Zaoblená hudba

Hudba Plus Petra Vebera (15) – vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: Ohlédnutí za událostmi týkajícími se v posledních dnech tuzemské současné hudební tvorby a interpretace. Brněnský festival Setkávání nové hudby Plus, skladatelská soutěž České filharmonie a úspěch Lukáše Sommera na soutěži Concorso Novaro ve Florencii.

Soudobou hudbu nesou dál do budoucnosti především a hlavně jen nadšenci. Ať už jsou to interpreti, její posluchači, nebo sami tvůrci. Není většinovou záležitostí, to opravdu ne, je spíše solí. Občas na sebe však právem a zcela logicky upozorní. A pak je jí náhle víc než té pověstné špetky soli – a je vidět, že má na to být i hlavní a skutečnou potravou, ne jen kořením.

V Brně se během podzimu uskutečnila v režii Janáčkovy akademie múzických umění přehlídka Setkávání nové hudby Plus – dvacátý ročník mezinárodního hudebního festivalu současné akustické i elektronické hudby a multimediálních projektů. Dvanáct programů završil před několika málo dny komorní koncert, na němž vystoupily dva soubory – Solaris3 a Opera Trio.

Štěpán Filípek, který v obou hraje, řekl Opeře Plus, že vybrali ze sedmdesátých a osmdesátých let hudbu, jež ilustruje odpoutávání od ortodoxně experimentálního stylu šedesátých let – ukazuje tedy kompoziční „zlidšťování“.  Hudbu „zaoblenou“, ne úplně tvrdou modernu. Trio Opera, v němž jsou s Filípkem kolegové z brněnského Národního divadla Ondrej Olos a Barbora Šteflová, zahrálo na koncertě Hobojové trio brněnského skladatele Františka Emmerta. „Nastudovali a natočili jsme od něho už snad téměř vše,“ říká violoncellista Filípek. S triem Solaris3, v němž má naopak bývalé pražské kolegy, to znamená houslistku Annu Veverkovou a klavíristu Martina Levického, uvedli Klavírní trio Isanga Yuna z roku 1978 a skladbu Episodi e Canto perpetuo Peterise Vaskse z roku 1985, vycházející z motivického materiálu Messiaenova Kvartetu pro konec časů.

„Praskla mi struna, náhradní jsem nesehnal, Peterise Vaskse jsem tedy odehrál na třech strunách. Ale bylo to téměř stylové, kolegové mě upozornili, že i při prvním provedení Messiaenova kvartetu za války kdesi v zajateckém táboře měl prý cellista jen tři struny,“ usmívá se s odstupem Filípek. Festival, který s oběma soubory zakončil, hodnotí velmi pozitivně. Skladatel Ivo Medek, rektor JAMU, dává v dramaturgii prostor českým i zahraničním experimentátorům, ale i brněnským legendám. Na festivalu tak zní i „starší“ věci, ne pouze nově napsané – a je to tak dobře. A dobré je podle Štěpána Filípka i to, že se rovněž před jejich vystoupením, jako i před některými předchozími, konal „předkoncert“ – předskokanem obou komorních souborů byla mladičká autorka Markéta Husková.

„Snažíme se věnovat soudobé hudbě i nadále, třebaže jsme už plně v zaměstnání,“ navazuje Filípek se vzpomínkou na studentské roky, kdy to bylo o něco snadnější. Absolvent pražské konzervatoře a JAMU v Brně je už celé desetiletí rovněž členem komorního souboru Miloslav Ištvan Quartet, zaměřeného především na soudobou tvorbu. Příští rok si připomeneme devadesát let od narození patrona tohoto smyčcového kvarteta, které po nalezení nového primária už opět rozvine naplno činnost. Byl to ve své době nesporně jeden z nejdůležitějších umělců tvořících v Brně a není pochyb o tom, že rok 2018 přinese nové podněty k dalšímu poznávání a zrání jeho odkazu – nepřehlédnutelné součásti moderní české hudby. Jako skladatel Miloslav Ištvan, jehož život se uzavřel roku 1990, rozhodně patří k těm, kteří byli v hudebním umění vydatnou solí.

Interpretační a skladatelskou soutěž vyhlásila Česká filharmonie – vědoma si svých závazků týkajících se hudebního života, hudebních aktivit v zemi a podpory mladých talentů – poprvé v roce 2013. Soutěž směřovala k Roku české hudby 2014. Odměnou v ní bylo vystoupení s českým prvním orchestrem, respektive nastudování vítězných skladeb tímto tělesem. Filharmonie na tuto tradici, založenou šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, navazuje a vypsala nyní opět obě soutěže. Vztahují se ke stému výročí vzniku Československa. Tento fakt stvrzuje i skutečnost, že poměřování invence a tvůrčích sil se mohou zúčastnit „čeští a slovenští skladatelé a skladatelky“, a to do čtyřiceti let věku.

Do prvního kola mají soutěžící ještě teď před vánočními svátky poslat partituru a nahrávku již existující skladby většího rozsahu. Porota vybere tři díla, jejichž autoři se stanou finalisty; ti obdrží od České filharmonie objednávku na vytvoření nové orchestrální skladby v rozsahu 15 až 30 minut. Termínem odevzdání bude 28. říjen 2018, vyhlášení výsledků se čeká příští rok v prosinci. Všechny tři nové skladby filharmonie provede ve světové premiéře na veřejných koncertech v roce 2019… Možná by bylo přehlednější a logičtější, kdyby soutěž bývala byla vypsána v takovém předstihu, aby tato díla zazněla ještě v jubilejním roce 2018, ale tak jako tak je to chvályhodná aktivita, která by se v ideálním případě mohla opakovat pravidelněji, ne pouze k jubilejním letopočtům.

Skladatelská soutěž výrazně vstoupila také do života třiatřicetiletého kytaristy a skladatele Lukáše Sommera. S titulem Konec času – rekonstrukce snu se zúčastnil v Itálii Concorso Novaro. A na samém konci listopadu na Facebooku k fotografiím, na nichž je zachycen s předsedou poroty Krzysztofem Pendereckým, mohl napsat: „Tak ta má kakofonní poema ve Florencii nakonec dostala nejen první cenu, ale i cenu publika a cenu kritiky.“

„Do soutěží skladby nepíšu, tohle byl výjimečný případ,“ řekl po návratu Opeře Plus. O kompoziční soutěži, konané druhým rokem a pojmenované po Michele Novarovi, skladateli z devatenáctého století, autorovi italské hymny, dal letos Lukáši Sommerovi vědět jeden kolega z Itálie, který si vzpomněl na jeho zálibu v historizujících stylech. Téma, jímž bylo zpracování nějakého momentu z italské kultury, Sommera nemohlo nezaujmout…! Komponoval letos v září. Použil kratičký motiv z Monteverdiho Orfea, který se v díle opakuje a je narušován a nabouráván. „Zdál se mi sen o zániku italského města; převedl jsem ho do hudby tak, že různé divoké události – vlny – původní motiv postupně korodují. Klimaxem je zemětřesení, epilog je potom vyjádřením stojícího času,“ osvětluje Sommer svou kompozici, určenou pro několik dechových nástrojů, smyčce a bicí.

Do druhého kola bylo vybráno osmnáct partitur, do finále, spojeného s živým provedením skladby, nejlepší tři. Sommer byl od rána u zkoušení na večerní soutěžní koncert, protože dobře věděl, že jeho věc je „háklivá na detaily“. Je přesvědčen, že svou přítomností určitě pomohl dobrému výsledku. „Byl to ale skvělý orchestr, připravili skladbu za necelou hodinu,“ konstatoval. Na setkání s Pendereckým bude vzpomínat dlouho. „Řekl nám, že už sám nemá ambice něčeho dosáhnout a že takhle rád přispěje k tomu, aby mladí skladatelé dostali potřebné možnosti uplatnění,“ přiblížil český autor čas strávený ve Florencii. Vítězná skladba ostatně zazní v roce 2018 také na Pendereckého festivalu v Krakově. To je jedna z cen v soutěži. A cenou je i objednávka další skladby pro uvedení v Itálii.

Lukáš Sommer, v kompozici žák Ivana Kurze, je autorem řady děl pro sólovou kytaru a různých aranžmá v žánrech populární a filmové hudby. Můžete ho slyšet rovněž v duu Tapa de Deux s Kateřinou Ferlesovou, která hraje na bicí. Je však také autorem Koncertu pro orchestr, dvou smyčcových kvartetů, Klavírního tria a dalších komorních skladeb, muzikálu Sindibád a dalších skladeb pro děti nebo opery Ela, Hela a stop s textem od Václava Havla. Před čtyřmi roky se dostal ve skladatelské soutěži České filharmonie do užšího výběru desítky potenciálních finalistů. Ještě předtím, v roce 2011, na objednávku Pražského jara napsal flétnový koncert s názvem Dopisy otci a stal se tehdy nejmladším osloveným autorem ve festivalové historii. A na Pražském jaru 2018 má hrát Jana Boušková jeho Harfový koncert. Evidentně jeden z těch zmíněných nadšenců, kteří soudobou hudbu z pouhé špetky soli proměňují na hlavní chod.