Sex noci svatojánské v internátní škole aneb Tragikomedie dospělosti

Theater an der Wien pokračuje v nastudování Brittenových oper, které uvádí v inscenacích prestižních dirigentů a významných režisérských osobností s vynikajícím mezinárodním obsazením. Vídeňské inscenace Smrti v Benátkách (2009, dirigent Donald Runnicles, režie Ramin Gray), The Turn of the Screw (2011, dirigent Cornelius Meister, režie Robert Carsen), The Rape of Lucretia (2011, dirigent Sian Edwards, režie Keith Warner) a Peter Grimes (2015, dirigent Cornelius Meister, režie Christof Loy) vesměs zabodovaly u diváků a odborné kritiky a poslední z nich byla dokonce vyhodnocena v prestižní anketě časopisu Opera jako nejlepší inscenace roku. Současná inscenace Brittenovy opery Sen noci svatojánské sice opouští dosavadní Brittenovy vážné až tragické příběhy, ale představuje nejúspěšnější operní adaptaci tohoto Shakespearova textu v poněkud temnějším světle, než jsme zvyklí z českých nastudování.

Sen noci svatojánské – veleobtížný námět pro operu
Mnohovrstevná komedie A Midsummer Night’s Dream (1594–1596) lákala již od doby svého vzniku hudební tvůrce, ale veskrze úspěšná a komplexní hudebně-dramatická verze, jež by obsáhla všechny polohy námětu, vlastně přišla až teprve s Brittenovou adaptací. Hudebních adaptací, parafrází námětu i dílčích využití některých zápletek byla opravdu v historii celá řada. Mnohdy jsou ale tato hudební díla inspirována jen světem Shakespearových postav nebo vybranými situacemi. To má ale také příčinu ve tvaru, ve kterém byla hra později uváděna, především na anglických a francouzských jevištích byla inscenována jako výpravná féerie ve značné volnosti textu a s množstvím cizorodých vložených čísel.

V historii zhudebnění je třeba uvést především Purcellovu semi-operu The Fairy Queen (kterou také Theater an der Wien uvedlo roku 2017 v inscenaci pojaté podle principu divadla na divadle), jež sice obsahuje některé charaktery i motivy ze Shakespearovy hry, ale ve vlastním textu není ani jediný Shakespearův verš. I zřejmě první kompletní adaptace pod názvem The Fairies (1755, Londýn) s libretem váženého shakespearovského herce a divadelníka Davida Garricka a ve zhudebnění v Anglii zdomácnělého německého skladatele Johna Christophera Smitha zůstává jen slovníkovým heslem.

Velmi populární je obsáhlá scénická hudba se sólovými čísly a sbory Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Diváci ostatně mohou právě v těchto dnech porovnat Mendelssohnovo zhudebnění v baletní verzi, kterou v obnovené premiéře v choreografii Jormy Ela uvádí Volksoper. Všechny další opery, jichž slovníková literatura uvádí na čtyři desítky, upadly v zapomenutí. I díla známých skladatelů, jako byla opéra comique Le songe d’une nuit d’été (1850) Ambroise Thomase, jež v názvu nese francouzský překlad titulu Shakespearovy hry, ale ve skutečnosti nemá s dějem hry nic společného (hlavními postavami příběhu jsou William Shakespeare, Alžběta I. a Falstaff), se nezapsaly do hudební historie. Nezabodovaly ani operní adaptace s důrazem na určitý jednotlivý charakter hry (opera Puck Marcela Delannoye z roku 1950). Zvláštní popularitě se ale u několika skladatelů těšily parodické výstupy řemeslníků zkoušejících a v závěru hry provádějících příběh o Piramovi a Tisbé. Tento vtipný námět, který umožňuje i satiru operní praxe (toho vydatně využil i Benjamin Britten), použili někteří skladatelé jako samostatný námět pro kratší komická operní díla. Dobově byla úspěšná třeba londýnská operní parodie (Pyramus and Thisbe, 1750) Johna Fredericka Lampeho nebo Piramo e Tisbe (Plauen, 1955) italského skladatele Federica Ghisiho.

Ve Spojených státech tento podpříběh zpracoval ve dvou rozdílných operních verzích skladatel Robert Convey (1972 Quince’s Dream, 1982 Pyramus and Thisbe). Nezřídka tvůrci přemístili děj do nového prostředí. Americký skladatel Elie Siegmeister třeba přenesl námět do rasově smíšené Louisiany na počátku dvacátého století v opeře The Night of the Moonspell (1976), která hojně využila folklórního hudebního směru cajun. Milenecké kvarteto Hermia, Helena, Demetris a Lysander přešlo do moderního pasticcia The Enchanted Island, které uvedla Metropolitní opera roku 2011. V českém kulturním prostředí během druhé světové války komedie zaujala skladatele Jaroslava Doubravu (1909–1960), který komponoval operu Sen noci svatojánské na text vytvořený společně se švagrem, pěvcem tenoristou Rudolfem Vonáskem. Kompozice probíhala již ve druhé polovině čtyřicátých let, ale skladatel práci několikrát přerušil a pak se k ní opakovaně vracel. Doubravova opera, komponovaná před Brittenovou skladbou, zažila až posthumní premiéru v opavském divadle roku 1969. Pozoruhodná je i filmová hudba Václava Trojana pro nádherný animovaný film Jiřího Trnky.

Zhudebnění Benjaminem Brittenem
Zdánlivě bezproblémový námět klade velké požadavky na odstínění několika světů předlohy. Prostředí athénských vladařských kruhů zastupují Theseus a Hippolyta, jeho snoubenka a královna Amazonek. Jejich důvěryhodnost, vladařskou rozvážnost a stálost Britten podporuje volbou hlubších hlasů (bas, alt). Kvarteto zkoušených milenců z aristokratických kruhů je charakterizováno lehčími, spíše lyricko-dramatickými hlasy. Pro šest řemeslníků skladatel volil variabilitu mužských hlasů, které jsou vedeny někdy do falsetu nebo naopak do směšně hlubokých hlasových poloh tak, aby byl posílen parodický efekt. Pro svět nadpřirozených sil, tedy královského páru říše vil, Titanii a Oberona, vybral „neujmělejší“ dostupné hlasové typy – koloraturní soprán a kontratenor, a také chlapecký sbor pro příslušníky říše elfů.

Part Oberona byl psán na míru hlasovým prostředkům průkopníka kontratenorového zpěvu Alfreda Dellera. Jeho part neobsahuje ve vyšší poloze žádné fortissimo, protože zpěvák měl se zesílením v nejvyšších tónech potíže. To ostatně zabránilo jeho vystoupení v únorové inscenaci roku 1961 v londýnské Covent Garden (dirigent George Solti, jako režisér tehdy v podstatě zaskočil významný shakespearovský herec John Gielgud), kdy by měl problémy dostat se hlasově přes výrazně posílenou smyčcovou sekci. Ač Dellerovi tato role k srdci příliš nepřirostla, zpíval Oberona v první nahrávce dirigované skladatelem.  Benjamin Britten, který zpracoval libreto se svým životním partnerem Peterem Pearsem, měl velký smysl pro poezii prostředí, a proto se jako další důležitá postava jeví i „les nedaleko Athén“, místo většiny děje, kterému je na počátku druhého dějství věnována i samostatná symfonická introdukce s názvem Les.

Opera vznikla v relativně krátkém čase, kdy po několika velmi úspěšných operách s komornějším obsazením orchestru pro letní festival v Aldenburghu, se skladatel rozhodl zkomponovat novou operu s větším orchestrálním aparátem pro novou divadelní budovu právě v tomto půvabném městečku. Citlivé vykrácení textu do tříaktové podoby mu umožnilo rozvíjet několik jeho oblíbených témat: konflikt a porušení společenských konvencí, vliv nadpřirozených a přírodních sil na osud lidského individua, noc a nebezpečí, které noc člověku přináší. Znovu, a tentokráte v komediální poloze je zde rozvíjen motiv nemorálního působení jedince na nevinného, protože Puck (mluvená role) je v Brittenově opeře postava potměšilá, zlomyslná a převážně negativní.

Opera obsahuje výborné, ale nikoliv laciné parodické výstupy řemeslníků ve třetím aktu a také vtipnou satiru na operní manýru, kterou představuje prostředí Theseova dvora. Skladatel přímo ve scéně nářku Tisbé využil scénu šílenství z Donizettiho opery Lucia di Lammermoor. A zde je vhodné uvést vzpomínku dirigenta Georgeho Malcolma z první reprízy (premiéru dirigoval sám skladatel), kde Peter Pears v roli Fluta (předvádějícího tragickou postavu Tisbé ve scéně divadla na divadle) tak trefně parodoval umění Joan Sutherland, že dirigent nebyl pro smích takřka schopen dirigovat. Premiéra v prostoru Jubilee Hall v Aldenburghu byla mimořádně úspěšná a odstartovala inscenace na mnoha evropských scénách a záhy i na zámořských jevištích. Naposledy v Česku uváděl tento stále velmi svěží opus, jež vykazuje rysy kolektivního díla bez hlavních rolí, s výraznou nutností uplatnění režisérské a výtvarnické imaginace, soubor brněnské opery.

Méně poezie, více školního humoru a nočního hororu
Současná vídeňská inscenace nabídla ambiciózní a propracovaný výklad italského režiséra Damiana Micheletta, který v posledních sezonách již připravil několik úspěšných inscenací právě v Theater an der Wien (Mozart: Idomeneo, Puccini: Triptych, Rossini: Otello). Přistoupil značně střízlivě k poetické a magické složce Shakespearovy hry a příběh přenesl do prostředí anglické internátní školy. Z Pucka a jeho pomocníků elfů se stávají žáci nižších ročníků, milenecký kvartet se rekrutuje z dospívajících studentů zmítaných hormony. Toto řešení funguje v rovině zmatených studentských lásek, a především při zkouškách na studentské představení Pyrama a Tisbé. Veselá přehlídka šesti rozdílných studentských týpků pak zahrnuje úzkostlivého snaživce, „rozeného“ vůdce kolektivu, vychloubačného nedovtipu, studenta „věčně“ ovlivněného návykovými látkami, tančícího mimoně a tak dále. Režisér záměrně oslabil svět elfů a jeho vládců, a prostředí Oberona a Tytanie tak působí v žánru zvolené školní komedie poněkud neukotveně. Záměru odpovídá i střízlivé scénografické řešení (Paolo Fantin), kdy většina příběhu je umístěna do běžné školní tělocvičny.

Režisér ale výrazně posiluje některé motivy strachu, spojené s nocí, strach z neznáma a ztrátu orientace ve tmě. Jednoduché prostředí tělocvičny se spuštěním světélkujících tyčí změní v magický a strašidelný les nedaleko Athén. Na interpretaci a prezentaci motivu strachu je patrný psychoanalytický výklad a freudiánská teorie snů, zřejmá i na podobě Klubkovy celotělové oslí masky. K adekvátním změnám atmosféry vydatně přispívá pohotová světelná režie Alessandra Carlettiho, vedle Paola Fantina také režisérova častého spolupracovníka. Jednoduché, v podstatě civilní kostýmy Klause Brunse vycházejí zejména z klasického střihu anglické školní uniformy, nadpřirozený svět opravdu nevyniká osobitou výtvarnou složkou. Bohužel se režie snaží obsáhnout i další témata, rozpad rodiny (Tytania, Oberon a Puck jako dítě) i tragikomičnost dospívání včetně vymezení se vůči světu dospělých, školní kastování atd., což je na jedinou inscenaci snad až příliš.

Představení dominuje výkon uznávaného kontratenoristy Bejuna Mehty v roli Oberona. Hebký a sladký témbr výborně vyhovuje postavě vládce elfů, stejně jako velmi pečlivá výslovnost a skvostné frázování. Rázná Tytania v podání vídeňské koloraturní hvězdy Daniely Fally nemá s vokálním podáním žádné problémy, výsledný charakter ale trochu postrádá poetickou ženskost, kterou by tato postava měla nést, zejména když se „propadne“ v podstatě na obraz pouhého ženského partnerského zklamání. Role Pucka (v rytmizované mluvě) je svěřena současné mladičké domácí činoherní hvězdě Maresi Riegner, která jí dodává uspokojivý pubertálně-androgynní výraz malého vzpurníka.

Velmi vyrovnaný je kvartet milenců, u něhož jediným nedostatkem byla místy určitá nerovnováha mezi silou orchestru a hlasy sólistů. Mladí sólisté (Natalia Kawalek jako Hermia, Mirella Hagen jako Helena, Rupert Charlesworth jako Lysander a Tobias Greenhalgh jako Demetrius) působili dostatečně adolescentně a ztřeštěně, aby režisérova koncepce erotické studentské komedie byla věrohodná. Výborně je postaven fyzický a vokální kontrast lyrického tenoristy a virilně-robustního barytonisty v roli zcela odlišných milenců, kteří také zastupují zcela odlišné přístupy k lásce. Jedinou výtkou by snad mohlo být nadužívání forte u tenoristy Ruperta Charleswortha. Nejvíce (a tradičně) diváky baví zkoušky na představení Pyramus a Tisbé. Vtipně secvičené scény sexteta nepříliš talentovaných studentských herců představují vrchol inscenace. Nelze vyzdvihnout žádného z představitelů (Tareq Nazmi jako Bootom, Lukas Jakobski jako Quince, Michael Laurenz jako Flute, Dumitru Madarašan jako Snug, Andrew Owens jako Snout a Kristjan Jóhannesson jako Starveling), protože kouzlo je v jejich vzájemné interakci a přesném načasování gagů. Královský pár Thesea a Hippolity ve spolehlivém podání tureckého basbarytonisty Günese Gürlese a norské mezzosopranistky Ann-Beth Solvang již pro malý rozsah partů zůstává trochu v pozadí, i když jejich spojení se školním prostředím je vtipné.

Spolehlivé a bezchybné je nastudování nelehké partitury dirigentem Antonellem Manacordou a orchester Wiener Symphoniker si vede velmi dobře v mnoha delikátních partiích sólových nástrojů i v celkové souhře. Nastudování ale jako by chyběl trochu větší vzlet, výraznější zvukomalebnost a poetičnost, snad je to ale dáno celkovým zcivilněním celého představení. Chlapecký sbor St. Florianer Sängerknaben se postupně rozezpíval k působivému výkonu.

Bezesporu kvalitní nastudování přináší trochu jiný pohled a jinou akcentaci motivů ze Shakespearovy komedie. Přes svou zajímavost a odlišnost to není představení, které by výrazněji změnilo inscenační tradici tohoto operního titulu. V sérii vysoce nadprůměrných inscenací Brittenových operních děl v Theater an der Wien představuje spíše zábavné a oddechové intermezzo než zásadní počin.

Hodnocení autora recenze: 75 %

 

Benjamin Britten:
A Midsummer Night’s Dream
Dirigent: Antonello Manacorda
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Klaus Bruns
Světla: Alessandro Carletti
Video: Landsmann + Landsmann
Wiener Symphoniker
St. Florianer Sängerknaben
Premiéra 15. dubna 2018 Theater an der Wien
(psáno z představení 19. 4. 2018)

Oberon – Bejun Mehta
Tytania – Daniela Fally
Puck – Maresi Riegner
Theseus – Günes Gürle
Hippolyta – Ann-Beth Solvang
Lysander – Rupert Charlesworth
Demetrius – Tobias Greenhalgh
Hermia – Natalia Kawalek
Helena – Mirella Hagen
Nick Bottom – Tareq Nazmi
Peter Qunice – Lukas Jakobski
Francis Flute – Michael Laurenz
Snug – Dumitru Madarašan
Tom Snout – Andrew Owens
Robin Starveling – Kristján Jóhannesson

www.theater-wien.at