Zabiják život naživo

Přečtěte si takéZabiják život: Dvojitý hrob Pražského komorního baletu

V úvodu je nutné poznamenat, že naživo působily obě choreografie daleko lépe než na záznamu, který zkresloval prostor jeviště, zvlášť u choreografie Marka Svobodníka. Nicméně ani v reálu nebylo možné najít stylovou shodu mezi hudbou a tancem, respektive žánrový soulad dramaturgického záměru a hudební formy. Přidejme k tomu svébytné výtvarné řešení scény a kostýmů Pavla Knolleho a máme tu inscenaci Když nevíte co by, kupte si dva hroby. Černá baletní groteska s detektivní zápletkou na lyrickou pozdně romantickou skladbu Josefa Suka je baletní pantomima s modernisticky vedenou snahou o proměnu výchozího baletního slovníku dle jevištních trendů taneční současnosti se scénou a kostýmy evokujícími modernu v surrealistickém duchu.

Nepřehlednost dění na jevišti se od začátku odráží i v množství charakterově neupřesněných postav, jejichž role si divák musí postupně domýšlet dle vypsaného obsazení v programu a konkrétních mimických akcí, protože v tanečním projevu se neliší. Nemají důvod, hudba jim prostor nenabízí a plytkost jednotlivých postav k tomu ani neláká. Nic se nezměnilo. Divné téma s divně zvolenými inscenačními prostředky, a především na zcela nevhodně zvolenou hudbu. Ovšem jako dozvuk postmoderních alternativ by to v sekci „choreo-bizzard“ asi uplatnění našlo.

Je mile překvapivé, že Epitaf Petra Zusky zřejmě doznal oproti loňskému roku určitého posunu. Nebo alespoň tak živé uvedení působilo. Dojem, že choreograf ubral formální vazební prvky z klasického tance a do svého díla zařadil více taneční současnosti s kvalitnější výpovědní hodnotou je příjemné zjištění, ať už tomu tak je, anebo je to jen paměťová iluze. Svůj popisný vyprávěcí styl si Petr Zuska ovšem zachoval, čímž stvrdil svou choreografickou osobitost, kterou si na něm jeho příznivci tolik cení. Nakonec členům PKB sedí. Nutno zdůraznit, že jádro souboru se tanečně předvedlo ve velmi příznivém světle, hned sborové entrée pošimralo hedonistické libido v hledišti díky excelentním grand jetés, ale ani následně si nebyl důvod stěžovat.

Sólové party v podání hostujících Ondřeje Vinkláta a Julie de Meulemeester byly díky interpretační zkušenosti velmi procítěné, což příjemně kontrastovalo s hravou naivitou a mladickým entuziasmem souboru (Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Lenka Šustová Hrabovská, Aleš Krátký, Dalibor Lekeš, Albert Kaše, které doplnila mladinká Natálie Glembová z Baletu Praha Junior). Toto propojení fungovalo velmi dobře, a navzájem se inscenačně vhodně doplňovalo, odpovídající byly i jednoduché kostýmy Pavla Knolleho, takže nadšení věrného publika neznalo mezí. A ačkoliv je trochu smutné, že „největší“ nezávislý baletní soubor u nás musí v případě nečekaných událostí (zranění) hledat sólisty v jiných vodách, jeden povzdech postačil, protože zážitek nakonec dostačil.

Během roku, který uplynul od neveřejné premiéry do tohoto prvního uvedení, se v existenci PKB událo nemálo věcí potěšujících i neveselých. Smutek a velkou ztrátu přinesla smrt Ivana Dunovského, odhodlaného mecenáše PKB, kterou se tak symbolicky uzavřela další kapitola existence Pražského komorního baletu. Přesto soubor začal psát hned novou, snad o něco radostnější, a hlavně s vlastním zázemím, po kterém tolik toužil. A tak nezbývá než předpokládat, že pohřební tématika byla titulem Zabiják život pietně uzavřena a budoucnost patří životu, který navzdory okolnostem vnitřním i vnějším dále pokračuje.

A také trochu doufat, že se na nějaký čas uzavřela i ta kapitola choreografické tvorby využívající stále do kola klišé hudebních děl, již tolikrát pro jeviště vytěžených, a že nově vnikající současný repertoár PKB bude využívat například současnou vážnou či méně vážnou hudební produkci českých skladatelů 20. století i současnosti. Jistě by to pomohlo zase o něco více naplnit filosofii odkazu Pavla Šmoka, aby PKB udržoval současnou linii českého baletního umění tak, aby odpovídala skutečně současné době a jejím trendům a vkusu. Tradici je nutno ctít, odkaz je nutno následovat.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby
Režie a choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6)
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Asistent choreografie: Igor Vejsada

Epitaf
Režie a choreografie: Petr Zuska
Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104)
Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Asistent choreografie: Linda Svidró

Premiéra: 14. 11. 2021, Divadlo na Vinohradech