Martina Janková: Lidové písně jsou pro mě primární řečí duše

Martina Janková žije s rodinou ve Švýcarsku, kde také začala její významná mezinárodní kariéra sahající od Evropy až po Spojené státy americké. Čas od času ovšem může její umění kromě zahraničního publika ocenit i publikum tuzemské. Jedna z těchto příležitostí se naskytne na konci letošního ledna. Společně s barytonistou Tomášem Králem a za doprovodu klavíristy Ivo Kahánka vystoupí v Písňovém večeru v kostele sv. Šimona a Judy 31. ledna letošního roku, kde zazní písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Když hovoří Martina Janková o hudbě a její interpretaci, je zřejmé, že tak oceňovaná hloubka a pravdivost jejího uměleckého výrazu pramení z celkového přístupu k dílům, z hluboké znalosti, z pokory vůči autorům a hudbě. „Hudba je pro mě jeden z největších darů. Být její součástí považuji za privilegium,“ říká pěvkyně.

Na pražském koncertě budete zpívat „folklórní“ písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Je to pro vás, jako pro rodačku z Orlové ve Slezsku, návrat ke kořenům?
Lidové písně jsou pro mě jakoby primární řečí duše. Janáček říkal, že je v nich celý člověk, a tak to vnímám i já. Jsou to zhudebněné archetypy nejhlubších lidských zkušeností a emocí kumulovaných do dvou minut. Kundera to ve svém románu Žert vyjadřuje úplně trefně: „Tam je ještě láska láskou a smutek smutkem“. Jde tedy o ryzí niterné záležitosti bez příkras, bez sentimentu, které se přenášejí z generace na generaci jako kódy lidství. Nešla bych tak daleko, abych v nich hledala ušlechtilost a čistotu jako to dělali Rousseau s Herderem. Ale je to pro mě studnice opravdových lidských emocí bez patosu. Tento ryzí výraz se snažím přenášet i do jakýchkoli jiných umělých skladeb. Proto mě lidová píseň a její kongeniální úpravy skladatelů jako Brahms, Chopin, Janáček či Martinů nesmírně zajímají.

Janáčkovu Lišku Bystroušku jste ztvárnila v Ženevě i na turné s The Cleveland Orchestra. Jak na Bystroušku vzpomínáte? Čím je vám Leoš Janáček blízký?
Liška Bystrouška je v mém DNA. Vyrůstala jsem ve Frýdlantě nad Ostravicí kousek od Hukvald a liščin charakter je mi velmi blízký. Mám velmi ráda politickou satiru a úplně miluji ty úžasně vtipné Těsnohlídkovy texty, i když v Janáčkově podání zúžené pouze na satiru sociální, stejně tak jako ten všeobjímající laskavý pohled na člověka se všemi jeho slabostmi.

Jste charakterizována jako mozartovská pěvkyně – jaký je váš vztah k hudbě klasicismu a baroka obecně?
Můj soprán je predestinován pro hudbu baroka a klasicismu i písňovou tvorbu. To byl také důvod, proč jsem se na začátku devadesátých let vydala přes Rakousko na studium do Švýcarska, tedy zamířila do německy mluvících zemí s živou tradicí barokní hudby a písňových recitálů. V té době jsem ještě neměla tušení, že v Praze právě vznikají barokní orchestry. S Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704, Markem Štrynclem a Musicou Floreou a Janou Semerádovou a Collegiem Marianum jsem se seznámila až poté, co jsem se směla na společných projektech učit barokní interpretaci od Gardinera, Harnoncourta, Christieho, Herreweghe, Minkowskeho ci Marcona, Fasolise a Dantoneho.

Výjimečné bylo koncertní provedení opery Leopolda Koželuha Gustav Vasa v Helsinkách, v němž jste ztvárnila roli švédské šlechtičny Christiny Gyllenstierny. Zajímavé je, že dílo neprovozované dvě stě let neožilo v Čechách ani ve Vídni. U nás je dílo Leopolda Koželuha vyjma jeho Italských ariet vlastně neznámé, jeho orchestrální a komorní skladby se takřka neprovozují. Byl pro vás Gustav Vasa překvapením, vnímáte jej jako hudební raritu? A jak na tuto výjimečnou helsinskou produkci vzpomínáte?
Právě od Harnoncourta jsem získala to zapálení pro objevování dávno zapomenutých nebo opomenutých kusů. Když jsem byla pozvána ke spolupráci s Helsinským barokním orchestrem na jediné dochované opeře Leopolda Koželuha, znala jsem jen jeho písně a byla jsem úžasnou hudební kvalitou Gustava Vasy velmi překvapena a velmi jsem na Harnoncourta při zkouškách vzpomínala. Na pultíku prvních houslí byl také nalepen jeho citát, kterého se držím: „Unmöglichkeiten sind die schönsten Möglichkeiten” (Nemožnosti jsou ty nejkrásnější možnosti), a tak byl duch tohoto průkopníka stále s námi.

Byla opera Gustav Vasa, ať už poloscénicky jako v Helsinkách či pouze koncertně, ještě jinde a jindy reprízována?
Na operu o prvním švédském králi a zakladateli Helsinek se našly peníze opravdu jen tam a více se už představení bohužel nikde neprováděla.

Nastudovala jste řadu rolí z neznámých hudební děl jako například v Mozartově opeře Lucio Silla na festivalech Wiener Festwochen nebo Purcellově Fairy Queen na Styriarte v Grazu – jaké to je, interpretovat dílo, které není všeobecně známé a pro posluchače je v jistém slova smyslu objevem?
Vždy to pociťuji jako archeologickou práci, kdy se zkoušku po zkoušce odkrývá jedna vrstva za druhou, než se pomalu celé dílo vyloupne ze zapomenutí v celé své kráse. Prvním takovým mým objevem byl Simplicius Johanna Strausse s Welser-Möstem v Curychu, pak neznámé opery Haydnovy s Adamem Fischerem v Curychu a Nikolausem Harnoncourtem ve Vídeňském Musikvereinu a v Divadle na Vídeňce, Myslivečkovy pašije s Václavem Luksem na Pražském Jaru, Zelenkovy mše na Lucerne festivalu a festivalu Wratislavia cantants, Händelovo neznámé Il Parnasso in Festa na Händelově Festivalu v Halle s Andreem Marconem, Bononciniho oratorium San Nicola di Bari s Markem Štrynclem v Praze či Rejchova Lenora s Dennisem Russellem Daviesem a Filharmonií Brno.

Čím je pro vás opera a čím píseň? Jaká písňová literatura patří k vaší nejoblíbenější?
Opera je pro mě osobně především možností hereckého ztvárnění. Obecně je to úžasné souznění různorodých nadání: výtvarného, hudebního, hereckého, technického, organizačního. Chce to správný tým, aby to vyšlo. Teamplay je na prvním místě. Píseň je intimní výpověď. Hluboký ponor do duše. Odvaha vyslovit nevyslovitelné. Duo, niterná souhra dvou rovnocenných partnerů, kteří spolu musí dýchat. Slovo – výpověď stojí na prvním místě. Miluji, když je propojeno zhudebněné slovo s recitovaným. Právě jsme v prosinci v Curychu a Miláně prováděli Mozartovy písně, které jsme doprovázeli čtením jeho dopisů. Začali jsme jeho první písní složenou v Olomouci jako poděkování za léčení, kterého se mu dostalo u hraběte Podstatzkeho, a klenuli jsme vypravěčský oblouk až po poslední dopisy a písně z roku Mozartovy smrti 1791. Letos chystáme v Besedním domě v Brně 6. října s panem dirigentem a vynikajícím pianistou Dennisem Russellem Daviesem premiéru první německé balady Augusta Bürgera: Lenoru (ta byla inspirací K. J. Erbenovi k jeho baladě Svatební košile, podle níž Dvořák napsal svoji stejnojmennou kantátu), zhudebněnou Václavem Janem Tomáškem v písňově-kantátové formě s recitací vynikající herečky Tatjany Medvecké.

Cítíte se lépe na koncertním pódiu nebo na jevišti? Mění se během let tento postoj, nebo zůstává stejný?
Ve druhé polovině života se člověk usebere a obrací se k věcem vnitřním, a to nalézám spíše na koncertním pódiu.

Která hudební epocha je vám nejblíže jako interpretce a která jako posluchačce? Nebo je to totožné? Vysoce ceněna byla mimo jiné i Vaše Melisanda v Debussyho opeře Pélleas et Mélisande s Cleveland Orchestra v USA.
I když je mi baroko a klasicismus nejbližší, zpívám ráda i hudbu devatenáctého či dvacátého století. Jen ta soudobá mě vůbec neoslovuje. Velmi často v ní je jakási roztrhanost, která mě vnitřně velmi znepokojuje a nemám k ní žádnývztah. Od hudby a umění vůbec totiž očekávám spíše povzbuzení a povznesení. Toho nepokoje je ve světě až moc. Potřebuji, aby mě kultura motivovala a činila lepší. Jistěže mě informuje a je zrcadlem reality, ale měla by realitu překračovat a neutápět se v ní. Hudba je pro mě vždy kabátem, do kterého je oblečeno slovo. Barokní a klasicistní hudba je plná hlubokých textů, které mě stejně jako básnické předlohy písňové tvorby nesmírně naplňují.

Působíte na Curyšské vysoké škole umění – co považujete za nejdůležitější pro mladé pěvce?
Když jsem před pandemií účinkovala na Festivalu Zlatá Praha, vedla má pracovní cesta vždy kolem jednoho baru, kde svítila na zdi krásná myšlenka: „To nejcennější uchováme, jen když to předáme dál”. A to se stalo od roku 2020 mým mottem. Předávám svou radost ze zpěvu a vše, co jsem se směla naučit, dál a mohu potvrdit, že sdílená radost je radost dvojnásobná. Za nejdůležitější považuji umění říkat NE. Člověk se musí vymezit. Nepomůže mi, když se budu pokoušet všem se zalíbit a dělat všechno bez ohledu na to, jaká je má specialita, pro co jsem se narodila. To je třeba nalézt. Každý je originál. Kopií je už dost. Přesně jak to říká Janáček: „Z vnitřního nitra růst, neohlížet se na uznání a obdělávat jen to pole, co je mi souzeno.” Basta.

A co vy osobně považujete na profesi operní pěvkyně za nejnáročnější, nejtěžší a co vám naopak dělá největší radost?
Nejtěžší je zůstat si věrný. Nepodlehnout nástrahám, ať se blýskají jakkoliv. Zůstat sám sebou. Radost je zapomenout a rozplynout se v hudbě nebo v nějaké jiné smysluplné činnosti, která se netýká jen vlastního ega.

Děkuji za rozhovor.

Martina Janková je česko-švýcarská sopranistka. (více si můžete přečíst zde…)