Hamburská Elbphilharmonie slaví rok. Jansons a Rattle dirigují klasiku 20. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jak už jsme psali v předchozí recenzi, bezprostředně po svém otevření v lednu minulého roku se hamburská Elbphilharmonie stala magnetem pro renomované zahraniční orchestry, komorní soubory, dirigenty i sólové instrumentalisty. V rámci programové řady „Orchester aus aller Welt“, nabízející v této sezoně celkem osmadvacet koncertů, do Hamburku již zavítaly kupříladu The Cleveland Orchestra s dirigentem Franzem Welserem-Möstem, Orchestre Métropolitain Montréal s Yannickem Nézet-Seguinem nebo Academy of St Martin in the Fields se sólistou Murrayem Perahiou a program příštích měsíců slibuje další hudební lahůdky: Münchner Philharmoniker s Valerijem Gergijevem, London Philharmonic Orchestra s Vladimirem Jurowskim a klavíristou Daniilem Trifonovem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks s Bernardem Haitinkem, Bayerisches Staatsorchester s Kirillem Petrenkem, Gewandhausorchester Leipzig s Andrisem Nelsonsem či The Philadelphia Orchestra s Yannickem Nézet-Seguinem a klavíristkou Helène Grimaud.
Elbphilharmonie Hamburk (zdroj commons.wikimedia.org / foto Robert Katzki)

Během několika lednových dní v hamburské Elbphilharmonie hostovaly dva špičkové orchestry současnosti se svými doslova hvězdnými dirigenty: v sobotu 13. ledna tu vystoupil Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks) s Marissem Jansonsem, v úterý 16. ledna pak Londýnský symfonický orchestr (London Symphony Orchestra) se svým čerstvě jmenovaným šéfdirigentem Sirem Simonem Rattlem. Kdybychom chtěli brát vážně ankety o nejlepší orchestr světa, pak podle výsledků jedné z nich, uspořádané v roce 2008 známým a respektovaným britským hudebním časopisem Gramophone, se hamburskému publiku dostalo příležitosti bezprostředně po sobě slyšet orchestry, jež se podle mínění mezinárodních renomovaných hudebních kritiků umístily na šestém a čtvrtém místě. A šťastnou náhodou s programy, jejichž těžiště představovala díla, která co do bohatství hudebních myšlenek, jejich kontrastů, celkové stavby a tektoniky a především svou duchovní hloubkou reprezentují základní díla svého žánru v hudbě dvacátého století: Prokofjevova Pátá symfonie, Bartókův Koncert pro orchestr a Bergův Houslový koncert.

Sobotní koncert pod taktovkou Marisse Jansonse symbolicky otevřela symfonická báseň Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra. Tondichtung /frei nach Friedrich Nietzsche/ op. 30). Již v proslulé introdukci s efektním motivem východu slunce, jenž se v trubce v oktávách a kvintách na podkladu basklarinetu, kontrafagotu, kontrabasů a pedálových tónů varhan nese stále výš a výš až k zářivě pronikavému tutti, vystavil svou vizitku jak hostující orchestr Bavorského rozhlasu, tak dokonalá akustika velkého sálu Elbphilharmonie. Plynule navazující další části, opatřené programovými názvy z Nietzscheho knihy, nabízely jednotlivým nástrojovým skupinám i sólistům jednu příležitost za druhou k předvedení dechberoucí virtuozity. Vyzdvihl bych alespoň orgiasticky vystupňovanou Taneční píseň s půvabnými, lehce ironickými valčíkovými odkazy na Straussovy vídeňské jmenovce, kde se v houslovém sóle blýskl koncertní mistr. Ve Straussovi bavorští rozhlasoví symfonikové nezůstali nic dlužni své pověsti a dokonale naplnili skladatelovu barvitou, pozdně romantickou vizi, a to jak v bezchybné souhře a soudržnosti v tutti velkého zvuku, tak v již zmíněné virtuózní exhibici jednotlivých nástrojových skupin i sólových vstupech.

Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Mariss Jansons – Elbphilharmonie Hamburk 13. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks byl sice založen až v roce 1949, ale velmi brzy, a to především zásluhou svých dvou dlouholetých šéfdirigentů Eugena Jochuma a Rafaela Kubelíka, se vypracoval mezi světovou špičku, kde se udržel i pod taktovkou svých dalších šéfdirigentů, Lorina Maazela, Sira Colina Davise a od roku 2003 Marisse Jansonse. Mimochodem, v již připomenuté anketě britského Gramophonu se bavorští symfonikové mezi dvaceti nejlepšími orchestry umístili jako jediný rozhlasový orchestr. A ještě jedno je mimo diskusi: Mnichov – vedle Drážďan a Vídně – vždy patřil k místům zaslíbeným Straussově hudbě, k místům, kde se straussovský kánon utvářel a kde se – jak přesvědčivě demonstroval i sobotní koncert – nadále rozvíjí.

Charakterizoval-li Sergej Prokofjev svou Pátou symfonii B dur, op. 100 jako „symfonii o velikosti lidského ducha“, jako „hymnus na svobodného, šťastného člověka, na jeho ohromnou sílu a čistého, ušlechtilého ducha“, lze v jeho slovech číst i vzdálené echo Nietzscheho Zarathustry a jeho myšlenky nadčlověka, myšlenky, kterou také Strauss – předtím ovšem, než byla zneužita nacistickou ideologií a učením o nadřazené rase – spojoval se vznešenou ideou vývoje lidského rodu. Jí se ikonické podoby dostalo užitím vstupního motivu Straussovy symfonické básně v kultovním Kubrickově filmovém eposu 2001: Vesmírná odyssea. Straussův Tak pravil Zarathustra, premiérovaný na prahu dvacátého století (v listopadu 1896), však předznamenal jinou odysseu, ne tak efektní a okázale optimistickou, nýbrž mnohem pozemštější a tragičtější, již provázela – řečeno názvem jednoho oddílu Straussova opusu – Píseň nad hroby (Grablied).

Když Prokofjev 13. ledna 1945 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře zvedl taktovku, aby zahájil premiérové provedení své nové symfonie, rozezněly se venku dělové salvy, oznamující, že jednotky Rudé armády překročily Vislu a zahájily vojenskou operaci, která měla vést k definitivní porážce nacistického Německa. Teprve poté, co kanonáda utichla, mohl na skladatelův pokyn koncert pokračovat. Po premiéře, jež skončila obrovským úspěchem, následovala další, neméně úspěšná provedení: Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského v červnu 1945 nebo Bostonským symfonickým orchestrem za řízení Sergeje Kussevitského na podzim téhož roku.

Odhlédneme-li od Klasické symfonie, stala se Prokofjevova Pátá symfonie skladatelovou zdaleka nejznámější a nejpopulárnější symfonií. Důvody této popularity nelze hledat samozřejmě nikde jinde než v samotné hudbě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na