Festival tanečních filmů Dance On Screen Graz

Dance On Screen je prvním festivalem tanečních filmů v Rakousku, pořádaným s každoroční pravidelností od roku 2016. Dlouhodobým cílem umělecké ředitelky a kurátorky Valentiny Moar a spoluředitele festivalu Marco Schrettera je zviditelňovat žánr tanečního filmu a přispět k rozvoji rakouské i mezinárodní tanečně filmové komunity. Během let 2016 až 2022 festival představil více než 280 filmů, které jsou vždy po skončení festivalu uloženy v online archivu a zpřístupněny veřejnosti. Do letošního ročníku bylo přihlášeno kolem 380 děl, z nichž byl sestaven desetihodinový program čítající 56 filmů. Filmy hodnotila odborná komise ve složení Dirk Elwert (současný šéf baletu Oper Graz), Ute Baumhackl (redaktorka Die Presse a Kleine Zeitung) a Regina Lissowska-Postaremczak (taneční kritička a kurátorka Short Waves Festival). Třídenní festival nabídl kromě pečlivě strukturované dramaturgie také intenzivní workshop s názvem Dancing with The Camera, vedený oceňovanou režisérkou Adi Halfin. Workshop určený pro filmaře, choreografy i tanečníky se soustředil na specifika tvorby tanečního filmu, na analyzování prostředků filmové řeči v interakci s tančícím tělem, na průniky obou sfér uměleckého vyjádření a na organický vztah mezi intencí a intuicí.

Krédem festivalu není pouze prezentovat, ale podporovat a propojovat, celá událost je tudíž jedinečnou příležitostí k setkávání a sdílení. Živý zájem o dialog vytváří přátelské prostředí, v němž se potkávají tvůrci, tanečníci, taneční kritici, studenti a diváci. Program volně přechází z praktického workshopu do společných setkání a promítacích bloků a dělá z festivalu opravdový svátek tanečního filmu.

Bohatství pohledů a kurátorské výběry
V bohatém výčtu všech festivalových filmů se odráží celé spektrum témat a způsobů, jak je možné uvažovat o těle a pohybu ve filmovém prostoru. Dramaturgická koncepce nabídla taneční filmy, které nepřinášejí „pouze“ esteticky dokonalou podívanou, ale jsou především důležitým médiem přispívajícím k reflexi současného světa. Tanec jako neodmyslitelná součást společnosti odráží v mnoha snímcích snahu porozumět době, ve které žijeme, a touhu přispět svojí uměleckou výpovědí k pozitivní změně. Cenu za nejlepší choreografii pro taneční film získala Imre van Opstal s dílem Endurance (Nizozemsko – Izrael), vytvořeným ve spolupráci s tanečníky Batsheva Dance Company. Intervencí kamery mezi pohybujícími se těly se přenesla síla fyzického výkonu a hutnost emocí, ztělesnění vytrvalosti a odolnosti lidského ducha. Vítězem festivalu se stal snímek In the Same Boat (Mervi Junkkonen, Finsko), v němž nespoutaná lidská mysl, imaginace a tělesná paměť překonávají limity stárnoucího těla. Starý muž vzpomíná na dobrodružnou plavbu se svým otcem na rybářské lodi. Společně s tanečnicí – terapeutkou jsou jeho vzpomínky oživovány konkrétními gesty a pohyby, které skrze citlivé snímání kamery vtahují diváka do příběhu.

Rakouský Dance on Screen zprostředkovává každý rok spolupráci se dvěma dalšími mezinárodními festivaly, které doplňují program vlastním kurátorským výběrem. Letos byla k vidění speciální edice z polského Short Waves Festival, jež představila sedm děl nabízejících synergii suverénní filmařské práce a výrazné taneční výpovědi. Od intimně laděné miniatury Portraits in Motion (Mateusz Czekaj) zachycující v detailních záběrech pohybový dialog na břehu moře, k expresivní choreografii každodenního života ve 120 cm of Intimacy (Urszula Bernat-Jałocha), mapující změny v lidských vztazích v podmínkách nechtěné domácí izolace. Tematickou rovinu dětství rozvíjely filmy Childhood/Adulthood (Jagoda Turlik), v němž se dětství ozývá jako naše součást, i když dospějeme, a Bumelant/ The Slacker (Anna Bajjou) zachycující portrét režisérčiny generace z perspektivy Bumelanta, postavy flákače z polských propagandistických plakátů. Adaptací původně divadelní produkce vznikl film Unframed (Paweł Zawadski), ve kterém pohyb kamery a zasazení do konkrétních filmových lokalit pomohly otevřít novou úroveň vyprávění příběhu milenecké dvojice v podání Iris Heitzinger a Wojciecha Mochnieje. Na vyzrálém interpretačním mistrovství svých protagonistů byl postaven také snímek Dance Naive (Yarek Baranik), humorně a sebeironicky laděný dialog choreografek a tanečnic Iwony Olszowské a Natalie Iwaniec. Polskou edici uzavřel film Ta Mara v režii Iwony Pasińske, která pro tanečnice Polski Teatr Tańca vytvořila expresivní choreografii, inspirovanou osobností malířky Tamary Lempické. Dualitu umělkyně vystihují vizuálně elektrizující obrazy, v nichž se momenty pohybu zamrzlého v čase střídají se stavy vášně, divokosti a uměleckého přetlaku.

Inspirace z Rakouska i z Asie
Zcela odlišnou dramaturgii představila kolekce s názvem „Hybrid Motion“, představená festivalem Jumping Frames Moving Image. Všechny tři filmy uvedené v rámci tohoto programu vznikly jako výsledek dvouleté spolupráce tanečníků a filmařů mezi Singapurem a Hong Kongem. Ve snímku Till Then, Awakening in a Dream (Liao Jiekai), zasvěcuje tanečnice Mui Cheuk-yin mladší kolegyni do svého přelomového sóla, vycházejícího z principů klasického čínského tance. Ward 11 (Tsang Tsui Shan) oscilující mezi hybridním dokumentem a romancí, sleduje život dvou umělců, sdílejících domov, tvůrčí hledání, i bolest a frustraci, když jeden z performerů umírá na AIDS. Experimentální storytelling je rozvíjen také v meditativním portrétu Someday, I Will Become a Rock (Cheuk Cheung, Elysa Wendi), a stejně jako předchozí snímky umožňuje nahlédnout do světa evropské mentalitě velmi vzdálených kultur.

Program festivalu dal prostor také novým rakouským tvůrcům v žánru dance for camera, kteří byli představeni v samostatné kategorii. Výrazným propojujícím prvkem byl vztah přírodní scenérie a pohybu, jako například ve filmu Shapes of Aether (Elias Benedikt Choi-Buttinger), který na pozadí islandské krajiny kontempluje sílu čtyř živlů a pátého elementu éteru, neviditelné transformativní síly, zkoumané skrze pohyb těla. V hravě imaginativním Luvos Migrations (Editta Braun, Meni Weissbacher) se extrémně mobilní, odosobněná těla tanečníků proplétají a vytvářejí novou tělesnost – iluzi hybridních bytostí, migrujících krajinou zdevastovanou lidskou civilizací. Opuštěná krajina jako metafora pro stav mysli se objevuje ve filmu ESOPTRON (Daniela Hanelová, Ariathney Coyne), zkoumající téma doteku, odloučení a potřeby fyzického kontaktu. Industriální prostor se v The Occurence of Colours by Night stává scénou pro dystopickou genderfluidní módu textilní návrhářky Sophie Lenglachner. Dívka v hudebně-tanečním klipu Seekind – To Sink in (Luca Mathies), prochází snovou lesní krajinou, je přitahována ke zvláštnímu monolitu, a jakmile se ho dotkne, ocitá se hluboko pod vodou.

Samostatnou kategorií byla soutěž studentských filmů, v níž se představily celkem tři snímky; The Language You Show Me (Henrike Gesa Dannemann, Německo), portrét čtyř tanečníků, různých národností, tanečních technik a stylů, a You Left Me Alone (Lauren Fondren, USA), příběh odcizení dospívajících sester, v němž je narativní struktura příběhu vyprávěna skrze mluvené dialogy a pohybové sekvence, které oživují paměť dětského spojenectví. Laureátem studentské kategorie se stal film Pendulum (Anna Boekelder, Belgie), duet mladého páru, složený z nekončících pádů a vzájemného chytání, zkoušení důvěry a hranic obou partnerů, jejichž způsoby dávání a přijímání lásky nejsou srovnatelné.

Soutěžní snímky: lidskost, tančící kamera i mystika
Hlavní program festivalu, mezinárodní soutěž krátkých filmů nesoucí název DanceFilm Poets, byl rozdělen do tří večerů. První festivalový večer otevřel snímek Circology (Tero Peltoniemi, Finsko), který vznikl jako součást migrating Artists Project (mAPs), projektu podporujícího umělce v žánru screendance, zabývajícího se sociálními tématy a začleňováním lokálních komunit do procesu tvorby. S netanečníky pracoval také inkluzivní film Call of the Cranes (Vilma Tihilä, Finsko), jehož aktéry byli členové skupiny Memory Gang, starší lidé žijící s Alzeimerovou chorobou, choreografie vznikla ve spolupráci s taneční skupinou Myrskyryhmä. Následovaly filmy Inure (Riccardo Bernardi, Německo), Shelf Life (Peter Litwinowicz, USA), Man Made (Jaron Boey, Ryan Foong, Singapur), Yurodivy (Ryan Renshaw, Austrálie) a Offering (Marlene Millar, Kanada).

Z osobní zkušenosti s ruskou propagandou po vypuknutí války na Ukrajině, která narušila spoustu rodin a vztahů, vycházel snímek Let´s Call It a Tie (Maya Selezneva, Vasiliy Zhitlov, Rusko). Využitím zrcadlových triků vytvářejících atmosféru seance disponoval film Hex: Begin Again (Laura Taler, Kanada), založený na textech Mayi Deren, Claude Cahun a Susan Coolidge a překonávající předsudky o ženské síle a moci. Zvláštní uznání poroty obdržel film Urban Genesis (Fu Le, Francie – Vietnam), vyprávějící o zániku řemeslných cihelen a masivní urbanizaci ve Vietnamu v metafoře proměny lidských vztahů. Cenu diváků si odnesl surrealistický duet tanečnice a oživované loutky Incognitum (Sara Angius, Německo), který si kladl otázku, co když je samota příležitostí? Příležitostí k metafyzickému hledání sebe sama, ke konfrontaci člověka s jeho vnitřním a vnějším bytím.

Druhý soutěžní večer zahájil film Am I Here (Eva Tang, Singapore), introspektivní návrat do dětství, zkoumající pojem domova, přítomnosti a absence, spojení mezi lidmi a prostory. Old Man at the Corner Store (Nadav Heyman, Anabella Casanova, USA), je znám českému publiku z pražského Festivalu tanečních filmů, kde letos vyhrál cenu diváků. Truth in the Details (Hadi Moussally, Francie) je zasazen do budovy Barcelonského pavilonu, navrženého Miesem Van Der Rohem. Statická i organicky se pohybující těla tanečníků, členů skupiny vanholzers v architektonickém a filmovém prostoru překonávají gravitaci, zkoumají textury, a otevírají nové úhly pohledu. Snímek Lucia Luce Mia/My Little Dotter (Maria Benz, Itálie), inspirovaný nešťastným osudem tanečnice Lucii Joyce, dcery spisovatele Jamese Joyce, se odehrává v sanatoriu, kde Lucia, izolovaná od zbytku rodiny čeká na příchod svého otce a zažívá bolest a utrpení.

Pro mysteriózní bytost Luce (Kanada), která se stala tváří letošního festivalu, je oko kamery prostředkem, jak dokumentovat svoji existenci na planetě – mimozemskou tanečnici ztvárňuje Valeria Galluccio, členka souboru kanadské choreografky Marie Chouinard. Následoval experimentální film Obstructed View (Mitchell Rose, USA), rozpohybované malby tanečníků Marie. Eduardo. Sophie. (Thomas Corriveau, Kanada), FIRST DANCE (Jingqiu Guan, USA), Undercover (Omer Ben David, Belgie – Izrael, 2023), snivá proměna člověka žijícího mezi rostlinami, a surrealistická miniatura Absent Presence (Giorgia Ponticello, Itálie). Variaci na městskou krajinu přinesl jak snímek Macau Blank Diary (Dynamic Wan, Alexis Kam, Čína), stavící do kontrastu rytmus města k pomalému meditativnímu tělu, tak film Opferschicht (Rain Kenkana, Německo), který prostřednictvím energické choreografie a dynamického pohybu kamery zachytil strachy, úzkosti a výkřiky tanečnic při útěku z misantropického města do náruče přírody. Mrazivou realitu válkou zdevastovaných měst a pocity umělců, jejich frustraci, bolest i naději zdokumentoval film Flashback for the Future (Semen Gorov, Ukrajina).

K otiskům tančícího těla v krajině se vrátil i třetí soutěžní večer, a to v dílech Not from Here (Oscar Tony O´Ryan, Louise Coetzer), jež bylo příběhem hledání, a především poctou pouštní krajině Karru na jihu Afriky, a Uholdeak  (Olatz Larunbe, Bárbara Fernández, Španělsko), v němž se hluboké emoce a vzpomínky vynořují ze sepětí s vodním živlem jako zdrojem života i devastace a zkázy. Ve snímku Topia (Jessie Lee a Justin Thorne, USA), jenž vznikl adaptací pohybové inscenace, jsou tanečníci vtaženi ze sedaček kinosálu přímo na plátno, do abstraktního prostoru zachovávajícího si určitou divadelní stylizaci, s prostřihy do reálného prostředí. Blízkost kamery zintenzivňuje prožitek choreografie, složitost temných emocí jednotlivce, otupělost, disociaci, ale i potřebu společenství. Poslední večer nechyběla humorně laděná díla, počínaje crazy zpracováním Labutího jezera v The Battle of Swan Lake (Joan Carol Gratz, USA), dále roztančené fotografie breakového sóla Breakdvanture (Igor Krasik, Německo) a Telenovela (Pia Vatovec Dirnbek, Slovinsko), jež oživuje hvězdu klasické kinematografie – step a využívá rytmus jako prostředek rozvíjející narativní linku dvou charakterů, ztvárněných jednou tanečnicí.

Ve snímku Silo (Jérémie Bouillon, Francie) se těla tanečníků vynořují ze šerosvitu kovového válce bývalého sila. Dynamická kamera, otáčející se místy o 180 stupňů, zaznamenává jejich zběsilý závod i kolapsy, pády k zemi a na stěny. Gotipua Krida (Param Tomanec, Česká republika) dokumentuje tradiční indický tanec předváděný chlapci v ženském oblečení. Gotipua, jež platí za předchůdce klasického tance Odissi, je dnes na pokraji vymizení. Skrze pohyby a gesta Butoh tanečník ve snímku MOM (Leonardo Modonutto, Itálie) oživuje vzpomínky a sny a zpřítomňuje život a lásku svojí matky. Nesmyslnou existenci mladého muže ve filmu Contrapeso (Kati Kallio, Finsko – Nikaragua) obrátí na ruby mystický zážitek, vnoření se do přírodní scenérie a pohybu, který osvobozuje. Entanglement (Nuno Alexandre Serrão, Portugalsko) je čistě abstraktním vyjádřením vztahu dvou lidí, kteří jsou jako kvantově provázané částice spojeni bez ohledu na jejich vzdálenost v časoprostoru.

Festival přinesl velkou šíři námětů a úvah, týkajících se žánru tanečního filmu, a současně citlivou formou nabídl dialog o tématech dnešní doby. Dance On Screen byl intenzivním zážitkem, a tak bude jistě i v dalším ročníku příslibem tvůrčí platformy mnoha umělců.

Dance On Screen Graz, 3. – 5. 11., Graz