Skladatel a dirigent Ondřej Kukal: Znovu jsem se narodil

Před prestižním vystoupením na zahajovacím koncertu Pražského jara 2003 zasáhl skladatele nečekaně virový zánět mozku a bezvědomí. Po něm začal, jak říká, svůj „druhý život,“ protože na ten dosavadní takřka zapomněl – zapomněl na svoji rodinu i svou praxi. Hudební schopnosti, zejména hra na nástroj, mu však zůstaly a staly se oporou jeho dalšího života a profesní praxe.

Dnes především skládá, výjimečně diriguje. Skládá s vášní u klavíru. Jeho dům zní hudbou, protože i jeho již odrostlé děti se hudbě věnují. Dcera, houslistka Eliška Kukalová, měla letos provést otcův Houslový koncert.

Ondřeji, vy jste z hudební rodiny, že?
Jsem z hudební rodiny. Máma – učitelka klavíru, táta – nadšený muzikant. V podstatě měl v hlavě všechny opery. Od pěti jsem začal hrát na housle, pak i na klavír.  Šel jsem do přípravky na konzervatoř. Asi ve dvanácti bylo celkem jasné, že zvolím hudbu.

Kdy se k tomu přidal zájem o kompozici?
Během konzervatoře. Já si toho dost nepamatuju, všechno, co nadhodíte před rokem 2003, bude pokus…

Ale vím díky prof. Rejškovi, se kterým jsem byl v kontaktu, že už několikrát za život jsem chtěl nechat houslí. Už na konzervatoři jsem ubral houslí a šel k Jindřichu Feldovi na kompozici. Pak jsem nastoupil do Nového Vlachova kvarteta, a když jsem s ním skončil, zase jsem myslel, že už se houslím věnovat nebudu. A ozval se Pražský komorní orchestr. V roce 2003 jsem toho nechal definitivně.  Housle jsou obor, kde člověk jasně pozná svoji chybu, tam se definuje.

Dneska jsem skladatel. Dirigování beru výjimečně.  Těsně předtím, než mě postihla ta příhoda a nemoc, měl jsem zahajovat Pražské jaro. To je pro českého dirigenta symbolické. A já jsem padnul. Připravoval jsem Vokální symfonii Vladimíra Sommera. To navrhl Václav Riedlbauch. Dodirigoval jsem a ocitl se někde „jinde“.

Ve třetí větě Vokální symfonie je zhudebněn verš Cesara Paveseho „Přijde smrt a bude mít tvé oči“, s důrazem na to „tvé“…
No ano. Prý jsem to šíleně prožíval, doma mě až bránili. Tak jsem to prožil…

A s tou Mou vlastí na mne byli hodní. Nakonec jsem ji dirigoval na Pražském jaru v roce 2006 se SOČRem. Od té doby dirigování ustupovalo. Ta moje přísnost a náročnost nešla dohromady s mojí větší unavitelností po nemoci.

Během té kritické doby jsem taky psal Píseň vojína šílence na text Jakuba Demla. Symbolicky. Stal jsem se, tak trochu „šílencem“. Byl to opus 19, teď píšu opus 58. Dost jsem toho tedy napsal. I když někdy vykrádám sám sebe, tak kompozicí prostě žiju. A taky ji učím na Pražské konzervatoři, někdy od roku 2012/2013, ale nejsem učitel, jsem spíš spolužák těch, kdo tam se mnou jsou.

Porovnáte, jak jste se učil a jak učíte sám?
Žel, to mi vypadlo z paměti, kromě toho, že jsme zlobili dirigenta při orchestrální praxi. (smích) Trochu si vybavuji, že Feld nebyl ani tak na nápady jako na práci s nimi.

Nastoupil jste do Jihočeské filharmonie a nebylo vám ani třicet. To bylo v té době ještě výjimečné. A orchestr šel kvalitou nahoru.
Měl jsem štěstí, že jsem vyhrál konkurz. Předsedou byl tehdy Vladimír Válek.

Když dnes vidím záznamy ze zkoušek, tak  je až neuvěřitelné, co se mnou členové orchestru vydrželi. Jak jsem třeba neustále opakoval stejné místo, do detailu.  Prostě, přenášel jsem na ně zvyklosti z komorní hry a oni to akceptovali.

A jaké to bylo v SOČRu, kam jste nastoupil?
To mám srovnání. SOČR byl lépe technicky vybaven, zvyklý natáčet a při natáčení nelze dělat příliš chyb. Pracovalo se rychle. Natočil jsem s nimi méně obvyklý repertoár – Foerstera, Nováka.  To mě stálo hodně sil. Tam člověk cítí zodpovědnost. Když zkazím Dvořáka nebo Mozarta,  odejdu s ostudou, ale skladatelé zůstávají. Když zkazím takováhle díla, tak přispěju k tomu, že se nebudou další léta hrát.  I to byl jeden z důvodů, proč jsem od dirigování ustoupil. Ale se SOČRem jsem měl vynikající vztah. Jak jsem říkal, dirigoval jsem s ním v roce 2006 tu Mou vlast na Pražském jaru.

A jaké je to se soudobou hudbou? I ta často utrpí rychlým jednorázovým nastudováním. Pak trpí i žijící autor…
Něco jiného je hrát veřejně a něco jiného natočit. Já se snažím, aby mé věci byly natočené. Osobně jsem rád, když mou věc na koncertní přehlídce zahrají i s tím, jak ji zahrají interpreti, s nimiž bývám v kontaktu, i když je málo lidí v publiku. Je to případ od případu.

Provádíte-li vlastní skladby, korigujete? Berete zpětnou vazbu od interpretů?
Mohu říct, že i když se snažím, tak teprve když diriguji vlastní věc, tak mi naskočí dynamika a tempo. A stalo se mi, že když jsem dirigoval po nemoci vlastní První symfonii, tak jsem myslel, že mi praskne hlava. Je složitá, jsou tam nepravidelné rytmy. Ale jsem rád za její genezi. Byl jsem tehdy rozjetý jako houslista a dirigent, přičemž Petr Eben mne jako první nasměroval, abych se věnoval po určitý čas pouze kompozici. Odjel jsem na stáž do Bamberku a tam komponoval. Skladba pak dostala i ocenění.

Některé vaše kompozice jsou inspirované básněmi nebo výtvarnými díly. Jak vznikají?
Nejsem odborník na tyto věci, ale jednou mi například někdo poslal obrázek Edvarda Muncha, na základě kterého vznikla skladba (Pozdní hodina) a stala se poté povinnou v Kociánově houslové soutěži.  Jindy šlo o poezii Jakuba Demla, ze které pro mne osudová byla zhudebněná báseň Píseň vojína šílence (pozn. LD – nahrávka Radioservis, R. Janál – baryton, Trojzvuk 2009). Báseň kněze, který pochyboval. To se mne dotýká, podobně jako život a básně Matky Terezy.  Víra, soucit s utrpením i těch „nejmenších,“  a pochybnosti.

Matka Tereza píše v jedné básni: „Lidé jsou nerozumní, nelogičtí a sebestřední. Přesto je miluj… To dobré, co konáš, bude už zítra zapomenuto. Přesto dělej dobré věci. Poctivost a upřímnost tě činí zranitelným. Přesto usiluj o poctivost a upřímnost.“
Ona mne drží. Tyhle všechny knížky jsou o Matce Tereze… chci zhudebnit její víru…

Máte strach o život po zkušenosti, kterou jste měl?
U sebe to vidím tak, že jsem se znovu narodil. Vidím se jako „druhý Kukal“.  Něco ve mně zůstalo, ale není tam ten osobní prožitek. Zapomněl jsem, že jsem chodil s holkou, že mám manželku, děti… ale už v nemocnici byli šokovaní, že umím hrát na nástroj.

Václav Riedlbauch nevěděl, jak na tom jsem, a tak mi napsal doslova: „Máš teď dost času, aby sis zrevidoval svůj život. Jak to vidím já, budeš se muset rozhodnout. Já jen doufám, že koně dirigovacího si ponecháš. Byla by to pro nás pro všechny velká škoda.“  Díky této větě jsem pak dirigoval v roce 2006 Mou vlast, protože jsem si vzpomněl, že jsem dirigent.  Když mi jednou volali těsně po nemoci, že mám dirigovat, tak jsem tady běhal a křičel, že jsem ve snu!

Jak vnímáte současnou situaci s covidem?
Vnímám to. Kolem mne se nedělo nic dramatického.  Já to až podceňuji. Nějaký přirozený strach ze smrti až schází.

Jakým způsobem přivádíte k životu vlastní hudbu?
Celkově to chodí tak, že jsem ve styku s interprety a něco vzniká. Někdy na objednávku, teď třeba pro  kvartet In modo camerale.  Ale jsem skladatelem právě proto, že mohu pracovat, kdy chci a mohu.

Říkáte, že vám hudba pomohla a pomáhá… Jakou roli hraje ve vaší rodině?
Moje děti mají hudební nadání, umějí improvizovat hlasy třeba k lidovým písničkám lépe, než já. Moje žena učí na základní škole hudbu a k hudbě je vedla spíš ona, než já. Moji dva synové jsou pěvci: Jiří je kontratenorista, Jan barytonista. Eliška měla letos hrát můj Houslový koncert.  Hudba byla a je naše živobytí.

Já osobně si hlídám klid. Hanebně poslouchám své věci, ale jinak chci pořád ticho. Žiji svojí hudbou, tím, co dělám. Jsem prostě v tom. Jinak jsem vlastně na hudbu alergický, bolí mě z ní hlava… (smích)

Děkujeme za rozhovor!