Balet Gala 2021 v Plzni přineslo výborné výkony, klasiku i modernu

Realizovat oba záměry nebylo možné. A proto byly na sobotní gala připraveny sólové variace a působivá pas de deux z klasického baletního repertoáru – inscenací, které balet DJKT v současné době uvádí – a současně byly představeny premiérově i nové choreografie. Spojení těchto dvou linií se po dramaturgické stránce vydařilo, vhodně se doplňovalo a vzájemně nerušilo, soubor baletu se na gala představil ve výborné formě. Vkusně a kultivovaně moderoval celý večer šéf baletu Jiří Pokorný. Tančilo se na nahrávky na zcela prostém jevišti Velkého divadla, kterému žádoucí atmosféru dodávalo pouze nasvícení.

První polovina patřila především P. I. Čajkovskému a jeho Labutímu jezeru. Během minulých měsíců do inscenace vstoupili noví tanečníci, kteří nastudovali ústřední role, a nyní se v nich poprvé představili publiku. Než došlo na výtečné a precizně provedené pas de deux Odilie a Prince ze 3. jednání v podání Afroditi Vasilakopoulou a Justina Rimkeho, otevřela večer ansámblová scéna z Labutího jezera – působivý valčík z 1.jednání v choreografii Jiřího Horáka, v němž se sborem sólově vystoupili technicky zcela jistí Abigail Baker, Kristýna Miškolciová a Joshua Lee. Zřejmě tempová a zvuková nevyváženost této orchestrální nahrávky však zapříčinila nejednotnost celého ansámblu v první části výstupu, v rychlejší pasáži už žádoucí souhry tanečníci dosáhli.

Následující čísla baletního gala podobnou disproporcí netrpěla, všichni tančili v plné souhře s kvalitními nahrávkami. Druhé číslo večera – rozverný duet ze Satanely Cesare Pugniho (chor. Marius Petipa) provedli se sympatickou bezprostředností Kristina Kodedová a Gaëtan Pires, kteří vnesli na jeviště uvolnění i humor. Efektní byl ruský tanec z Labutího jezera (chor. J. Horák) v podání Lydie Baker, Michala Lennera, Ondřeje Potužníka a Miroslava Sudy. A vyvrcholením výběru výstupů z Labutího jezera bylo proslulé a již zmiňované pas de deux (chor. M. Petipa), v němž Afroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke plně uplatnili své kvality. Spontánními aplausy ocenilo publikum vysoké a technicky jisté skoky Justina Rimkeho a bravurní fouettés Afroditi Vasilakopoulou. Oba byli navíc přesvědčiví i výrazově.

Hravosti a současnosti patřily dva následné výstupy. Vtip klasické grotesky spojený s choreografickou vynalézavostí a bezprostředností v sobě slučoval premiérový výstup Quick Change, který připravili a také provedli Mischa Hall a Thierry Jaquemet. Nápaditá hříčka o prosté výměně kalhot vnesla do hlediště smích a autorům vynesla veselý potlesk. Výstup Kateřiny a Petruccia z oceňovaného baletu choreografky Aleny Peškové a skladatele Jana Kučery Zkrocení zlé ženy přivedl na jeviště Corinne Cox s Richardem Ševčíkem. Jejich dramatické zápolení udělalo za první částí humornou tečku.

Jestliže první polovina večera patřila především stávajícím repertoárovým kusům, ve druhé nabídl balet výhled do sezony příští. Velkolepé pas de deux ze 4. jednání Dona Quijota Ludwiga Minkuse (chor. M. Petipa) v bravurním podání Mami Hagihary a Karla Audyho jasně ukázalo, že s tak technicky výborně disponovanými tanečníky je bezpochyby nač se těšit. Jsou přesní, přitom mají ladnost pohybu a výrazovou přesvědčivost. Není divu, že jejich výkon strhl publikum k bouřlivému aplausu. Éterické pas de trois Odalisek opět v Petipově choreografii z repertoárové inscenace Korzár Adolphe Charlese Adama v podání Abigail Baker, Kristýny Miškolciové a Victorie Roemer bylo předělem mezi klasikou a následujícími dvěma abstraktními choreografiemi.

Richard Ševčík postavil své číslo Death Is Just One Moment jako duet dvou tanečníků. Setkání se smrtí, zápolení s ní a snahu o únik ztvárnil spolu s Michalem Lennerem působivě. Šeď s pruhem bílého světla, dva muži v tmavých kalhotách a bundách, jejich bílé obličeje a náhlé zmizení jednoho z nich – okamžik osudového zlomu či strachu z neznáma byl vyjádřen velmi sugestivně. Zcela přirozeně navazovala na tento výstup premiérová rozsáhlá choreografie Jiřího Pokorného Cesta ven na 3. větu ze 4. symfonie Gustava Mahlera (1860–1911), jehož 160. výročí narození připadlo na loňský rok a 110. výročí úmrtí na ten letošní. Vystoupili v ní Afroditi Vasilakopoulou, Karel Audy, Sara Aurora Antikainen, Abigail Baker, Lydia Baker, Mami Hagihara, Kristina Kodedová, Kristýna Miškolciová, Victoria Roemer, Holly Saw, Justin Rimke, Joshua Lee, Máthyás Sántha. Tanečníci i tanečnice byli oděni pouze v tělových trikotech, část dívek navíc i v jednoduchých černých šifonových sukních. Všichni tančili v působivých formacích na ostře nasvíceném pozadí, vytvářeli zvláštní obrazce z lidských těl vyjadřující hledání, tápání, nejistotu, snad smrt – ale jen zdánlivou. Dívka schoulená na forbíně, zprvu přehlížená, v závěru ožívá po doteku partnera, zvolna vstává, jako by ti dva byli opět prvními lidmi na Zemi. Ale neodcházejí spolu, neboří hradby, rozcházejí se opačnými směry. Každý potřebujeme někdy pomoci, ale je pouze na jednotlivci, jak si vybojuje svůj boj. Jak během večera Jiří Pokorný podotkl, Cesta ven není o útěku, ale o hledání nových cest. A právě pro toto vyznění velmi souzní s náladami dnešní doby.

Ke klasice upřela pozornost následná variace Esmeraldy ze stejnojmenného baletu Cesare Pugniho (chor. M. Petipa) ve zdařilém podání Shiari Nirasawy. Další sólo bylo však ze zcela jiného soudku – choreografie Petry Parvoničové Body Love. Ačkoliv Andronika Tarkošová provedla výstup precizně, tato choreografie s celkovou koncepcí večera nekorespondovala hudebně ani typově. Číslo samotné je navíc problematické – anglický text k hudbě elektronického charakteru odvádí pozornost od vlastního tance.

Finále celého večera patřilo opět Korzárovi. Pas de deux Medory a Aliho (chor. M. Petipa) v působivém provedení Sary Aurory Antikainen a Justina Rimkeho, jejichž výkony oceňovali diváci potleskem během celého náročného výstupu, který díky technické jistotě tanečníků v sobě sloučil eleganci a krásu pohybu. Závěrečná sborová scéna z 2. jednání Korzára (chor. J. Pokorný) se sólovými výstupy Richarda Ševčíka v roli Birbanta a Kristiny Kodedové jako jeho přítelkyně měla švih, šarm a potřebnou živelnost. Ševčík dodal navíc svými vysokými skoky celému výstupu i potřebnou dramatičnost.

Publikum ocenilo výkony všech tanečníků závěrečným dlouhotrvajícím a nadšeným aplausem. Byl to působivý večer na závěr této neobvyklé sezony. Viděli jsme ryzí klasiku a originální modernu. Členové plzeňského baletu se představili ve vynikající formě, celý soubor pak potvrdil vyrovnanost svých výkonů. Teď je třeba jen doufat, že se o příští sezonu už nebudeme muset strachovat.