Iván Ayón-Rivas: Toužím si zajít na víno s ďáblem

Koncertní řada v pražské Novoměstské radnici pravidelně představuje velké operní naděje a čerstvé vítěze renomovaných zahraničních soutěží. Jen málokterý vítěz pěveckých soutěží je na tolik nadějný, jako právě Iván Rivas. Ten na sebe upozornil již v roce 2019, kdy vyhrál Mezinárodní pěveckou soutěž Francesca Viňase a svou pověst  potvrdil i v loňském roce vítězstvím Operalie Plácida Dominga. Následně jej server OperaWire zařadil mezi deset vycházejících hvězd roku 2021 a ještě na konci stejného roku stihl vystoupit v milánské La Scale jako Malcolm, v novém nastudování Verdiho Macbetha po boku Anny Netrebko a Ildara Abdrazakova. Ivána jsme zastihli v italském Janově, kde bydlí se svou přítelkyní.

Jaké bylo zpívat na pódiu La Scaly s Annou Netrebko a Ildarem Abdrazakovem?
Byl to velice mocný zážitek, ze kterého jsem se mnoho poučil. Celý tvůrčí tým byl výborný, s Annou a Ildarem jsme se mimo jeviště hodně nasmáli. Jsou to opravdu vzácné duše.

Ve vašem současném repertoáru převládá italská opera. Je to směr, kterým chcete jít i do budoucna?
Ano, zpívám nyní často hraběte Almavivu (Il Barbiere di Sevilla), ale nedávno jsem v opeře v Benátkách kývnul na Fausta. Francouzské opery se nebojím, ale v italské se cítím nejlépe. Můj hlas se k ní více hodí.

Ani Hrabě ani Faust nejsou právě kladné postavy. Baví váš zpívat spíše „záporáky“?
Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Abych mohl správně obsáhnout postavu, potřebuji především, aby byla velice humánní, se svými chybami, se svými prohřešky i nadějemi, což pro obě tyto role platí.

Na co se těšíte do budoucna?
Za půl roku bych měl v Barceloně zpívat Dona Pasquale. Ale nemohu říct, že se na Ernesta těším (smích). Zatím jsem k této roli moc nedozrál a nejsem si jist, že je to pro mě ta pravá. Snad se to změní. Do budoucna bych se chtěl soustředit hlavně na Verdiho a Pucciniho. Doufám, že již brzy budu moci vystoupit v Maškarním plese, nebo v Simonu Boccanegrovi. U Pucciniho mě lákají snad všechny tenorové role. Zároveň se ale nebráním dalším experimentům s francouzskou operou, s Manon, Wertherem, nebo třeba za pět let s Carmen.

Bylo vám někdy líto, že jste tenor? Je nějaká postava mimo váš obor, která vás láká?
Jsem tenorem moc rád, ale upřímně barytonům závidím Rigoletta! Ale kdo ví, jednou si ho třeba zazpívám. Teď je mi 29, třeba se mi za dalších 29 let změní hlas a začnu zpívat barytonové role, jako Domingo (smích).

S jakou postavou z operní literatury byste si chtěl zajít na sklenku dobrého vína?
Asi s Mefistofelem.

Mefistofeles byl přece ďábel!
Ano, ale Mefistofeles je nesmírně inteligentní. Cítím, že bych se od něj mohl strašně moc naučit. Víte, já se moc rád neustále něco učím. Upřímně řečeno, více než opera jako taková mě zajímá pěvecká technika. Vyhledávám pěvecké techniky velkých tenoristů z minulosti. Mou vášní není opera samotná, mou vášní je učení. A na opeře je báječné, že je tak komplexní, tak složitá, že je to celoživotní vzdělávací proces. Mimochodem ve volném čase se opeře vůbec nevěnuji, dávám přednost latinskému popu a salse, a hudbě z Argentiny a Peru. Jsem rád, že při svém koncertu v Praze budu moct zazpívat i písně z mé domoviny.

Co si myslíte o současné opeře?
Myslím si, že současná opera se urputně snaží vymyslet něco, co už dávno vymyšleno bylo velikými skladateli před námi. Klasická opera, to je vášeň a drama. Soudobá by k tomu ráda něco přidala, ale většinou to nefunguje. Jistě, některé části orchestrací se dají pozměnit a v pěvecké technice je možné přijít na něco nového, ale to je asi všechno s čím je současná opera schopna přijít. A myslím že třeba Donizetti a Verdi by se mnou souhlasili.

Byl jste někdy v Praze?
Bohužel ne, ale slyšel jsem jen to nejlepší. Můj pražský debut bude zároveň první návštěvou vašeho města. Na obojí se moc těším.