Festival tanečních filmů 2023 (1): Inspirace z celého světa a pařížské zahájení
První blok soutěžních filmů čekal na diváky hned ve čtvrtek odpoledne. Důmyslná různorodost co do námětů, provedení i délek vytvořila intenzivní hodinu zážitků, v níž tančí lidská těla i kamery. Introspektivních pohledů do světa tance a pohybu bylo devět. Nizozemský Fist představil tanec jako formu uvolnění napětí. Zřejmě fikce, ale kéž by byla funkční, představila totiž trojici mužů, které uzavírání a potlačování energie dovedlo k agresivnímu chování. Tanec jako výpustní ventil se zdá být lákavou formou terapie a řešení, konec filmu je však otevřený… Pokud si budeme dělat statistiku stylů, pak katalyzátorem byl tady urban dance. Německý Slit / Drift přinesl miniaturu z nočního města. Ozvuk covidové pandemie s rouškou v potemnělém metru, relativně vylidněné ulice. Žena dotýkající se opakovaně své tváře a vlasů, zastavení v póze, jemný pohyb ruky. Tanec, který se schovává pod rouškou tmy, improvizace. Celky města přinášející příznačný pocit pustiny a prázdna, ve kterém se i lehký pohyb ztratí udolán…
Finský snímek Men přinesl současný tanec smísený s čirou manipulací a atmosférou zápasu. Devět mužů rozdílného věku, rasy a kondice se setkává nevíme kde a nevíme proč, ale musí nastat interakce. Polocelky a detaily s námi švenkují, jako kdybychom v chumlu tanečně zápasících těl byli i my. V choreografii Sharqui, kterou rámuje arabský zpěv postupně komunikující s latinským církevním vícehlasem zastihujeme jen jednoho performera. Prostor je zcela potlačen stíny a na zemi je položený neutrálně tmavý baletizol. Fascinující není ani tak choreografie, které v rychlosti dominují výskoky a převaly, jako spíše organičnost, s níž se do sebe zaklesly melodie a hlasy tak rozdílných kultur. Kamera nenásleduje pohyb, ale nechává jej rozostřený, jako rozmach štětce. Otisk tance v čase zůstává.
Český snímek In Vogue se zase přiklání ke klasickému dokumentu, otevírá divákovi pohled na Vogue scénu, tanečníky LGBT+ komunity, kteří nacházejí skrze tanec, vystupování a účast v soutěžích svou svobodu, možnost sebevyjádření, posilují svou identitu, zažívají výzvy, bojují se svými strachy a nejistotami, ale prožívají také okamžiky opojné svobody a vyjádření sebe sama, pohybovou technikou, extravagantním kostýmem, atmosférou setkání. Pozoruhodná sonda je tak akorát krátká, aby diváka zanechala přemýšlejícího o vlastních skrytých tužbách a o osvobozujících možnostech dnešního světa. Krátký film Life Left behind přináší uvolňující i melancholickou atmosféru. Setkání s minulostí je zasazeno do stísněného prostoru kabrioletu. Jeho řidička se při jízdě nazpátek ocitá tváří v tvář svému dětskému já a živým i žitým vzpomínkám, které zanechávají znepokojení a snad i úlevu z toho, že jsou už jen vzpomínkami. Kéž by bylo tak jednoduché nechat je takhle za sebou, na okraji silnice, šlápnout na plyn a vydat se dál silnicí po okraji krásného norského fjordu.
Hisin 15 je produkcí z Izraele, ale přináší požitek z flamenca. Anotaci má dlouhou, ale je vlastně prostý a ve své prostotě nesmírně působivý. Napětí vztahu je rámováno čistým prostorem starého domu s mozaikami, rozvlněným průsvitnými tkaninami, střih si umně hraje s pohledy na střevíce, trup i celou postavu ženy, která rozehrává svou energii a tajenou vášeň a po krůčcích se odhodlává vystoupat do patra. Nedojde sice k duetu, každý žije ve svých emocích a každý je vydupává po svém. Přece však dvoje střevíce nacházejí cestu k dialogu, který je křišťálovější než slova. Komunikace rytmem a pohybem ve své nejčistší podobě. Krátká dokumentární sonda Step by Step britské provenience jako první přenáší diváka do světa baletu. Krátce se v něm setkáme s primabalerínou, která oslavuje znovunabytou jistotu svého těla, které předtím propůjčila mateřství. Není to však žádná hluboce drásavá sonda, spíše konstatování skutečnosti. Záběry střídající pohled na tělo baletky a jejího čerstvě chodícího dítka jsou jemně vtipné a její sólo v prosluněném sále je jednoduše prodchnuté nadějí. K baletu patří čistota, takže také první setkání s černobílou estetikou. A na závěr jiný typ pouličního tance, který odhaluje dvojakou podstatu jednoho starého muže na americkém zapadákově. Zdá se, že jej dohnalo pohybové omezení a nakonec snad i Parkinson, ale zdání zřejmě klame, alespoň se o tom přesvědčuje hlouček čtyř dětí, které brzy vymění posměšky za nelíčený zájem a rozjedou spolu s mužem dvou tváří (nebo spíše dvou těl) freestyle na ulici. Těžko říci, jestli je důležitějším motivem potlačené darebáctví a tanec jako prostředek sbližování, nebo zda je moralitou filmu, že věci nemusí být vždy tím, čím se zdají, a stáří že není radno podceňovat, anebo snad připomenutí, že kdo je jednou tanečníkem, zůstává tanečníkem až do smrti. V každém případě tahle miniatura vykouzlila divákům na rtech úsměv. Jistě nebude problém zvládnout „odkoukat“ i další dva bloky, které je během pátku a soboty ještě čekají. Porota to měl horší – vybírala z 234 přihlášených snímků.
Program pařížské Opery, který byl promítán ve velkém sále, zprostředkoval divákům choreografie na škále od moderního po současný tanec i s prvky urban a patří jistě k tomu experimentálnějšímu, co se v metropoli francouzské taneční školy v poslední době odehrálo. Je to dílo jevištní, ale zřejmě už od začátku bylo adaptováno pro kameru, vzniklo během pandemie a nese vročení 2020 (stream proběhl v listopadu prvního pandemického roku na Facebooku).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
