Strašidlo cantervillské ve jménu nenaplněných očekávání

Strašidlo cantervillské jako povídku na pokračování napsal Oscar Wilde na konci 19. století. Vypráví příběh o rodině amerického diplomata Otise, která se přestěhovala do staré dobré Anglie do zámku lorda Cantervilla, kde narazí na místní strašidlo, ducha Simona de Canterville. Ten zde v roce 1575 zavraždil svou manželku, za což se mu pomstili jeho švagři, zazdili ho a od té doby musí bloudit svým bývalým domovem a krátit si dlouhé chvíle strašením a děšením nových obyvatel. Na zpovykanou rodinku ze Spojených států však jeho triky neplatí, naopak se on sám stane několikrát obětí Otisových dětí (především synů Washingtona a dvojčat), což jej zažene do kouta a depresí. Nakonec mu pomůže dcera Otisových, Virginie, které se starého ducha zželí, vyslechne jeho příběh a svou upřímnou modlitbou mu pomůže dosáhnout věčného klidu.

DekkaDancers už mají za svou historii s vyprávěním příběhů pomocí tanečního divadla řadu zkušeností, a to nejen v původní tvorbě, ale rovněž dílech, která vycházejí z literární předlohy (např. Proměna F. Kafky nebo Mechanický pomeranč A. Burgesse). S Wildovou povídkou se však rozhodli naložit poněkud kreativněji, vzali ji jako odrazový můstek a do jejích kulis vložili nové postavy. Namísto rodiny diplomata se do strašidelného zámku nastěhoval klan metalového zpěváka Ozzyho Osbourna, což mělo značit, že o zábavu a potemnělý ironický humor, jakož i jistou absurdnost nebude nouze.

Jestli se něco souboru nedá upřít, je to odpovědný přístup k tvůrčímu procesu. Rozhodnou-li se vyprávět příběh, stráví čas nad tvorbou jeho libreta, v týmu mají dramaturga a režiséra (Štěpán Benyovský), což v našem tanečním prostoru není standardem, jakkoli by pohříchu mělo. Postava dramaturga či režiséra samozřejmě není kouzelným talismanem nebo džinem z lahve, nevyléčí všechny vaše problémy a není univerzálním řešením, v principu je však důležitou součástí řetězce, který DekkaDancers roky fungoval a promyšlené propojení všech složek bylo v dílech vidět. Jednou to rozpačité nedokousnutí ovšem asi přijít muselo…

Pětasedmdesátiminutová inscenace klopýtá různícím se tempem, stále nabízí zajímavé a nápadité momenty, vizuální komedii i jiné humory (úvodní scéna s prohlídkou zámku je jednoduchá, ale dokonale funkční), v celku se však ztrácí jednotící názor, příběh se rozpadá a výsledkem je rozpačitá bezradnost, v níž aktualizace, jež měly být jistě nositelem nějaké přidané hodnoty, působí převážně samoúčelně a jindy zase nedávají smysl.

Metalová rodinka krom zprofanovaných gest, vyplazených jazyků a vypípaných sprostých slov nepřináší žádný nový rozměr a v konturách původního příběhu paradoxně ne vždy funguje (uvěřit, že ti, kdo k snídani „koušou hlavy netopýrům“ budou mít záchvat z jedné krvavé kaluže, se dá vskutku stěží), jednotlivé postavy nejsou zrovna dovedně vykreslené (a případné nové nejsou pro jistotu představeny vůbec – byť uznávám, že zase tak hlubokou rešerši do tajů současné popkultury jsem si neudělala), jakkoli bezvadně napsaná anotace slibuje opak, vztahy mezi nimi nejsou pokaždé zcela jasné, případně je jejich vývoj podivně překotný (přidaný milostný trojúhelník mezi Kelly/Virginií, skotským vévodou Cecilem a patrně Kellyiným americkým přítelem je dočista zbytečný).

Devízou členů souboru je jejich všestrannost, nejsou jen tanečníky, umí i velice dobře hrát, na jevišti se nebojí promluvit, řada z nich (nikoli všichni, kdo se tentokrát mikrofonu chopili, bohužel) i velice dobře zpívá. (V nadsázce lze říct, že se jedná o takovou „podpůrnou skupinu“ multitalentovaných, renesančních osobností…) To vše využívají interpreti i ve Strašidlu cantervillském – Marek Svobodník coby duch sira Simona rapuje, zpívá a drnká na loutnu v reminiscenci na pozdně renesanční písně, Mathias Deneux jako Ozzy zaníceně komentuje šermířský souboj dvou nápadníků své dcery (proč si vévoda Cecil sundá v jeho průběhu kilt, aby ukázal vskutku vkusné spodní prádlo s britskou vlajkou, mi věru není jasné, zejména proto, že část publika se bude dožadovat skotské autentičnosti a já vlajky se Svatoondřejským křížem…) a všichni do jednoho alespoň v některé části představení mluví. Převážně anglicky. Pak z ničeho nic česky. Pak střídavě dvojjazyčně, to v případě teleshoppingové (a nutno přiznat povedené) scénky na Pinkertonův čistič. Klíč výběru jazyků se mi odhalit nepodařilo, zejména když mou teorii o Češích mluvících česky a cizincích anglicky nabourala představitelka Kelly, která lámaně ze zdi přečetla podmínky strašidlova osvobození, protože to bylo natolik klíčové, že si patrně autoři nemohli dovolit jej oddeklamovat v cizím jazyce (jakkoli milé francouzské tanečnici Juliette Jean nebylo dvakrát rozumět).

Z čistě tanečního hlediska má choreografie Marka Svobodníka slušnou, šlapající dynamiku, čemuž pomáhá i hudební doprovod z dílny Alexe Sadirova, Ondřeje Vinkláta a Matěje Šusta. Není možná nutně objevná, či neotřelá, ale dělá, co má a nabízí i vtipné momenty jako snovou scénu, kdy spící rodina v bílých županech ovládaná sirem Simonem předvádí reminiscenci na balet Giselle včetně odkazů na pantomimu z prvního jednání. Jako dobrý nápad se jeví i zdvojení přízraku mrtvé manželky sira Simona. Jenomže to je kolem a kolem trochu málo.

Literární Strašidlo cantervillské je ve své podstatě nenáročnou miniaturou, která stojí především na Wildově jízlivé ironii a nenapodobitelném suchém humoru, převést jej tedy do prostředí tanečního divadla nemusí být akcí z nejjednodušších. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tentokrát předloha nabízí mnohonásobně víc než nová inscenace DekkaDancers, která je svým skečovitým, chvílemi na hranici podbízivosti balancujícím, mezi žánry epilepticky přeskakujícím vyprávěním jen o něco málo ucelenější než dort od Pejska a Kočičky.

Poslední poznámkou, kterou si nemohu odpustit, je trestuhodná absence tištěného programu. Ano, anotace je k dohledání na webu divadla, stejně jako autoři i seznam interpretů, takže možná se jen DekkaDancers rozhodli šetřit naše lesy, což je bezesporu šlechtí. Ale uvést alespoň online osoby a obsazení, aby divák nemusel identifikovat jednotlivé tanečníky podle přízvuku, by jistě nejen recenzent ocenil…

Strašidlo cantervillské
Libreto: Marek Svobodník, Štěpán Benyovszký podle Oscara Wildea
Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Alex Sadirov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust
Texty: Štěpán Benyovszký, Adéla Svobodníková
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Premiéra: 28. 4. 2022, Jatka78