Pobyt: Předvídatelné roztékání existence

Dílo charakterizovala fragmentárnost, kterou stvrzovaly jakoby záměrně protrahované přechody mezi kapitolami a viditelně namáhavá manipulace se scénografií, násobení začátků a konců. Celkově se mísil civilní projev se stylizací a tanečním výrazem, objevovaly se prvky fyzického a objektového divadla, oživující byl oční pátravý kontakt, jenž kontrastoval s neadresným. Scéna se stala platformou ke vzniku mnoha inspirativních, a také nedořečených obrazů, a současně i místem jejich zániku. Vysoké nároky byly kladeny zejména na tanečníky (Anna Benháková, Michaela Dzurovčínová, Lucie Matoušková, Arman Kupelyan, Tomáš Pražák), a to nejen z hlediska interpretační kvality, ale především při manipulaci s objekty a ve vztahování se k nim, obzvlášť v nestabilním prostředí. Během představení se vystavovali nemálo diskomfortu, jako například deficitu kyslíku, vodě, dřevěným paletám… a při tom všem někteří dokázali potlačovat jakýkoli mimický projev či náznak dechové potřeby. Nejvýrazněji a velmi energicky působil Tomáš Pražák, jehož tělo přesvědčivě patří jak k tanci, tak cirkusu. I zde se obhájil jako performer disponibilní hned v několika disciplínách.

Když konečně potemněl sál, v tlumeném světle uprostřed ožívaly kontury mužského a ženského těla, ležící patrně ve společném loži, v lůně, hrobě přikryti průsvitnou „plastovou membránou“… a nastal počátek všeho. Obraz se vyvíjel od úsporného spolužití přes prenatální polohu ke zrození, anebo k vypuzení z ráje? Na asociace bohatý úvod sice nevytěžil své hlubší možnosti a lineárně spěl k logickému vyústění (opuštění prostoru), ale navnadil svou výtvarností a minimalismem… ostatně, jedním ze zdrojů nebo odkazů patrně byla (nebo mohla být) série obrazů figurální a portrétní malířky Marie Teicher, která své modely plasticky vyobrazovala s igelitovým závojem přes hlavu či tělo.

Vidět v jenom týdnu dvě premiéry a v obou narazit na motiv absentujících tváří, na postavy bez hlav, na těla obalená v bundách? Apokalyptická vize patrně prostoupila tvorbu jak začínajících, tak etablovaných profesionálů. Razimovy postavy ve stříbrných svrchnících, vizuálně inklinujícími k hip-hopové scéně, se kývavými pohyby a nejistými kroky vtiskávaly do prostoru – prostě existovaly, aby se postupně hroutily k zemi a vysvlékly „z kůže“ a následně vstoupily do dalšího rozměru autorem předestřeného světa.

Melounový duet performerů, kdy docházelo k téměř synchronizovanému přemisťování dvou kusů zeleniny v prostoru, mi téměř zastínil jednu z nejzajímavějších tanečních sekvencí – sólové staccato pro lokty, úhly a ohyby…

Proud představivosti pak spustila polemika svalového napětí intence s pevností rezistence čili pasáž o silové nadřazenosti. Muži si nadhazovali ženy, poponášeli je, tahali, zvedali… využívali kontrast zpevněných těl a rýsovali jimi až geometrické linie, tu vzhůru, jinde směrem k podlaze, naštěstí nešlo čistě o genderově jednostranný pohled…

Vodní plocha je nádherný efekt, obzvlášť když se se zrcadlením pracuje vědomě, tj. s jeho asymetrií i lomením, fyzikálními vlastnostmi a se živlem jako takovým. Nahuštěná kapitola dřevěnými paletami, stříkanci, významotvornými prvky, a přesto cosi jako by chybělo, možná tmel na neustále se drolící detaily, na akcentování náznaků k víře, osudovosti, koloběhu života, o marnosti konání, o neexistenci vztahů či nehmatném pocitu bytí. Pět tanečníků se pohybovalo na podlaze polité tekutinou, která je nebo části jejich těl zdvojovala a chtěně i přirozeně modifikovala jejich fyzický potenciál. Hudba nebo zvukový partner, či dokonce šustění kostýmů, šero a úsporné svícení trvale drželo napětí v prostoru.

Obecně, premiérový divák snese mnoho a je obdařen přející pozorností. Zachytává se vzácných momentů sepětí tanečníka s objektem, dešifruje symboliku pohybových variací… Vyběhla na mě ale neodbytná otázka, zda se v dnešní době bere ohled i na to, že by si divák mohl/měl odnést i komplexnější pohled, aniž by se nořil do intelektuálních vln a snažil se šroubovaně pojmenovat, čeho byl svědkem, jako například – šlo o zákmit utopistické společnosti na pokraji bytí, o křehkost života, jenž na celé ploše cirkuloval v nejrůznějších podobách a záchvěvech?

Autor během téměř šedesáti minut rozvíjel široké spektrum motivů všeho druhu, které se podobně jako voda rozpíjely i přes naznačené hranice. Otázkou či replikou na předchozí větu samozřejmě je, kde a zda vůbec může existence mít limity a zda hledání smyslu bytí tak naopak nebylo cíleným bezbřehým blouděním. Ve všech rovinách od taneční přes hudební, scénografickou, kostýmní… až po světelnou nedocházelo k dramatičtějším proměnám, k zásadnímu ozvláštnění tempa nebo atmosféry a mohlo by takto trvat věčně. Představení sice vsadilo na mnohost a fyzickou dřinu, a současně se objevil stav „jakoby nic – stav ničeho“, tekutý pocit skoro neviditelného bytí. Jenže takzvané „nic na jevišti“ neznamená nic (ve smyslu nedělat, jen být – ale jak jevištně být?) a každý pokus o takzvané „jenom“ bytí pak může vyznít jako hazardní hra, i kdyby s jediným s divákem a jeho očekáváním. Tvůrcům patrně nechyběla odvaha zkusit si nejspíš všechno, o čem snili. A nalezli nemálo, akorát při ohledávání tématu bytí jako by opomněli na existenci taneční dramaturgie a „otřepanou“ frázi, že méně je někdy více.

Pobyt
Choreografie: Jan Razima
Hudba: Michael Andrew Burt
Tanec: Anna Benháková, Michaela Dzurovčínová, Lucie Matoušková, Arman Kupelyan, Tomáš Pražák
Scénografie: Martin Šimek
Kostýmy: Polina Akhmetzhanova
Světlo: Tomáš Morávek, Martin Šimek
Psáno z premiéry dne 1. 5. 2022, Divadlo Ponec.