Festival Bazaar 2023 (2): Divák v akci
Akce, kterou pod názvem . tektoparty | procházka v krajině a s krajinou pořádá spolek Ostružina, je participativní ze své podstaty a představuje ten typ performance, který je vlastně smlouvou, dohodou, na kterou publikum přistupuje. Divák není divákem, ale účastníkem, který se dobrovolně vydává do rukou interpretů facilitátorů. . tektoparty | procházka v krajině a s krajinou je zážitková událost, kterou lze z její podstaty uskutečňovat jen pod širým nebem, zde konkrétně na sebe vzala podobu výletu krajinou po skalách Barrandienu, kdy diváci skrze různé aktivity, vjemy a sledování pohybových variací tanečníků v terénu nacházejí spojení s přírodou. Cesta bazaarového publika vedla v neděli odpoledne od Žvahova po skalnatých hřebenech nad Prokopským údolím. Mělo být motivováno sžít se s touto krajinou na několik hodin tak, jako kdyby byla živým tvorem, jehož čas je jen o desítky milionů let delší než ten lidský jepičí, ale existence stejná.
Na jednu stranu je smutné, že k tomu, abychom se zamysleli nad tváří a tělem krajiny a pocítili k ní vztah, je zapotřebí performativní procházky a cílených aktivit, že to není cosi tak přirozeného, jako že spíme nebo jíme chléb. Samozřejmě pokud člověk všechno to, co se skrývá v instrukcích performerů, dělá běžně či je toho alespoň běžně schopen – tedy že umí naslouchat zvukům přírody, umí se zkoncentrovat a několik minut obdivovat strukturu skal, umí se dotknout kamene s vědomím jeho historie a paměti v něm ukryté, představoval si někdy, jak vypadají procesy, díky nimž se z hlubin vzneslo mořské dno a v podobě zvrásněných skal plných geologických pokladů strmí nad údolími přítoků Vltavy… tedy v tomto případě se jeví aktivity a instrukce s nimi spojené poněkud banálně. Na druhou stranu těm skutečně „odpojeným“ může tahle přímočará cesta pomoci a mohli bychom se tedy na celou akci dívat spíš jako na volnou formu terapie.
Jako každá aktivita pod širým nebem, závisí i takováhle party v přírodě na povětrnostních podmínkách, které tuto neděli, přiznejme si, nebyly právě ideální. Něco jiného je číst jen výstražnou předpověď, něco jiného je strávit tři hodiny v dešti na kluzkých travnatých cestičkách a kamenných sesuvech a vyburcovat v sobě tolik nadšení a potěšení, jaké cítí dítě, je-li mu dovoleno cachtat se v loužích. Je to test, který ukazuje míru našeho vztahu ke krajině, schopnost naší komunikace s ní, do jaké míry je náš obdiv k přírodě skutečnost, nebo póza – není těžké užívat si pobyt venku za slunečné pohody, uměním už ovšem je neztratit kuráž za nepohody. I k tomu byli diváci tedy nenápadně vedeni.
Otázku svobody vnímám u participativních akcí v rovině obecného souhlasu se zapojením do úplně všech aktivit. Automaticky se předpokládá, že každý účastník se podílí na všem a že „nezkazí“ kolektivní zážitek ani jednorázovou odbojností. Co by se však stalo, kdyby výzev vskutku neuposlechl a odpojil se vědomě? Počítá vůbec někdo s alternativními scénáři? Skutečně by jednotlivá anomálie narušila jednotu skupiny? Je to vůbec povinnost? A z čeho pramení vnitřní přesvědčení participanta, že něco „musí“? Svědomí, nebo spíš slabost? Je to tak trošku jako „povinně volitelné“ předměty na vysoké škole. Sice jsou volitelné, ale vlastně povinné, jestli chcete mít kredity. Tohle je také povinně volitelné – pokud nechcete být za sabotéra.
Nic extrémního se samozřejmě nedělo a performeři zaslouží uznání za odvahu pouštět se se skupinou i do trošku nebezpečnějšího terénu. Kdo by chtěl, asi by si na nich mohl „smlsnout“. V akci jsme si ale vlastně všichni rovni. Seznamovací rozjezd bych osobně zcela vynechala, je zbytečné předstírat kvůli třem hodinám, že se budeme všichni kamarádit, jako kdybychom jeli společně na tábor. Já si samozřejmě s tanečnicemi nějakou minutku improvizace dám ráda, ale potěšení z interakce mám jen díky tomu, že se známe, naopak mi to dává chvilkový pocit, že patřím také ke kmeni tanečnického plemene. Jinak je to zbytečně ofenzivní začátek…
Postupně se aktéři ladí na naslouchání zvukům a hlasu krajiny, které filtruje a odkrývá jako vrstvy. Zamyslí se pomocí krátké hry nad principy pohybu tektonických desek a nad tvárností, s níž neprostupná hmota dokáže měnit svůj reliéf. Zkoušejí se naladit na pomyslný rytmus tepu země. Učí se vnímat tělo krajiny a myslet na jeho proměny v čase, jako kdyby bylo lidské. Učí se nazírat na jeho strukturu, na pukliny ve skalách jako na jizvy, na povrch zvrásněných sedimentů jako na záhyby kůže. Je to přímý opak procesu, kterým inscenace, jako je Krajina těla, učí nahlížet naopak na lidské tělo v analogii s přírodou. Bavilo by mne vidět tvůrčí týmy navzájem na projektech toho druhého…
Performeři zacházejí samozřejmě dál, než kam zvou účastníky, tisknou se k provlhlé zemi a skalám, jako kdyby to byl taneční partner. Není však snadné najít nový výraz v takové interakci, vzhledem k tomu, že jde o partnera zcela nehybného. Odtlačení, kontrakce ve středu těla či smrštění páteře, zarytí rukou do povrchu nebo gesta bez symboliky, která jsou jen variací doteku se vzduchem, jež nenese význam. Pro někoho to však může být potenciálně první setkání se současným tancem a příroda kolem mu je naopak usnadní. Berme to vše jako osvětu. Tanečníci by se ostatně pro své publikum rozdali. Navíc jim patří obdiv, pokud jdou do interakce s rozmáčenou půdou a vzdorují živlům bez zaváhání. Jsou to zkušení průvodci krajinou.
Nevím, zda se tým, který doprovází účastníky, proměňuje. Na Bazaaru byli hlavními průvodci autoři performance: Zden Brungot Svíteková ji vytvořila v spolupráci s Matthew Rogersem, Marikou Smrekovou a interprety Martinou Hajdyla Lacovou a Markem Menšíkem. Projekt je bezpochyby ojedinělý: propojuje fascinaci horninami a jejich spícím životem s choreografií a pohybem.
Mluvené slovo je funkční ve chvíli, kdy jde skutečně o instrukce nebo o situaci, kdy performeři pomáhají divákovi zkoncentrovat se. Jakkoliv já vůbec neovládám vizualizace a slova mi nijak zvlášť nepomohou ve snaze stát se horou… Nejsem tak uzemněná, abych si dokázala představit, že se nořím do skály, když musím intenzivně myslet na to, že je ledová a chci si co nejdřív vzít zase rukavice. (Toto je reportáž, proto popouštím trochu více uzdu svému potlačovanému cynismu.) Nemám ráda manifesty a proudy slov obecně v jakémkoliv tanci, přitom si je tanečníci celkem oblíbili, jako tuhle na Malé inventuře v Libni v Under The Surface – což je projekt, který vlastně s . tektoparty | procházkou v krajině a s krajinou docela rezonuje, neb se také zabývá krajinou a vlivem člověka na ni. Je to v tu chvíli možná spíš alternativa hudby a věty nebo hesla mají roli frází. Každopádně pokud je to důležité pro pochopení performance, potřebuji vidět před sebou text, pokud ne, ať mluví nejprve pohyb a vysvětlení počká. (Navíc při dešti a větru je těžké naslouchat a rozumět jakémukoliv textu – i takové věci bych případně přímo při akci zohlednila, upravovala a měnila podle situace.)
Až na pár drobností, které ale každý vnímáme podle svého osobnostního nastavení, je toto zdařilý tvar, a když se na něj dívám z odstupu, je i funkční. Důležité je, že se osazenstvo vrátilo živé a zdravé a s vědomím, že pomocná ruka pro případ nejistoty je vždycky nablízku, a to doslovně. Vytvořit důvěru je základ, a zde se to myslím daří.
Z podmořského života
Zatímco odpoledne jsme chodili po zkamenělém dnu, večer po krátké pauze na zahřátí a zcivilizování pokračoval program work in progress představením Spider, Turtle, We, jehož první verzi jsme na Bazaaru viděli vloni a které silně evokuje živý podmořský svět. Také zde se počítá se zapojením diváků, ti však (v ideálním případě) nevědí předem, co přesně se bude dít a k jaké interakci dojde. Zprvu to vypadalo, že jde spíše o reprízu a rozdíl bude spočívat jen ve větším množství diváků a jejich komplikovanějšímu rozestavení na zemi v prostoru – choreografka Ran Jiao otevírá celou událost opět svým vyprávěním o spřátelené pavoučici, do jejíhož možného strachu z člověka se kdysi zkusila vcítit, a tak našla cestu k mírovému soužití místo paniky. Nastoluje tím téma, jak čteme v programu: „Představení s kostýmovanými těly a pohyblivými instalacemi vede diváky na cestu, na níž přestávají být lidmi a představují si životy jiných druhů. V konfrontaci s těmito stvořeními se ocitají v ohromujícím rozporu pocitů – zvědavost zahaluje strach z neznámého, zmatek přechází v empatii a vše se sbíhá v introspektivních otázkách: Kdo je skutečné monstrum? Čí strach je skutečný a čí ne?“
První část budoucí inscenace je tedy obdobou viděného, diváci vstupují do prostoru, kde jsou performeři maskováni v složitých neforemných kostýmech, které vypadají jen jako změť látek, na první pohled není zřejmé, že se v nich skrývají těla. Zde však nastupuje faktor divácké zkušenosti. Jen ten, kdo neviděl jiný work in progress nebo zkoušku, může reagovat naprosto autenticky. A dokonce i pak je tu velký rozdíl ve vnímání, protože divák, který je už zkušený, ví na základě jisté konvence současného divadla, že pokud je na scéně objekt v rozměrech lidského těla, na 99 % v něm také tělo je a bude se hýbat. Neumím se vlastně už sama vmyslet do pozice diváka, který je opravdu překvapený, který neví. Zkušenost tak trochu zabíjí prožitek, bohužel.
Chvílemi je těžké i přistoupit na smyslovou hru, v níž mám jako divák uznat, že se nedívám na performery, ale zvířata, a vnitřně to cítit, řekněme věřit. Jak ale zapomenout na vědomí toho, že jde o divadlo, vědomí toho, že se dívám na performery, je silnější, i když vím, že se očekává, že se budu lekat nebo bát. Přitom přítomnost tvorů i láká k interakci, ačkoli z úvodních instrukcí je patrné, že nemáme vstupovat do jejich drah pohybu a čekat jen na vyzvání, zda se oni zkusí dotknout nás. (V diskusi se pak hojně probírala i míra nepohodlí ze sezení na zemi, to je také takový evergreen.)
To neznamená, že by pohyb performerů nebyl zdařile animální a odlidštěný. Vytvářejí dojem pohodlně plynoucího života ve společenství, bez extrémních vzduchů. Rozvíjejí se pomalu, jako když želva vykoukne z krunýře, s mírnou dynamikou, která právě tolik připomíná pohyb živočichů pod vodou. Vesměs i kostýmy jsou podobné (stejné?) jako dříve, tuším jen, že mezi interprety v této fázi tentokrát došlo k menšímu množství interakcí, ale může to být dáno i tím, že jsme si s ostatními diváky částečně bránili ve výhledu. Nechybí však výjev připomínající námluvy. Největší úspěch sklízí model kombinující lehkou látku a papír, s pohyby jako housenka, ale vybavený kruhovým otvorem připomínajícím korunu sasanky, nebo kostým ze samotově měkké látky vybízející k doteku. Sama autorka pak své pavoučí sólo okleštila zcela určitě, nepoutá na sebe tolik pozornosti.
V prostoru přibyla předělová látka, která zahaluje třetinu scény. Ran Jiao k ní přistoupí ve své lidské podobě a jako by se ji jala prozkoumávat – je koncentrovaná na svou činnost, je to však příliš dlouhá sekvence. Po odhalení horizontu se před diváky objeví tvor připomínající sumíše líně se převalujícího na mořském dně. Dvě performerky oživují jeden kostým a variují v diagonálním kontra světle pohyb živočicha, zatím to působí jako pohybový výzkum a pasáž je také velmi dlouhá. Závěr inscenace zatím žádný nemá… Přibyl světelný design a ambientní hudba, kterou vytváří Elia Moretti s pomocí předmětů a marimby, pomáhá tím hlavně v začátku navodit atmosféru zvuky zvířecího světa, praskání neviditelných schránek.
Co ještě chybí, kromě konce a vůbec nějaké pointy, je vědomí jasné motivace, co autorka vlastně svou prací sleduje. Experiment s látkou, animálním pohybem a snaha o zmatení divákových smyslů, to je jedna rovina, ale to nestačí. To, že jako diváci věříme, že předměty ožívají nebo že performer představuje jinou formu života, to není nové. Ostatně loutkové a objektové divadlo je tomto principu postaveno celé jako žánr. A kostým zde v tomto případě skutečně funguje hodně jako loutka, jako objekt, který život získává performerovou manipulací.
Směřovala bych potenciální otázky k podstatě toho, k čemu celý tvůrčí proces má směřovat, co konkrétně má divák zažít, pochopit? A proč? Jaká je motivace pro vznik celého projektu? Pouze znejistět diváka a ošálit jeho smysly je málo. Protože to je princip de facto každého neinterpretativního divadla. To, co se děje, co lze popsat, vyjádřit kvalitou pocitů, je povrch. Co je pod ním? Jaké je téma? Řešíme environmentální problém, například nepřirozený kontakt divoké přírody s kulturní krajinou, rozpínavost a ztrátu plachosti u druhů, které se mají člověku vyhýbat, jak je to například diskutováno u vlků? Nebo ochranu života v oceánech? Chceme navodit prožitek skutečného odporu a ohrožení, jaký může zažít zvíře při náhlém setkání s člověkem? Jak tedy zintenzivnit akci tak, aby odpovídající reakce skutečně nastala? Proč chci reakci vyvolat, co tím sleduji? Jaký je cíl toho, že v divákovi vyvoláme emoce, co se má na základě těchto emoci stát, změnit? Navrhuji tuto cestu více do hloubky, k podstatě sdělení.
Domnívám se, že jasná a pravdivá odpověď, jistota v motivaci a cíli, zjednoduší pak tvůrčí hledání a nalezení nejúčinnějších prostředků. Cesta skrze „zkoumání“ pohybu nebo hry s materiálem může být neúměrně dlouhá a zbytečně cestu k cíli prodloužit. A pak samozřejmě nastává proces řemeslného vybroušení onoho zvoleného prostředku, jak po stránce výtvarné, tak pohybové, neboť všechny kvality musejí jít ruku v ruce.
Je určitě dobře, že dramaturgie festivalu Bazaar vybízí k těmto diskusím a že také tvůrce učí, že otázky nejsou útočná zbraň, nýbrž nástroj a pomoc v tom, aby si sami definovali svou pozici. Festivaly jako místa setkávání a debat vznikají nejen pro diváky, ale právě i pro ně. Jen tak dál a za rok na shledanou!
. tektoparty | procházka v krajině a s krajinou
Koncepce a výzkum: Zden Brungot Svíteková
Pohybový a choreografický výzkum: Zden Brungot Svíteková, Matthew Rogers
Scénář a dramaturgie: Marika Smreková
Účinkující: Marek Menšík, Marika Smreková, Martina Hajdyla Lacová/Štěpána Nlasa Mfuta, Matthew Rogers, Zden Brungot Svíteková
Texty: Zden Brungot Svíteková, Marika Smreková, Matthew Rogers, Mário Olšavský
Kostýmy a produkce: Lucia Račková
Grafický design: Martin Kyjovský
Konzultant: Mário Olšavský
Producent: OSTRUŽINA z. s.
Za podpory: MK ČR, MHMP, SFK, The Nature of Us and Visegrad Fund
Partneři: MOVE Ostrava, z. s., REZI.DANCE Komařice
Poděkování: výzkumníkům a pracovníkům České geologické služby, Viktor Černický, FPU, SKOK!, Studio ALTA, Kiosk, Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Polka Dot, Michaela Zemková, Katarzyna Kania, Benjamin Richter, Jana Ryšlavá, Richard Wetter, Daniela Hazuková a všem, kteří se k cestě připojili
Spider, Turtle, We (work in progress)
Koncept, režie: Ran Jiao
Kostýmy: Anne-Catherine Kunz
Hrají: Ran Jiao, Debora Štysová, Sai Psyn, Magdalena Malinová a další
Zvuk: Elia Moretti
Instalace, objekty: Mara Ingrea
Scénografie: Susana Botero Santos
Produkce: Lamija Čehajić
Psáno z festivalu Bazaar 26. 3. 2023.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
