Pohlednice z Vídně

Hudba Plus Petra Vebera (32) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tuto neděli pohlednice z Vídně.

Spočítat, kolik historických domů ve Vídni nese označení Beethovenhaus, jsem se nakonec nepokusil. Jen ve čtvrtích Grinzing a Heiligenstadt jich je několik. Tady bydlel. A tady také. Šipek a směrovek s nápisy Beethovenova cesta, Beethovenův pomník nebo Beethovenův park je tu také mnoho.

Skladatel ve stráních nad Vídní trávil většinou léto, doufal, že se zde, v lázeňských oblastech, zlepší jeho postupující ušní choroba. A pracoval tu. Tady napsal výjimečný dopis s osobním vyznáním, který vešel do historie jako Heiligenstadtská závěť. Zde koncipoval symfonii Eroica. Tamhle klavírní sonátu zvanou Bouře… A ve vinařství na rohu náměstí Pfarrplatz a uličky Eroicagasse, ve starobylém domě, kde také přebýval, píší, že zde začal uvažovat o deváté symfonii a komponoval tu třetí a šestou, přičemž číslice tři a šest jsou různě přeškrtané a přepisované. Kdo ví, jak to doopravdy bylo…

Na myšlenku vedoucí k Pastorální symfonii však opravdu mohl někde zde přijít. Potůček Schreiberbach, který přitéká shora z Kahlbergu, je dnes sice v dolní části mezi vilami sevřen do betonového koryta, ale nahoře v hájích a ve vinicích má docela přírodní charakter a cestička kolem něj byla určitě i pro Beethovena oblíbeným místem procházek. Jako pro dnešní Vídeňany.

Jen malá procházka Vídní dole, v centru u Dunaje, je také plná hudby. Míst, na nichž bydlel Mozart, je hodně. Během deseti let, která v metropoli od roku 1781 strávil jako svobodný umělec usilující o publikum, uznání i obživu, se stěhoval snad desetkrát. Nejzachovalejší dům je ten, v němž napsal Figarovu svatbu. Dům, v němž komponoval Rekviem a v němž zemřel, však bohužel už dávno zbourali. U svatého Štěpána zpíval Haydn jako chlapec ve sboru. Hned vedle je jeden z domů zvaných Mozarthaus. Památky na Mozarta, Beethovena a Haydna se střídají s pomníky a pamětními deskami věnovanými Johannesu Brahmsovi, Antonu Brucknerovi a dalším velikánům. Plakety upomínající na Franze Schuberta jsou na dvou desítkách budov.

Tady někde chodívali Salieri, Tůma, Pichl, Vaňhal, Míča, Koželuh, Kramář, Krumpholtz, Pavel Vranický a jeho bratr Antonín, Jírovec, Voříšek… Dvořák, když přijel za Brahmsem. O pár let později Gustav Mahler a Josef Bohuslav Foerster. Jdete kolem Theater an der Wien – Divadla Na Vídeňce, kde měla premiéru Beethovenova opera Fidelio a při koncertech i jeho symfonie. Míjíte koncertní síň Musikverein s krásnou novorenesanční fasádou v odstínech růžové a žluté. Za rohem je hotel, v němž vždy bydlíval Richard Wagner. Nemluvě o Státní opeře. Na dohled od ní je sídlo Vídeňských filharmoniků, soukromého tělesa hráčů tohoto divadla.

I kdyby nepršelo, stojí za to zajít do skvělého muzea Haus der Musik, jedinečné a netradiční kulturní instituce plné zvuků, plnící funkci místa seznamujícího s historií hudby ve Vídni. Je muzeem zvuků. Existuje od roku 2000 a je nápadem, který Praha může rakouské metropoli jen tiše závidět. Ale ještě víc je místem moderních vzdělávacích metod, místem, kde se informace pojí se zážitky. Mezi atrakcemi Domu hudby je i virtuální koncertní pódium. Stojíte na dirigentském stupínku, v ruce taktovku – a před vámi jsou na velké obrazovce Vídeňští filharmonikové. Hrají a zázrakem techniky reagují na vaše pohyby, takže můžete ovlivňovat průběh skladby.

V Domě hudby také můžete vidět figurínu zakladatele filharmoniků, kteří loni slavili 175 let. Byl jím dirigent a skladatel Otto Nicolai – autor opery Veselé paničky windsorské. Haus der Musik sídlí v domě, kde Nicolai, když byl ve Vídni, bydlel.

Vídeň je plná hudební klasiky. A když dojdete na Beethovenovo náměstí, které je nedaleko Městského parku se zlatou sochou Johanna Strausse a naproti druhé významné hudební síni – Konzerthausu, uvědomíte si, že Vídeň je i plná českých stop. Vedle stojící Akademické gymnázium, kde maturoval Tomáš Garrigue Masaryk a kde kdysi studoval také Franz Schubert, má novogotickou podobu, na níž se podílel stavitel Josef Hlávka – ten, který je podepsán pod řadou reprezentativních budov kolem Ringstrasse, mnoha vídeňských činžovních domů a v neposlední řadě i Dvorní opery. Budovy, která na konci války hodně utrpěla, byla znovuotevřena v roce 1955 a chodíme do ní jako do Vídeňské státní opery. Je pro pyšnou Vídeň charakteristické, že pamětní deska Hlávkovi byla, a to z dlouhodobé české iniciativy, osazena ve městě až v roce 2016.