Dirigent Eduardo Strausser: Na hudbu pohlížíme buď zevnitř, nebo zvenčí
Pátého března před pětašedesáti lety zemřel Sergej Prokofjev. Mimochodem, ve stejný den jako Stalin. Dirigent Eduardo Strausser, který koncem února hostoval v Praze a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu uvedl mimo jiné Prokofjevovu Pátou symfonii, si stojí za tím, že jde o geniálního skladatele, především velkého divadelníka. Je současně přesvědčen, že i v kontextu stalinského sovětského režimu nebyl Prokofjev politicky uvažujícím umělcem. Přinejmenším ve srovnání s Šostakovičem ne.
I když psal Pátou symfonii za války a v Sovětském svazu, nešlo mu o politiku, domnívá se Eduardo Strausser. Když ji srovná se symfoniemi, které za války psal Šostakovič, má na mysli hlavně Osmou, tak to není tak temná hudba.
„Řekl bych, že Prokofjev byl člověk, který se zajímal hlavně o sebe. Po bolševické revoluci opustil Rusko, odcestoval do Ameriky. Někteří jiní po revoluci odešli také do ciziny nebo museli odejít, a to z politických důvodů. Já jsem ale přesvědčen, že pro Prokofjeva důvodem nebyla revoluce, ale skutečnost, že zbankrotoval. Neměl prostě peníze,“ tvrdí dirigent s tím, že jde o jeho vyhraněný názor, s nímž nemusí každý souhlasit. A když se Prokofjev rozhodl vrátit zpět do Sovětského svazu? Ani to nebylo politické. Vždycky mu šlo o něj samotného.
Prokofjev se vyjádřil při premiéře Páté symfonie, v době, kdy už bylo jasné, že se blíží vítězství ve válce, že jde o hudbu hovořící o šťastném a svobodném člověku. Strausser s tím polemizuje, zejména kvůli druhé a čtvrté větě, které jsou založeny na ostinatu, tedy na opakovaném motivku, který působí dost mechanicky. Avšak i když si Strausser klade otázku „jakýpak svobodný člověk tohle je?“, je přesvědčen, že to nemá nic společného s politikou, že je to jiné než u Šostakoviče. A upozorňuje také na zajímavý detail. Scherzo v symfonii vychází z hudebního materiálu určeného původně pro balet Romeo a Julie. Ten měl prý končit happy endem, aby to vyhovovalo sovětské ideologii. Romeo a Julie nezemřou, na konci se davy shromáždí a všichni jsou šťastní. Prokofjev ale tuto hudbu nakonec nepoužil, protože měnit Shakespeara by nedávalo smysl, říká dirigent Strausser. A tak ji využil v symfonii.
Prokofjev nebyl v jistém směru velký inovátor, říká Strausser. Myslí to takto: Netlačil na formu a na strukturu tolik jako třeba Beethoven. Nepřispěl k modelu rozpracovávání hudebních myšlenek, jako to udělal Brahms. Nepřinesl ani nový systém jako Šostakovič. Ale co udělal, a to excelentně? Velké divadelní kusy plné emocí. A geniální je i v rozvíjení motivů. I v Páté symfonii takový motivek od úvodu opracovává do samotného konce.
„Jsou dva přístupy k hudbě. Můžete ji ocenit zevnitř, nebo zvenčí. Pro příklad uvedu operu Kouzelná flétna. Když slyšíte zpívat Tamina, identifikujete se s ním, posloucháte tedy zevnitř. Ale s Papagenem se neidentifikujete, takže je to jako pozorování zvenčí. Prokofjevova Pátá symfonie se mi líbí, protože je krásná, ne pro svůj obsah. Byl to fantastický skladatel. Ale pozoruji ji zvenčí. Jistě, dá se interpretovat i zevnitř, může pak být třeba o utrpení lidí… Ale zvenčí je to také možné. Není rozdíl v kvalitě, jen perspektiva je jiná. Když se vrátím k Mozartově opeře – řekl bych to tak, že identifikace nebo neidentifikace, o níž jsem hovořil, neznamená, že Papageno je horší než Tamimo.“ Tolik Eduardo Strausser.
Je mu dvaatřicet. Narodil se v Brazílii, rodiny jeho rodičů přišly kvůli druhé světové válce do Jižní Ameriky z Evropy. Strausser hovoří osmi jazyky. Vedle těch logicky předpokládaných, od portugalštiny po angličtinu, je mezi nimi také hebrejština a rumunština.
„Matčina rodina pocházela z území, kterému se tehdy říkalo Besarábie, z oblasti, která mezi světovými válkami patřila k Rumunsku a dnes je rozdělena mezi Moldavsko a Ukrajinu. A moje příjmení mimochodem zní trochu německy, ale ve skutečnosti je židovské. Přijeli do Brazílie v roce 1952, z Evropy odešli po válce nejprve do Izraele,“ vysvětluje dirigent. A dodává: „Na naší zemi je krásné, že jsme vlastně všichni potomci imigrantů.“
Sám studoval ve Švýcarsku. Stát se v Brazílii profesionálním hudebníkem, v oboru klasické hudby, a v dirigentském oboru tím spíše, je dokonce i v současnosti ještě stále těžké. Rozhodl se proto pro Evropu. A konkrétně do Švýcarska směřoval kvůli pedagogovi, který ho předtím upoutal – byl to Johannes Schlaefli. Ale ovlivnil ho i David Zinman, šéf Orchestru curyšské Tonhalle, který na škole míval mistrovské kurzy. Studenti navíc měli umožněn přístup na všechny jeho zkoušky.
„Ve Švýcarsku to byly šťastné roky. Měli jsme také v Lucernu Claudia Abbada, takže jsme tam každé léto jezdili, abychom ho mohli sledovat a slyšet jeho koncerty. A k Lucernu také patřil Bernard Haitink, který tam bydlel a který hodně ve Švýcarsku pracoval,“ vypráví Strausser.
Pak přichází ke svému věku a k faktu, že jeho nejbližším hostováním je Austrálie – a tam Bruckner. Nevidí důvod, proč by se nemohl i mladý dirigent zabývat náročnou hudbou. Někdo by mohl říci: Bruckner? Na to je potřeba mít víc životních zkušeností, být starší…! Tomu ale musím oponovat, říká. Jako starší dirigent určitě budu samozřejmě na Brucknerovu hudbu pohlížet jinak než teď. Ale neznamená to, že bych se jí teď nemohl věnovat…!
Strausser ukazuje na příklad z literatury. Má rád spisovatele Marcela Prousta. Když jeho knihy četl před lety poprvé, tak jim určitě nerozuměl tak, jako jim rozumí teď. A zcela určitě jim bude za dalších třicet let rozumět zase jinak… Určitě to ale neznamená, že jim teď rozumí hůř nebo lépe. Prostě jim rozumí jinak. A oceňuje zkušenosti a zážitky, které z četby získal jako velmi mladý. Takové už mít nikdy nebude….
A tak ještě jeden příklad z literatury: V jedné Proustově knize se hlavní hrdina chystá poprvé políbit dívku, kterou miluje. Ale v tom okamžiku se zarazí a říká: počkej chvíli a dovol mi, abych se na tebe ještě jednou pořádně podíval. Protože až tě políbím, tak už tě nikdy potom neuvidím stejnou jako teď…
„Není to nádherné? Já v tom mohu vidět paralelu. Když se s nějakou hudbou setkám poprvé, když ji poprvé ‘políbím’, tak kdykoli potom už ji nemohu vidět ze stejné perspektivy,“ říká dirigent. A dovozuje ještě dál: „Symfonii, kterou budu dirigovat v Austrálii, už znám. Ale jsou další. A u každé z nich i každý nový ‘polibek’ bude odlišný od toho předchozího… Ale bude stejně dobrý jako ten první…!“
Za studií se Strausser výrazněji setkal s Karlheinzem Stockhausenem a dalšími avantgardními tvůrci, jejich hudbu studoval v Darmstadtu. A Stockhausenovu s dalšími studenty dokonce u něj doma. Skladatel učil přes léto doma, v Německu, v Kürten, nedaleko Kolína nad Rýnem. Strausser se tam dostal díky profesoru Flo Menezesovi, skladateli působícímu v Sao Paulu, který byl po nějakou dobu Stockhausenovým asistentem v jeho studiu v Kolíně nad Rýnem.
„Dosud se o tento typ hudby dost zajímám, ale osud mi určil vydat se – pracovně – jinými směry. V posledních letech jsem avantgardní hudbu už vůbec nedirigoval. Ale rád si ji poslechnu, rád jdu v Berlíně na koncert…,“ přiznává.
Po skončení studií v Curychu byl pozván k práci v operním divadle ve svém rodišti, v Sao Paulu. Strávil tam tři roky. Nyní však žije v Berlíně a jako umělec na volné noze cestuje za prací po světě.
VIZITKA
Eduardo Strausser, dirigent
Po jeho debutu se Symfonickým orchestrem Chorvatského rozhlasu a televize na jaře 2017 pochválil deník Večernji List dynamický, energický styl Eduarda Straussera a označil ho za „jednu z výrazných nových tváří hudebního světa a součást jeho vzrušující budoucnosti“.
Tuto sezonu se Eduardo vrátil k Berner Symphonieorchester a poprvé veřejně vystoupil s Philharmonique du Luxembourg, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a se Symfonickým orchestrem města Oulu. Pro vystoupení s Bilkentským symfonickým orchestrem se k němu připojil harmonikář Richard Galliano. Eduardo bude dirigovat Brucknerovu čtvrtou symfonii se Symfonickým orchestrem Queensland, stejně jako všechny koncerty věnované Beethovenovým dílům v nastudování orchestru I Pomeriggi Musicali. V Miláně se k němu přidá klavírista Steven Osborne.
Eduardo byl dirigentem Theatro Municipal de São Paulo (2014–2016). Během své poslední sezony tady kromě představení Straussovy Elektry a Foscy Carlose Gomese dirigoval také Louskáčka v podání Balé da Cidade de São Paulo a Mahlerovu Symfonii č. 1 v aranžmá Stefana Pody.
V letech 2012–2014 Eduardo působil jako hudební ředitel Orchesterverein Wiedikon a Kammerorchester Kloten v Curychu. Dále mj. dirigoval Kouzelnou flétnu (Meininger Hofkapelle), Pucciniho Bohému v Theatro Municipal do Rio de Janeiro, koncerty v benátském Teatro La Fenice v Benátkách a další inscenaci Bohémy v Teatro Verdi di Padova a Teatro Sociale di Rovigo.
Kromě studií na Univerzitě umění v Curychu pracoval Eduardo také s vizionářským skladatelem Karlheinzem Stockhausenem (dvouměsíční kurz v německém Kürtenu). Účastnil se mistrovských kurzů s Bernardem Haitinkem a Davidem Zinmanem ve Švýcarsku a s Kurtem Masurem v New Yorku. V roce 2008 byl Eduardo vybrán mezi účastníky prestižního Mezinárodního fóra pro dirigenty na Ferienkurse für Neue Musik v německém Darmstadtu, kde se mu dostalo příležitosti úzce spolupracovat se skladateli Györgyem Kurtágem a Brianem Ferneyhoughem.
Eduardo plynně hovoří portugalsky, rumunsky, německy, anglicky, italsky, francouzsky, španělsky a hebrejsky.
(zdroj: SOČR)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
