Nataša Novotná o novém projektu Light Underground: Naše cesta sklepením nebude temná

Natašo, myslím, že i když už nějakou dobou nejsi součástí 420PEOPLE, souboru, který jsi založila v roce 2007 a celou dekádu velmi úspěšně vedla, ne úplně každý ví, že už delší čas působíš jen sama za sebe. Jak dlouho tomu tak je a co je teď tvou hlavní pracovní náplní?
Díky za tu otázku… Ano, je pravdou, že můj odchod ze souboru byl lehce ututlán a není výjimkou, že se i teď, poté, co od něj uplynuly tři roky, někdo ozve ohledně spolupráce. Já už tenkrát neměla sílu se tím zabývat, soustředila jsem se hlavně na to dostat se do fyzické pohody, obnovit vášeň pro věc a mně přirozený pozitivismus vytáhnout zpod nějaké divné deky. Tabula rasa pro můj nový začátek se úplně nekonala, i když asi ani to nemusí být strašákem. Jeden speciální plán jsem měla a ten se bezvadně hodil k realizaci. Přivézt do Česka Gaga, ne Lady Gaga (úsměv), ale pohybový jazyk, který v Izraeli vyvíjí choreograf Ohad Naharin. Jezdila jsem tedy průběžně do Tel Avivu, kde jsem našla to, co jsem nikdy neztratila a možná ještě víc. Trávila jsem čas se souborem Batsheva, což mi doplnilo „absťák“ po vyspělém tanečním divadle (český choreograf i interpret jistě promine mou drzost a bude naopak motivován nadále pracovat vůči první lize), v rámci studia pak dostávala vytouženou konstruktivní kritiku a otázky, na které bych jako samouk přicházela se zbytečným zpožděním.

Pedagogika pro mě dostala další rovinu a jsem ráda, že jsem se na ni mohla plně soustředit. Na větší produkce jsem neměla pomyšlení, omezila jsem veškeré neziskové aktivity pro obor. Nechala jsem si jen dlouhodobou spolupráci s týmem baletu Národního divadla v Ostravě. Tamní šéfka Lenka Dřímalová rozumí mému přínosu pro soubor a zároveň respektuje mou potřebu neuvázat se jen na jednom místě. Oficiálně jsem v roce 2017 založila Kyliánův nadační fond v Praze, který navázal na již existující, nicméně formálně nekryté, Kyliánovo taneční centrum a knihovnu. Fond je pro mě nová věc, oťukávám nejen samu sebe, ale také možnosti, které se nabízejí. Prozatím se mu věnuji třetinově, což pro mě znamená jeden smysluplný projekt v roce. Až budu více fyzicky unavená, mohl by to být právě fond, kterému se budu věnovat na 100 %. Shrnuto v kostce, bez překvapení, stále se pohybuji kolem tanečního divadla.

Zajímalo by mě, jak těžké obecně je pro tebe vyrovnat se s komplikovanými podmínkami, které vládnou při tvorbě produkcí české nezávislé scény?
Vyrovnala jsem se s tím tak, že neprodukuji nic, kde by podmínky měly být příliš komplikované. Respektive jsem na čas rezignovala na nezávislou scénu, a pokud se do něčeho pustím, práce jako produkce a PR je kryta nějak zavedenou institucí, to zase přináší jiná domácí specifika. (úsměv) Anebo si vše raději dělám sama. Finálně se každé prostředí vždy odvíjí od přístupu lidí a tam, kde indicie naznačují, že je parta zvyklá spíše hledat problém než řešení, nemá cenu se vyčerpávat. Přístup veřejnosti a někdy vlastně i samotných pracovníků v kultuře, je zajímavé téma. Často mě v posledních letech zamrzí, že jde z Hradu vůči umění takový odpor a jak to vůbec nepomáhá obecné náladě. Nějaká banka měla ve sloganu něco ve smyslu, že když vám někdo fandí, zvládnete to lépe. Přímá úměra pak, když vám nefandí?!

A v jaké situaci tě zastihla koronavirová krize? Jak dopadla na tvou práci?
Od krize mě svým způsobem chránil můj dědeček, který s nástupem pandemie přestal chodit a svých čtyřiadevadesáti let se dožil těsně v půli dubna. Svobodu jsem si tedy omezila nejprve dobrovolně a Covidu-19 děkuji za to, že jsem mohla ten poslední měsíc prakticky denně pomáhat mámě s jejím tatínkem, který umíral stářím. Proto pro mě veškeré zprávy o počtech zachráněných a papalášské twerky nad rouškami nabraly čistě humornou rovinu. Méně humorná tato rovina začala být někdy v květnu, kdy už druhý měsíc na bankovním účtu nepřibývala žádná černá čísla – ano, příjmy. Dále bych to už nerozváděla, jelikož pro všechny od „divadla“ dopad krize znamená vlastně hodně práce navíc a hodně práce vniveč. Vždy ale jistě najdeme také pozitiva, chceme-li. Obecně, ten dopad bude pro nás dlouhodobý, nebojím se ale, že bychom nevymysleli řešení. Jen by to chtělo zase na chvíli trošku změnit rétoriku a způsob, jakým se ke kultuře a ke všem těm, kteří chtějí být sami zodpovědní, v České republice přistupuje.

V současné chvíli pracuješ na novém představení. Má název Pod Prahy a premiéru bude mít ve středu 29. července v Domě U Kamenného zvonu. Co je tématem nové performance a kdo tě pro tento projekt oslovil? Přiblížíš ho trochu?
Nabídka oživit sklepení Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu přišla těsně před pandemií a jako jeden z mála projektů pokračuje zatím beze změn. Pavla Beranová, světelná designérka, se kterou dlouhodobě spolupracuji, spolu s kurátorkou Sandrou Baborovskou, přišly s primárním nápadem – vnést do sklepení život, využít při tom světlo a pohyb. Dále jsme už jen vycházely z toho, co nám duch prastarého podzemí nabízí a ptaly se, jak s námi vlastně teď v roce 2020 ta minulost souvisí. Nemáte taky pocit, že dávné příběhy nebo naše vlastní vzpomínky docela formují i přítomnost? A kolem toho se odehrává i děj našeho představení. Přesněji bych řekla instalace, jelikož jsme v galerii a ke každému obrazu si musíte dojít a prohlédnout si ho. Fakt, že se pro nás právě ten starý dům U Kamenného zvonu i se základy dochoval, pociťuji jako pozitivní věc, a proto ani naše cesta sklepením nebude temná.

A jakému publiku je tato instalace určena?
Bez omezení těm, kteří chtějí zažít procházku starodávným sklepením se třemi tvůrčími ženami, řekla bych krásně políbenými tím, co dělají – světlo, hudbu, tanec.

Ještě jsme nezmínily, že poslední ženou vašeho tvůrčího tria je hudebnice, zpěvačka a textařka Vladivojna La Chia. Jak se ti s ní a s Pavlou Beranovou spolupracuje? Pokolikáté spolu něco tvoříte?
Pavla Beranová je má světluška prakticky od začátku mé choreografické práce v České republice. Vladivojna je s námi naopak poprvé. Měla jsem ji nějakou dobu v myšlenkách a pro sklepení jsem viděla jako správné přidat ke světlu a pohybu coby třetí element ještě zvuk. Obě dvě jsou pro mě mnohostranně zajímavé ženy, důvěřuji jim, že práci udělají na 100 % a nehrozí, že by jim došla inspirace. Všechny tři máme ve svém oboru už zajímavou cestu – spíše inovativního charakteru bez diktátu trendu – a to mě zajímá.

Popsala bys mi teď trochu proces vaší tvorby a vaše role v něm? Kdo přichází s nápady? Jak se navzájem doplňujete?
Daří se nám od začátku jaksi harmonicky a konstruktivně komunikovat. Možná tím, že na věc vlastně nebylo regulérně času, navíc měl každý z nás spoustu práce s přeplánováním kalendáře. Kdo ví, možná, že zafungovala intuice? Ve chvíli, kdy Pavla navrhla použít v prostoru speciální čočku, umocnilo se vcelku téma – úhel pohledu na věc, vidět věci v detailu, v jiném světle… Mě obecně pak zajímá, jak vše rozhýbat organicky v obsahu i formě a nabídnout divákovi stejně takový zážitek. Role máme od začátku rozděleny podle toho, co umíme, každá za sebe, zároveň spolu a také s diváky, kteří budou blízko. Každá z nás přichází s nápady za to své médium především a o tom, jestli nám to dává smysl nebo ne, diskutujeme společně. Já to nakonec – řekla bych – unifikuji a hlídám, aby všechny elementy představení dohromady fungovaly.

Tak zlomte vaz! A závěrem – prozradíš mi, co v životě nejraději děláš, tedy když to zrovna není tanec nebo choreografie? (úsměv)
Nejraději dělám právě to, co právě dělám. Už mi zase o něco více dochází, že mě nakonec – stejně jako všechny – čas dožene. Jsem ráda ve volnu v přírodě, miluji a někdy nenávidím budovat zahradu, ráda se chodím dívat na hezké věci, domy, obrazy, panoramata… Ráda se věnuji času s přáteli a blízkými.

Natašo, ať se ti daří a díky za rozhovor!

Nataša Novotná je česká tanečnice, choreografka a lektorka. Dětství prožila na Moravě v obci Dobroslavice. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Byla angažována v nizozemských souborech Nederlands Dans Teater vedených Jiřím Kyliánem a ve švédském Göteborgs Operan Ballet. Spolupracovala s předními světovými choreografy. Po dekádě v zahraničí Nataša zahájila svou nezávislou kariéru. V Praze spoluzaložila 420PEOPLE, soubor současného tance, kde po další desetiletí působila na pozici výkonné ředitelky, tanečnice a choreografky. Za vynikající jevištní výkon získala několik nominací, prestižní cenu Thálie a cenu Tanečnice roku. Vlastní tvorbě se věnuje od roku 2009. V roce 2017 založila v Praze Kyliánův nadační fond s podporou Kylian Foundation v Haagu. Jako pedagožka vyučuje na konzervatořích, univerzitách, v souborech doma i v zahraničí. Od roku 2017 vyučuje, jako jediná v republice, pohybový jazyk Gaga, vyvíjený v Izraeli Ohadem Naharinem. Nataša průběžně koučuje baletní soubor Národního divadla Moravskoslezského. Angažuje se v iniciativách na podporu českého tance, je členkou správní rady profesní organizace Vize tance.