Ottu Klempererovi k hudebnímu vzkříšení dopomohla Lotte

Setkal jsem se na recepci po předávání hudebních cen s koncertní mistryní orchestru dobových nástrojů. Konverzace se stočila na dirigenty. Na většinu z nich nadávala. Najednou se jí zaleskly oči: „Zažila jsem Otto Klemperera. Nikdo z nás nedostal takový zvuk, jako on.“

Podobné uznání jsem slyšel z úst Simona Rattla, který jinak neuznává staré bardy: „Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem z jejich prstů dostat takový zvuk, jako měl Klemperer,“ vyprávěl o spolupráci s londýnskou Philharmonia Orchestra.

V letošním červenci to bude přesně padesát let, co Klemperer ve svých 88 letech zemřel doma ve Švýcarsku, v péči své dcery Lotte. Ta byla sama o sobě také velmi podmanivou osobností, zemřela tamtéž před dvaceti lety, také v červenci.

Komplet jeho nahrávek na 95 discích vydal label Warner Classics. V žádném případě se nejedná o kompletní edici. Další box operních a oratorních záznamů včetně úchvatného Fidelia z Covent Gardenu vyjde letos v říjnu. Od poloviny padesátých let do konce let šedesátých patřil Klemperer mezi nejproduktivnější dirigenty nahrávacího průmyslu. Přitom si na počátku 50. let všichni mysleli, že je jeho kariéra u konce. Klempererův příběh je však díky jeho dceři jedním z nejpozoruhodnějších hudebních vzkříšení.

Otto Klemperer vyrostl v Hamburku. Ve svých dvaceti letech dirigoval dechovku za jevištěm v provedení Mahlerovy Druhé pod Oskarem Friedem. Mahler mu dával interpretační rady: „Pokud to nezní dobře, změň to.“ A poznamenal, že Klemperer je „předurčen k dráze dirigenta“. Ačkoli k Mahlerovi nebyl tak blízko, jako podlézavý Bruno Walter, byl Klemperer věrnější jeho duchu – vášnivý, impulzivní a vysoce zásadový – až za hranici sebepoškozování. „Dr. Walter je moralista, já jsem amoralista,“ řekl v britské televizi.

Když byl hudebním ředitelem v Kolíně nad Rýnem, dirigoval v roce 1917 druhé nastudování Pfitznerovy opery Palestrina, pár měsíců poté, co dílo poprvé provedl Bruno Walter v Mnichově. Skladatel Berthold Goldschmidt, který slyšel obě provedení, konstatoval, že slyšel dvě různé opery, které měly společné jen noty.

V letech 1927–1931 proměnil Klemperer berlínskou Krollovu operu v kolébku moderní opery, s jejími asketickými bílými horizonty a odvážnou atonalitou. V exilu před Hitlerem si zařídil koncert, na kterém před poloprázdnou Carnegie Hall dirigoval Mahlerovo Vzkříšení. Odtud se odplížil do Los Angeles. „Tolik si rozumíme,“ rozplývala se tajemnice orchestru. „Můžete na mě volat ‚Sandro‘ a já na Vás budu ‚Otto‘.“ „Klidně mě volejte, ale já nepřijdu,“ odpověděl Klemperer. Alespoň tak mi to Lotte vyprávěla.

Operace mozkového nádoru mu zachránila život, bohužel se však neobešla bez následků. Trpěl poruchou řeči a nehybností jedné strany spodní části těla. Výbuchy manické deprese vyústily k hospitalizaci v blázinci, kde přeskočil zeď a utekl. Byl postrachem žen. Anna Mahlerová mi vyprávěla, že jí naháněl kolem stolu, dokud ho nezastavila otázkou na jednu poznámku v partituře Bachovy kantáty, kterou jí se zcela jasnou hlavou vysvětlil. Když mu Lotte nesla do postele snídani, představoval jí svou partnerku z minulé noci, jejíž jméno si nemohl vybavit. Jednou se sám podpálil, když usnul s cigaretou v ústech a sklenkou whisky vedle postele. Byl častým návštěvníkem pohotovosti.

Po válce dirigoval tři roky v budapešťské opeře, dokud ho neoznačili za komunistu a nezkonfiskovali mu americký pas. V šedesáti letech byl odepsaný. Objevili se však celkem tři zachránci: mazaný agent Robert Wilford, který mu zařídil dirigování v oregonském Portlandu, aby se zotavil ze všech útoků a nabyl zpět sebevědomí (slyšel jsem, že Wilford měl románek s Lotte, ale odmítla se mi k tomu vyjádřit), a producent EMI Henry Walter Legge, který ho povolal do Londýna, protože zoufale potřeboval nahradit Karajana u své hvězdné Philharmonie. S orchestrem si porozuměl okamžitě. A zrodila se legenda. Snad jen o Thomasi Beechamovi se vykládá více anekdot.

Třetí zachránce, Lotte, ho bránila před predátorskými právníky, zloději času a manipulátory. Napsala mi tři hustě popsané stránky faktografických oprav oslavného memoáru Elisabeth Schwarzkopf, který napsal ten pokrytec Legge. Když se Klemperer rozčílil při jedné nahrávací frekvenci, křičel na ní: „Lotte, to je švindl!“ Postavila se mu, když to bylo nutné, ukázala nekompromisnost zděděnou po otci, zabarvenou jízlivým humorem.

Na katafalku Warner Classics leží téměř sto CD, hudebních vrcholů je tam dlouhá řada, neúspěchů je minimum. Album Beethovenových předeher je téměř tak strhující, jako komplet symfonií. Nahrávka Beethovenova houslového koncertu s Yehudi Menuhinem obsahuje zvláštnosti obou mužů, jejich víru ve vyšší princip. Klemperer vyjadřoval v hudbě podvědomí.

Hudebníci se budou donekonečna dohadovat, jestli je Klempererův Bruckner důležitější než Brahms. Věnoval Londýnu první ponoření se do Brucknerových posledních symfonií, obřadní zážitek křtu. Jeho Haydn a Mozart oscilují mezi rozpustilostí a truchlivostí, vždy nepředvídatelně. Richard Strauss zní kvazi moderně. Stravinskij a Čajkovskij působí jako siamská dvojčata oddělená po narození. Žádný maestro nepřetvaroval hudbu, tak jako on.

Natočil pouze čtyři z Mahlerových symfonií – druhou, čtvrtou, sedmou a devátou, ostatní zavrhl jako nedostatečné. Berthold Schmidt ho přesvědčil si poslechnout celou nahrávku jeho třetí symfonie. Klemperer soustředěně poslouchal, poté jako Atlas pokrčil rameny. Polovičaté nahrávce Písně o zemi s Christou Ludwig a Fritzem Wunderlichem, kteří se nikdy nepotkali ve studiu, není žádná jiná rovna.

V posledních letech života dotáhl Daniela Barenboima na Jom kipur do synagogy u Mramorového oblouku. Víra je zásadní pro interpreta velkých tajemství, tvrdil. Klempererovo prostřední židovské jméno bylo Nathan – dárce. Zůstaneme navždy jeho dlužníky.