Žonglování s časem

Lukas Bliss se nejprve profiloval jako žonglér a artista. Výrazným počinem, ve kterém byl zřetelný princip proměny všednosti na poetično, bylo po poetickém Dó s Evu Starou sólo Lavabo uváděné v Kasárnách Karlín. Se souborem My kluci, co spolu chodíme pěstuje naopak volnou divadelní improvizaci, ale podílí se i na tanečních projektech. Ve vlastní nové premiéře Still Waiting_Beckett 2050 sáhl po tématu plynutí času, respektive bezčasí. Vypadalo dosti odvážně nazvat sólo „fyzickou básní“, neboť takový slib vyvolává mnohá očekávání. Navíc proklamovaná inspirace beckettovskou poetikou a Tichem Johna Cage. Vzniklo působivé a křehké objektové divadlo, které skutečně uvolňuje asociace ne nepodobné těm, které vyvolává poezie.

Na divadelní scéně vystavěl se scénografkou Natálií Rajnišovou malý, ale propracovaný vesmír tichého chaosu, který se podobá zapomenutému archivu, kde spí paměť věcí, dokud ji člověk, badatel, narušitel ticha neprobudí. Scénografie hraničí s výtvarnou instalací, a pokud jde o využití, možná slibuje více, než z ní nakonec umělec těží. Řada motivů a scén obvykle během procesu zkoušení mizí. Málokdy se stává, respektive téměř nikdy se nestává, že by divák měl pocit, že tvůrce v oklešťování významotvorných situací na základ zašel až příliš daleko. Obvykle je mnohem snazší si v duchu představit, jaké scény by z té které inscenace bylo snadné vynechat a zkrátit, aby nabrala dynamiku, ale naopak? To se hned tak nevidí. Samozřejmě není třeba zacházet ke starým poučkám, že každou rekvizitu, kterou přineseme na jeviště, máme použít. Zvláště když dekorace, scénografie, rekvizita, objekt se jako díl i jako celek stává partnerem. Je zajímavé snažit se vypozorovat onu hranici, kde končí prostředí, teritorium, které nám pomáhá definovat postavu, a kde se předměty mění ve spoluhráče.

Mohlo by to být sklepení, stejně tak jako podkrovní pokoj, zaplněný s výtvarným citem starými deskami, MC kazetami, již znehodnocenými páskami, větrákem, rukavicemi a zdánlivě náhodným nepořádkem, který zahřeje u srdce každého kreativce. Šero není znepokojivé, ale spíše uklidňující. Specifickou uzavřeností a výlučností tohoto zaprášeného a neuspořádaného mikrokosmu mi dílem připomíná inscenaci FysioArtu Les Objets Perdus / Ztráty a nálezy, a zároveň jakoby se povýšením nejdrobnějších předmětů odložených z dohledu a dosahu moderních dní vztahoval performer k poetice souboru Handa Gote, ovšem bez té jejich drsnosti a syrovosti.

Mám nutkání postavu, kterou Lukas Bliss vytvořil, pojmenovat. Za necelou hodinu uvedl v život poměrně čistý a definovaný charakter, který by stál za péči a za další jevištní život, třeba i mimo kulisy světa zachycené paměti. Dokonce i kostým už má, z tuhé šedé recyklované látky, která je sama o sobě také pamětí, už notně rozmělněnou a jejíž někdejší krása však obvykle končí ve smutečním triu se saponátem a smetákem. Vytvořil typ neklidného a roztržitého (patrně) vědce, který v chaosu buduje pořádek a naslouchá posvátnému tichu, které přerušuje slovy vyřčenými tak tiše, aby nezvedala ani prach. Ideálně uzavřený introvert, skrytý velmi pečlivě před světlem i dotěrným hlukem, neškodný a hluboce zasněný, jako náměsíčný, člověk, který vdechuje život nehybné hmotě. Možná osamělý, ale v každém případě sám. (Až jeho obrysy nabydou skutečně pevných kontur, stálo by za to přesadit jej do nějakého rušného prostředí a vyzkoušet, jak by si poradil s ním.) Nechce se mi přímo používat slovo klaun pro rozmělnění jeho smyslu v běžné řeči, ale ano, v tomhle rozhodně byl díl klaunérie. Ostatně cožpak nejsou Vladimir a Estragon ve své podstatě také klauny? Neměli bychom pouštět ze zřetele tu beckettovskou inspirační linku.

Ovšem s motivem čekání, poťouchle napínané pozornosti je konfrontován spíše divák než klaun. Dynamika kusu je pečlivě vyrovnaná tak, aby udržovala rytmus podobný pravidelnému tepu nebo dechu a vyhýbá se obvyklé stavbě s efektním číslem nebo energetickým vrcholkem před koncem (který můžeme odpozorovat ve většině tanečních a novocirkusových inscenací). Operuje s pocitem neukončenosti a nedořečení, a to na úrovni jednotlivých situací i celku. V několika dlouhých nádeších se odehrávají jednotlivé situace, interakce s předměty. Lukas potlačil okázalost techniky na naprosté minimum, využívá ji ne pro efekt, ale pro to, aby vytvořil iluzi samostatného pohybu svých neživých kamarádů nebo probudil paměťovou stopu, která je už nesrozumitelná, jako je to ve scéně s rafinovaným ručním gramofonem vyrobeným z židle a papírového kornoutu nebo se svérázným „čtením“ magnetofonového pásku.

Performerova zručnost je příjemně neokázalá, ať už manipuluje s jakýmkoliv objektem. Je to dialog někdy výrazný, někdy stěží postižitelný. Klubko pásů z audio či video kazet se v jeho rukou mění v medúzu plující prostorem jako obrovským akváriem, s proudem vzduchu z pásek vykouzlí iluzi stékajícího deště, reaguje na záznam vlastního hlasu a kolem něj křičí ticho písní a hlasů zakletých do nosičů, které nikdo nepřehrává a jejich paměť postupně nevyužitá zaniká. Je jisté, že nahrávky a záznamy mají pro umělce nějaký vlastní význam, který s námi tak docela nesdílí, ale celé situaci to dodává napětí. Směs zvukové a vizuální instalace, objektového divadla, melancholické klaunérie ústí do závěru, který koresponduje s tématem marného čekání. Je maličko očekávatelný, ale nemyslím, že by to jakkoliv rušilo, protože inscenace sama není banální a je z ní patrné poctivé hledání a poctivé tázání. Tým spolupracovníků, kteří stojí v pozadí, o tom ostatně vypovídá, neboť supervizi nad tvorbou má Petr Boháč a s dramaturgickými i pohybovými momenty se mohl autor poradit s Viktorem Černickým, tanečnicí Cécille da Costa nebo dalším z našich žonglérů Alešem Hrdličkou. Vždycky je co dramaturgicky ladit a kam postupovat a otevřený formát inscenace s volně řazenými situacemi nabízí možnost další práce a variování celku.

***

Jedna z otázek, které umělec klade, je: „Nejsou objekty, které tu po sobě zanecháváme na věčnost, jen iluzí?“ Tak v jistém smyslu samozřejmě jsou a je to jen naše zoufalá snaha vytvářet odkaz, aby po nás něco na zemi zůstalo. Tuhle touhu jako moderní civilizace cítíme asi až někdy od vzniku protestantismu, který dal jako první váhu individuu a jeho jedinečnému konání, přisoudil etický rozměr úspěchu a vložil odpovědnost do rukou jednotlivce. A možná to není dar, ale prokletí. V něčem smysl své izolované a omezené existence stále hledáme, a když už máme dojem, že jsme dosáhli úspěchu, zanecháváme odkaz, o který mají pečovat druzí. Ostatně já jsem také v pozici takového pečovatele o dosti velký odkaz, takže bych musela popřít smysl většiny své současné práce, kdybych domyslela úvahy o plynutí času až k hranici vymření civilizace nebo zhroucení hvězdy a zkázy sluneční soustavy. Z perspektivy vesmíru je marnost všechno. Ale vzhledem k tomu, že smysl života nám už nedává bezbřehá víra v posmrtný život v ráji, nezbývá nám než onu iluzi zachování vlastních stop a odkazu opečovávat v zájmu svého duševního zdraví a být vděční za existenci „paměťových institucí“. I když to v nich možná vypadá podobně jako tuhle na jevišti v Akropoli.

Still Waiting_Beckett 2050
Koncept/interpretace: Lukas Bliss
Dramaturgie: Viktor Černický
Supervize: Petr Boháč
Scénografie/kostým: Natálie Rajnišová
Sound design: David Herzig
Light design: Jiří Šmirk
Objektová konzultace: Aleš Hrdlička
Pohybová spolupráce: Cécile da Costa
Produkce: Palác Akropolis
Premiéra: 16. 4. 2023, Palác Akropolis