace a dramatické vyvrcholení, odměnou více než nadšená odezva publika. Nejde přehlédnout, což zvláště zdůrazníme, že hudba, radikálně vzdálená obligátním „mainstreamovým“ koncertním produkcím, tentokrát přilákala převážně mladé obecenstvo, jehož srozumění s náročným obsahem a interpretačním výkonem opravňuje k nadějným perspektivám příští působnosti Ensemble Solaris3.