Všichni protagonisté ukázali na Debutu Pražského jara své silné stránky

Marek Prášil (1986) je absolventem v dirigentské třídě Tomáše Hanuse na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde v současnosti pokračuje v doktorském programu. V roce 2015 mu bylo uděleno Stipendium Bayreuther Festspiele. Od sezóny 2020/21 je hlavním hostujícím dirigentem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. Na inauguračním koncertě v této pozici provedl Stravinského Svěcení jara a vzbudil velkou pozornost. Prášil diriguje také na mnoha místech v zahraničí. V srpnu 2016 dvěma koncerty debutoval u švýcarského Sinfonie Orchester Biel Solothurn. V roce 2020 pak u Litevského národního symfonického orchestru provedením Dvořákova Te Deum. Operní angažmá jej zavedla do Státního divadla Košice (Belliniho Náměsíčná) a do Slezského divadla v Opavě (Kálmánova Hraběnka Marica). Diskografie Marka Prášila zahrnuje mimo jiné nahrávky s Jihočeskou filharmonií a houslistou Romanem Patočkou, violoncellistou Jiřím Bártou nebo sopranistkou Patricií Janečkovou, které vznikaly během covidového roku. Dále má na kontě mimo jiné i crossoverové projekty – například CD nazvané Hana/Edith s nejznámějšími šansony Edith Piaf a další.

Mladý pianista z Jižní Koreje Dongha Lee (1996) vyhrál v loňském roce přesvědčivě interpretační soutěž Pražského jara, což se projevilo mimo jiné tím, že si spolu s titulem laureáta odnesl také Cenu hlavního města Prahy, Cenu Českého rozhlasu a cenu za nejlepší provedení díla Jany Vöröšové, které vzniklo speciálně pro soutěž. Hlavním zájmem pianisty je evropská hudba. Proto zvolil za místo svého studia Německo. Nejprve na Hochschule für Musik, Theater und Medien Hannover (ve třídě Ewy Kupiec), nyní je posluchačem Vysoké hudební školy v Münsteru u Arnulfa von Arnim.

Dramaturgie koncertu svedla oba debutanty dohromady v Mozartově Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur KV 488. Všichni protagonisté v něm ukázali své silné stránky: pianista měkký úhoz a jistou techniku, orchestr ušlechtilý zvuk a dirigent vyzařování svého charismatu a hudební inteligence na orchestr, tj. schopnost, která výsledku přidala elegantní a stylový průběh. Na mnoha místech Mozartova koncertu mne jeho interpretace nadchla. Ve srovnání s jiným provedením téhož klavírního koncertu ve stejném prostoru (seděl jsem takřka na stejném místě), ke kterému došlo zhruba před měsícem (20. dubna Česká filharmonie, Víkingur Ólafsson, SemjonByčkov), vychází koncepce debutantů velmi lichotivě především v první větě, v dalších pak dojem oduševnělého provedení mírně ustupuje. Mladý pianista musí k dokonalému vystižení hluboké lyriky nebesky krásné pomalé věty tohoto koncertu nadto ještě postupně dospět.

Dirigent Marek Prášil si orchestr získal čitelným gestem i skromným a kolegiálním vystupováním na pódiu (a jsem přesvědčen o tom, že i mimo něj). Výsledkem takové týmové spolupráce byl přesvědčivý tvar interpretací dalších skladeb, u kterých lze jen stěží vytvořit pořadí podle kvality. Již na začátku koncertu zaujala měkkost a barevnost v Debussyho Dětském koutku (instrumentaci cyklu vytvořil André Caplet). Prášil zde posiloval pojivou funkci smyčců a tlumil dechy ve prospěch zvukového stínování. Gradus ad Parnassum tedy nevyšlo jako technická etuda, ale jako figurativní barevně zaměřená kompozice. Dechové nástroje naopak dostaly možnost vyniknout například v sólových partech Pasáčka. Celých orchestr pak zazněl v homogenním zvuku v závěrečné části Debussyho cyklu – Golliwogg’s Cakewalk.

Soudě podle dirigentových zvukových preferencí, chápe průběh hudby s oporou harmonických struktur, a ty pak prezentuje jako základ celku. Bylo to zřejmé nejen u Debussyho, ale i u neofolklórně zaměřených děl Leoše Janáčka a György Ligetiho (1923–2006). Janáčkova Suita op. 3 teprve naznačuje skvělou budoucnost velkého Moravana. Je však již prodchnuta množstvím neotřelých metrorytmických nápadů, které se později rozvinuly například do autorových sčasovek. 3. část cyklu, tanec Požehnaný byl později zařazen do slavných Lašských tanců a i závěrečný Dymák již nese jejich znaky. Ve svitě se projevila láska dirigenta k hudbě kraje, ze kterého pochází a přenesl ji i na orchestr. Na závěr koncertu se hrála stylizovaná lidová hudba evropského jihovýchodu – Concert Românesc György Ligetiho, čtyřvětý svitový cyklus, který se opírá o rumunské lidové písně. Skladatel má rumunské kořeny a zabýval se i sběrem rumunských lidových písní. Skladba sama má blízko k Bartókově pojetí neofolklórních skladeb, ve kterých připojuje k lidově zbarveným melodiím i souzvukové modernismy. Ve strhujícím víru tanců dává Ligeti vyniknout sólistům z oblasti dechových nástrojů, ale, logicky, nejvíce sólovým houslím, zde koncertní mistryni, houslistce Romaně Špačkové. Je to přímo „hudecký“ part, ze kterého srší oheň a blesky. Za svůj výkon byla odměněna bouřlivým potleskem, který se rozšířil i na celý orchestr. I ten musel předvést velký technický um.

Debut Pražského jara
24. května 2022, 20:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Claude Debussy – Dětský koutek
Wolfgang Amadeus Mozart – Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur KV 488
Leoš Janáček – Suita op. 3
György Ligeti – Concert Românesc

Účinkující:
Dongha Lee – klavír
PKF – Prague Philharmonia
Marek Prášil – dirigent