DeLuxusní BalletBoyz

Aktuální novina nese název Deluxe a jakkoli na první pohled může vypadat nenápadně, je věrna svému jménu doopravdy luxusní. Skládá se ze dvou choreografií autorek velmi odlišného vzdělání a předchozích zkušeností, přičemž, jak už se u BalletBoyz stalo zvykem, ke každému dílu vznikla rovněž nová partitura, aby byl celku dodán patřičný punc jedinečnosti.

Nunn s Trevittem se od počátku své kariéry velmi zabývají kromě tance rovněž jeho filmovým zachycením, není proto překvapením, že již druhý program v řadě (obdobně se pracovalo u předchozí premiéry Them/Us – recenze zde) otevírá krátké video se všemi aktuálními šesti členy souboru v choreografii Sarah Golding na hudbu SEED Ensemble, která v sobě spojuje jednotlivé typické prvky, odkazy a pohybové vzorce využívané v následujících kreacích.

První polovinu večera zaujímá Bradley 4:18 britské choreografky Maxine Doyle, jež se rozhodla pozorovat mladého muže, Bradleyho, v jednom zastavení jeho života, někde v hodině mezi psem a vlkem, a hrát si se všemi možnými eventualitami, důvody, příčinami a důsledky jeho situace. Každý z tanečníků oděný do petrolejového obleku se světlé růžovou košilí (Katherine Watt) a ladícím monoklem na levém oku má šanci rozvinout svůj pohled a příběh na patrně z mejdanu se vracejícího mladíka.

První Bradley (Harry Price) je tak třeba vztekle sebedestruktivní, plný grimas a vnitřní nespokojenosti, zatímco druhý (Benjamin Knapper) neuroticky vypráví o snídaňových cereáliích a rajčatech v lednici, která by se hodila k té omeletě, co se rozhodl si udělat, jenomže jsou prošlá, sice jen o pár dní a někdo by je možná byl býval mohl normálně sníst, ale on ne, on nemůže, protože by to bylo vážně nechutné, ale on má zatraceně hlad…! Hrdina Josepha Bartona si otevřenou, podnapilou provokací a okázale předváděnou maskulinitou o svůj monokl vysloveně říká, narcistně do sebe zahleděná, o své vlastní neodolatelnosti přesvědčená verze Bradleyho (Liam Riddick) je v konečném důsledku vlastně trochu směšná, plasticita a měkkost jeho pohybů nicméně přesto jsou v jistém směru přitažlivé (včetně jeho rtěnky). Výsledná pětice (k výše jmenovaným přibude ještě Matthew Sandiford) se následně střetává pod svítícími stranami velkého čtverce a vyvolává otázku, zda se díváme na alter ega jednoho člověka, zda se nacházíme v totožné situaci, jen pokaždé viděné z trochu jiného úhlu, zda jde o oddělené, samostatné jednotky, anebo jsme nakonec všichni tak trochu schizofrenici s několika konfliktními osobnostmi pod povrchem. Choreografie podbarvená silně žesťovou kompozicí Cassie Kinoshi je v provedení tanečníků zcela nekompromisní, mířící vpřed s jistotou, charismatem a jasným názorem, živelnost tanečníků i jejich jednotlivé emoční aspekty jsou ve své syrovosti naprosto upřímné a věrohodné, lapí divákovu pozornost během první vteřiny a až do kulminujícího finále ji jednoduše odmítají pustit.

Oproti dynamicky energickému Bradleymu stojí v druhé polovině Ripple šanghajské choreografky Xie Xin. Ta v krátkém doprovodném videu ke svému dílu uvedla, že žádná emoce, již prožíváme, nejde v lineární linii, vždy se vlní a pulzuje, což je ve výsledku hlavním tématem jak její choreografie, tak tanečního slovníku a jeho kvalit, stejně jako doprovodné hudby z dílny Jiang Shaofeng. Obdobně jako pohyb pracuje s určitou tlakovou vlnou prostupující těly i prostorem, rezonuje s tímto zvuková vlna hudby, jež má občas až meditativní charakter plný hluboce vibrujících basových strun smyčcových nástrojů podpořených tu a tam šuměním přelévajících se vln oceánu, do čehož následně pomocí ostře kovových perkusí vniká dynamicky rostoucí rytmus. Neustálý tok hudby a pohybu plyne v těsném souladu, díky čemuž máte jako divák dojem, že po několika minutách mají dech a životní rytmy sladěné nejen tanečníci mezi sebou na scéně, předávajíce si recipročně vzájemnou energii, ať už v blízce kontaktních duetech nebo sborových, tu unisono, tu kánonických pasážích, ale i vy s nimi z hlediště, což umocňuje celkový dojem i jistý pocit sounáležitosti a vzájemnosti. Ostatně i spirální cykličnost, s kterou se ve stavbě celé choreografie pracuje, je ve své jednoduchosti nesmírně efektní a obdobně jako nenápadný duet otevírá celé dílo a jeho možnosti, stejnými pohyby jej pak v závěru uklidní, nechá odeznít do ztracena, ale nikdy napevno neuzavře.

V případě Deluxe se zdaleka nejedná o mou první zkušenost se souborem, jakkoli ale mohu říct, že jeho tvorbu pečlivě sleduji, neodhalila jsem ještě úplně ono kouzlo, díky němuž se s každou další premiérou daří posouvat a rozšiřovat jeho hranice, držet úroveň a pokud možno její laťku pokaždé ještě o trochu zvýšit. A nejde jen o kvalitu tanečního materiálu, ale rovněž o zpracování a podání, které je odvážné a současné, ale nikdy nesklouzává k dosebezahleděnosti, které je nesmírně zajímavé a zábavné sledovat, ale nikdy nesklouzává k plytkosti nebo podbízivosti, a přesto je strašlivě cool.

Měla-li bych vše shrnout, musela bych nevyhnutelně sdělit, že za tu aktuální dvoutýdenní karanténu celá tato doslova za vteřinu dvanáct proběhnuvší anabáze rozhodně stála. A do několika následujících dní a týdnů bych doporučila sledovat sociální sítě souboru, který byl vzhledem k nastalé situaci nucen přerušit své britské turné, pročež se rozhodl kromě nejrůznějších pohledů do zákulisí a tréninků pustit do světa i záznam celého nejnovějšího představení.

Deluxe

Bradley 4:18
choreograpfie: Maxine Doyle
hudba: Cassie Kinoshi
kostýmy: Katherine Watt
světelný design: Andrew Ellis

Ripple
choreografie: Xie Xin
hudba: Jiang Shaofeng
kostýmy: Katherine Watt
světelný design: Andrew Eliss

Tančí: Joseph Barton, Benjamin Knapper, Harry Price, Liam Riddick, Matthew Sandiford, Will Thompson

Psáno z představení 13. března 2020, Curve Theatre, Leicester