Boj o ostatky Bohuslava Martinů

Kdyby Bohuslav Martinů nespadnul v Americe v roce 1946 po hlavě z třímetrové výšky z balkónu, kterému chybělo zábradlí, možná by se před rokem 1948 podíval do Čech, po jejichž návštěvě toužil. Vítězný únor 1948 mu však zkřížil plány – komunisty v čele s nenávistným Zdeňkem Nejedlým, jenž hanobil jeho díla, přímo nenáviděl. Ano, ač je to kupodivu, Martinů, byť hudební skladatel, politické události v Československu bedlivě sledoval. Jistě se ho dotklo i to, že nebyl jmenován profesorem skladby na Pražské konzervatoři, respektive příslušná místa v tomto punktu s jeho jmenováním na toto místo nepochopitelně váhala. Jmenování do jeho rukou dorazilo až po onom osudném úrazu, kdy na výkon této funkce již bylo pozdě. Na odkládání cesty do Čech měla jistě vliv i jeho pracovní zaneprázdněnost. Martinů byl velice plodný autor, složil 387 hudebních děl, a to přinášelo spousty práce a mnoho starostí spojených s jejich uváděním. Nelze nepodotknout, že za svého života, hnán touhou po realizaci svých děl, Martinů podepisoval zvláště hudebním nakladatelstvím různé smlouvy, které po jeho smrti dosti podstatně zkomplikovaly provádění jeho děl. Jinak řečeno – šlo v konkrétních případech o to, kdo je vlastně u jednotlivých děl po již zemřelém Bohuslavu Martinů nositelem práv na základě smluv, které Martinů za svého života podepsal.

Bohuslav Martinů se narodil roku 1890 v Poličce a snad každý trochu povolanější ví, že se tak stalo v kostelní věži, kde rodiče Martinů pobývali. Traduje se, že ve věži strávil od narození celých pět let, aniž shlédnul zemi z reálné a přízemní perspektivy. Je pravděpodobné, že když se ocitl poprvé na zemi, tak mu lidé připadali jako obři z pohádky. Jeho druhým domovem se v dospělosti stala Paříž, odkud v březnu 1941 dobrodružně prchnul před nacisty přes Portugalsko do USA se svou ženou, švadlenou Charlotte Martinů, se kterou se oženil v roce 1931 a která byla až do skonu Martinů jeho obětavou pečovatelkou. A tak šel čas, po konci druhé světové války Martinů korzoval mezi Evropou a Amerikou.

Natrvalo se vrátil do Evropy až v roce 1953. Jeho jméno a jeho skladby již byly v této době pojmem. Jisté je, že Martinů i jeho žena Charlotte trpěli neustálým kočováním z místa na místo, které život hudebního skladatele vyžadoval. Snad právě proto přijali v roce 1958, tedy rok před smrtí Bohuslava Martinů, kdy už pociťoval dopady neléčitelné choroby, nabídku hudebního mecenáše, dirigenta a milionáře Paula Sachera k ubytování ve vile na jeho pozemku v Schönenbergu ve Švýcarsku. Mimochodem Paul Sacher byl movitou osobou a podnikatelem v komoditě farmaceutické, což ve spojení s jeho vášní pro hudbu zní možná poněkud divně. V 90. letech 20. století byl dokonce prohlášen za třetího nejbohatšího muže na světě.

Právě v Schönenbergu Martinů v roce 1959 skonal ve věku 69 let na rakovinu žaludku. Manželka Charlotte, Paul Sacher a jeho manželka pohřbili Bohuslava Martinů na Sacherově pozemku, a to bez jakéhokoli povolení oficiálních úřadů, tedy protiprávně, a to včetně mumifikace. Charlotte se pak stala univerzální dědičkou práv k hudebním a hudebně dramatickým dílům Bohuslava Martinů, čímž ovšem nebyly dotčeny zmiňované smlouvy, které Martinů za svého života podepsal. Ten chtěl být pohřben v rodné Poličce, ale před smrtí často zmiňoval, a to i ultimativně, aby se tak stalo až po pádu komunistů. Rigidním zastáncem této podmiňující myšlenky vyřčené Martinů byl především Paul Sacher, který po dlouhou dobu vydání ostatků hudebního skladatele do Čech úspěšně bránil. Jinak o tom smýšlela Charlotte Martinů. Ta chtěla ležet vedle svého muže a na základě svého výslovného přání byla po své smrti v roce 1978 uložena na hřbitově v Poličce, jelikož předpokládala, že tam snad někdy budou převezeny ostatky jejího manžela. Paul Sacher ji totiž odmítl pohřbít vedle manžela na svém pozemku.

Po smrti Bohuslava Martinů a uložení jeho ostatků na Sacherově pozemku vypuknul souboj, jenž trval celých dvacet let. Na jedné straně stáli ti, kteří argumentovali proti převozu ostatků Martinů, na druhé straně ti, kteří se o převoz ostatků zasazovali. Vedle význačných švýcarských politiků odmítali převoz také známí čeští exulanti, kteří komunistický režim z pochopitelných důvodů nenáviděli. Na druhé straně pak stála Československá socialistická republika, kde se postoje ohledně převozu ostatků tříštily do dvou skupin. První skupině šlo především o politický aspekt celé věci v tom smyslu, že komunistické Československo občas rádo ukazovalo lidskou tvář zvláště tehdy, když ten, o kterého šlo, byl již mrtvý a tím pádem nemohl mluvit. První skupinu dále zejména zajímaly tantiémy v tvrdé měně z hojně exploatovaných děl Bohuslava Martinů po celém světě s vyhlídkou na tyto příjmy po dalších padesát let po smrti Martinů, tedy po dobu trvání autorských práv podle tehdejší právní úpravy. Druhá skupina byla motivována ke svému postoji daleko pozitivněji. Šlo jí zejména o to, aby se Bohuslav Martinů vrátil do své rodné země a města Poličky tak, jak si přál. Kruciální osobností v tomto „souboji“ byla manželka Charlotte, která se stala, jak výše uvedeno, univerzální dědičkou Bohuslava Martinů a koneckonců i jedinou pozůstalou, tedy osobou Martinů nejbližší, jelikož jejich manželství bylo bezdětné. Pokud bychom personifikovali další rozhodující osoby v „souboji“, tak šlo především o Paula Sachera již zmíněného (proti převozu), Rudolfa Meyera, starostu Lucernu (pro převoz), velvyslance ČSR ve Švýcarsku Miroslava Moce (neutrální a různorodá stanoviska) a množství posluchačů a fandů děl Martinů, hudebníků i zástupců či občanů města Poličky (pro převoz).

Charlotte po smrti Bohuslava Martinů navštívila Čechy třikrát a vždy byla přijata se všemi poctami a bohatým programem. Charlotte si kladla podmínky, za jejichž splnění byla ochotna odkázat autorská práva tak, aby nedošlo k jejich zašantročení a tím pádem i zneuctění socialistickým státem, tedy aby nebyla postátněna. Česká strana, a to především Český hudební fond, dělala, co mohla, aby požadavkům Charlotte vyhověla. A tak byla založena Nadace Bohuslava Martinů a Společnost Bohuslava Martinů, což podle socialistické legislativy nebylo vůbec snadné. Charlotte navíc ještě obdržela i čestné občanství města Poličky. Teprve během své třetí návštěvy projevila Charlotte ochotu odkázat autorská práva Nadaci Bohuslava Martinů, což také učinila.

Celá záležitost s ostatky Bohuslava Martinů se však stejně zpolitizovala a do souboje o ostatky vstoupil nechtě spisovatel Pavel Kohout, jenž pobýval se svou manželkou skoro po celou dobu jednoho roku v západním zahraničí. Komunistický režim mu totiž překvapivě udělil na rok výjezdní doložku, aby mohl převzít ceny, které na něj na západě čekaly. Zdá se, že úradek socialistického státu byl obdobný jako v jiných případech, a to zbavit se činnosti disidentů na českém teritoriu tím způsobem, že budou vyštváni do zahraničí. Zůstává nezodpovězenou otázkou, koho vlastně napadl handl, jenž spočíval ve výměně převozu ostatků Bohuslava Martinů do Čech za jistotu pro Pavla Kohouta v tom smyslu, že nebude ve své socialistické vlasti pronásledován a že bude moci svobodně tvořit. Handl to byl tedy povážlivě inkoherentní a svým způsobem nestabilní, jak bude doloženo níže.

Po všem tom úsilí v dané věci, celá akce s převozem ostatků ustrnula na jednom bodu, a to na permanentním nesouhlasu Paula Sachera. Jeho nesouhlas s převozem ostatků měl kruciální charakter, neboť právě na jeho pozemku byly ostatky Bohuslava Martinů uloženy. Nekonečnému vyjednávání a přesvědčování Paula Sachera učinila konec jeho manželka Maja, která za jeho zády podepsala souhlas s převozem pozůstatků do Čech. A tak 15. srpna 1979, dvacet let po smrti Bohuslava Martinů, dorazilo na Schönenberg auto Pohřební služby, státního podniku, s naloženou rakví. Za účasti mnoha osob včetně antropologa, byla odkryta hrobka, ve které Martinů spočíval. Jelikož mumifikace jeho těla proběhla velice pečlivě, tělo se zcela zachovalo. Nezbývalo než po všech odborných úkonech tělo naložit do přivezené rakve a odvést ho do Čech. Ale ouha, rakev se ukázala být krátkou, neboť Martinů byl vysokého vzrůstu, měřil nad 180 centimetrů výšky a do rakve se prostě nevešel. Zatímco skupina přítomných osob začala diskutovat o tom, jak dál, zřízenci Pohřební služby poodešli od tohoto hloučku a pohyby naznačovali, jak by celou záležitost vyřešili oni. Jejich úmysl byl zjevný. Za pomoci lopaty zlomit nebožtíkovi Martinů obě nohy a pak ho do rakve prostě nacpat. Naštěstí tento úmysl zmařil pozorný Meyer, jenž odjel do Luzernu a zakoupil tam komfortní rakev v nutné délce, do níž byl Bohuslav Martinů uložen bez jakýchkoli problémů. Uhrazenou cenu rakve pak v následujících dnech vyúčtoval československému velvyslanectví ve Švýcarsku.

Odjezdem pohřebního auta s doprovodem paradoxy ještě neskončily. Československá socialistická republika se snažila dále ukázat v příznivém světle, a proto kompetentní osoby dokonce uvažovaly o tom, že kordon aut, včetně auta pohřebního, by měl být po přejezdu České hranice slavnostně doprovázen až do Poličky, a to dvěma obrněnými transportéry. Naštěstí byl tento nápad státní moci včas diplomaticky vymluven. Jelikož kolona aut nemohla za jeden den dojet ze Švýcarska do Poličky, učinily osádky noční přestávku ve městě Stříbře, kde přenocovaly v místním hotelu. Kompetentní činitelé však museli řešit novou složitost. Kam ale umístit auto s rakví, ve které spočíval Martinů? Postavit auto na náměstí by bylo asi velké, riskantní a neuctivé riziko. Proto bylo auto s rakví odvezeno do místních kasáren, kde ho obstoupily hlídky, jež ho střežily s ostře nabitými zbraněmi celou noc. Teprve další den dojel slavnostní konvoj do Poličky a tam byl za ovací a projevů Bohuslav Martinů slavnostně přivítán.

Splnění podmínky týkající se Pavla Kohouta a jeho manželky nebylo nijak písemně fixováno, vyjednávači Meyerovi postačil ústní slib a podání ruky ze strany velvyslance Moce. Byl snad Meyer naivní? Rozhodně ne, jednal podle morálních zásad západního světa, kde stvrzující stisk ruky znamená více než písemná smlouva. A navíc Pavel Kohout byl rozhodným zastáncem vrácení ostatků Bohuslava Martinů do rodné země. Zmařený a absurdní kvazi návrat manželů Kohoutových do Čech byl již mnohokrát popsán. Pavel Kohout s chotí Jelenou se dostavili na hraniční přechod mezi Rakouskem a Československou socialistickou republikou 5. října 1979, tedy ani ne dva měsíce po převozu ostatků Bohuslava Martinů do Čech a dříve, než bylo uvedeno v jejich výjezdní doložce. Po důkladně kontrole, jež byla v té době běžná, byli manželé odbaveni a do jejich pasů bylo otištěno razítko, jež ověřovalo jejich návrat. Cesta tedy byla z hlediska právního volná. Jakýsi pasový úředník si však tímto postupem nebyl jistý a zavolal svému nadřízenému, zda je vše ohledně manželů Kohoutových a jejich vstupu na teritorium České socialistické republiky v pořádku. A nebylo. Na hraniční přechod se dostavila povolaná vojenská soldateska, která přes protesty Pavla Kohouta a manželky Jeleny odtlačila jeho auto zpět přes hraniční čáru do Rakouska. S ním byli „vyneseni“ i manželé Kohoutovi. Pro přesnost je vhodné dodat, že ke dni 1. října 1979 bylo Ministerstvem vnitra ČSSR Pavlovi Kohoutovi odňato občanství pro poškozování zájmů ČSSR v zahraničí. Datace v sobě obsahuje retroaktivitu, protože odnětí občanství bylo zjevně reakcí na nečekaný a dřívější návrat Pavla Kohouta a jeho manželky, o který se však pokusili dne 5. října 1979, jak již bylo řečeno, tedy čtyři dny po údajném vydání rozhodnutí, o němž mimochodem nevěděli a ani nemohli vědět. Československá socialistická republika tak významně porušila Závěrečný akt Helsinské konference o lidských právech z roku 1975, který kromě ní podepsaly všechny státy východního bloku se západními demokraciemi.

Na závěr je asi nezbytné dodat: Handl s komunisty se nevyplácí!