Proměna DEKKADANCERS

Scéna v náznaku, kterou si sám ústřední hrdina v prologu dotváří bílou gafou na podlaze, je příjemným kontrastem k pohybové grotesce, která se v ní odehrává. Ačkoli za tímto řešením stojí praktické okolnosti, je velmi trefné, protože tím lépe rozděluje prostor na ložnici nebohého mladíka, kde se jeho metamorfóza odehrává v příjemně nekonkrétní a obrazivé rovině, a druhou část domácnosti, kde sdílí obyvatelé vykreslení s detailní přesností. A jednoduchý vizuál chrání před úplnou doslovností, která by jinak této karikatuře hrozila.

Příběh Řehoře Samsy, který se jednoho dne probudil jako nestvůrný hmyz, je okleštěn na pět postav, ale obsazení je desetičlenné, pět dalších tanečníků totiž ztvárňuje článkovité tělo přerostlého brouka. Jejich pohyb je sugestivní, obklopují hlavního hrdinu jako temný oblak špatného snu, ze kterého by snad bylo možné se probudit. Ondřej Vinklát je nejen skvělý tanečník, ale především má odjakživa přerozený herecký talent. Nepotřebuje přehrávat, aby dal najevo emoční vypětí, roli metamorfovaného Řehoře prožívá doopravdy. Zmatení a strach, touhu po doteku a po někdejší lásce a náklonnosti, prožívání marnosti celého svého počínání, to všechno se odráží v jeho těle i tváři. Zatímco jeho rodiče (Markéta Pospíšilová a Michal Kováč) a prokurista z úřadu (Alex Sadirov) mají naopak vypjatá gesta a karikaturu přímo v popisu. Dvě polohy choreografického stylu se propojují v postavě sestry, ale to může být dané také způsobem, jakým ji hraje a tančí Iveta Krmelová, protože to nejsou jen exaltovaná gesta evokující němou grotesku éry, kdy komedie byla králem (a v tanci zas kraloval expresionismus), ale jako interpretka vyjadřuje upřímné city a rozervanost. Další prostor dostává i „tělo brouka“, tedy tanečníci, kteří během představení vymění barvu oblečení z černé na bílou a z alegorie trupu a končetin se stávají aktivními trýzniteli Řehořovy mysli, až to vyvolává dojem, zda nežije v příšerné noční můře, z níž se možno probudit jen násilím.

Proměna v podání choreografů Štěpána Pechara a samotného Ondřeje Vinkláta a v režijní supervizi Štěpána Benyovszkého není úplně kafkovským obrazem člověka chyceného v okolnostech a systému jako ve smrtící pavučině. Metamorfóza je sice pohromou zvenčí, neovladatelným zásahem do integrity člověka, ale nakonec je to Řehoř sám, kdo rozhodne o svém osudu. V taneční verzi povídky není zraněn a chybí též postava posluhovačky s její ironickou glosou. DEKKADANCERS tedy sáhli k trochu jiné interpretaci, která staví do popředí sílu osobnosti a nezpochybnitelnou možnost ovlivnit svůj osud.

Je v každém případě výbornou alegorií odlidštění, pokrytectví, odcizení, neschopnosti udržet citový vztah k bytosti, která touží po citech, ale nemůže ve své podobě nabídnout nic na oplátku. Řehoř Samsa má lidské srdce, ale nemá, jak své city projevit a není také už společnosti užitečný, je kolečko, které vypadlo z řady a hrozí soukolí zadřít, proto se jeho existence stává pro systém nebezpečnou a nevítanou, proto se rodině ulehčí, až „to“ chcípne… Tato interpretace nabízí širší souvislosti s naším světem zaměřeným tolik na výkon a na hodnocení věcí i lidí podle jejich užitečnosti (možno vztáhnout na celý sektor umění), na relativizování hodnoty lidství, samotného bytí. Kolik témat jen odhalila probíhající koronavirová krize – „zbytečnost“ (opravdu jen v uvozovkách, ale velmi vážně diskutovaná) různých oborů lidské činnosti, které negenerují okamžitý zisk a hmotný prospěch, relativizovaná hodnota života, kterým ledaskdo opovrhuje, když není mladý a zdravý, srovnávání produktivity v absurdních a reálně nesrovnávatelných podmínkách… V Plzni byla Proměna uvedena před krizí, ale divák i čtenář každé doby si v ní najde aktuální paralely, v tom je síla předlohy a funguje tak i samotná inscenace. Čtení vždy odráží situaci, v níž se nachází ten, kdo čte (ať už reálný text, nebo přeneseně onen choreografický).

U koncepce inscenace ještě možno kvitovat užití nahrávky úryvků povídky, byť by asi byly i zbytné, protože příběh sám je jasný a drtivá většina publika jej jistě zná. Ale když už tvůrci sáhnou k užití textu v touze po divadlu multižánrovém, je sympatické, když je provedení svěřeno profesionálovi svého oboru. DEKKADANCERS pravidelně spolupracují s Jiřím Lábusem a tato spolupráce se vždy osvědčuje. Hlas ze záznamu také udržuje určitý rytmus celého díla.

Sevřenosti inscenace pomáhá i přiměřená délka, která nepřesáhne hodinu, a tak je esencí vtipné choreografie, prožitku a existenciálních obav, ale nezabředává do zbytečných opakování, nerozmělňuje se novými motivy. Ačkoli může někdo kritizovat snížení počtu postav, u tanečního divadla to prospělo a režijně-dramaturgická práce je v Proměně opravdu dobrá.

Proměna
Režie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Hudba: Lohnie Johnson, Django Reindhardt, Latcho Drom, The Mills Brothers, Hauschka, Rone, Ondřej Vinklát (rekompozice)
Hlas: Jiří Lábus
Výprava: Pavel Knolle
Světelný design: Ondřej Šesták
Tančí: Ondřej Vinklát, Iveta Krmelová, Markéta Pospíšilová, Alexandr Sadirov, Michal Kováč, Tereza Kučerová, Jiří Waňka, Renato De Leon, Lenka Hrabovská, Jaroslava Janečková

Premiéra v souboru DEKKADANCERS: 6. 9. 2021, Jatka78