Festival tanečních filmů 2023 (1): Inspirace z celého světa a pařížské zahájení

První blok soutěžních filmů čekal na diváky hned ve čtvrtek odpoledne. Důmyslná různorodost co do námětů, provedení i délek vytvořila intenzivní hodinu zážitků, v níž tančí lidská těla i kamery. Introspektivních pohledů do světa tance a pohybu bylo devět. Nizozemský Fist představil tanec jako formu uvolnění napětí. Zřejmě fikce, ale kéž by byla funkční, představila totiž trojici mužů, které uzavírání a potlačování energie dovedlo k agresivnímu chování. Tanec jako výpustní ventil se zdá být lákavou formou terapie a řešení, konec filmu je však otevřený… Pokud si budeme dělat statistiku stylů, pak katalyzátorem byl tady urban dance. Německý Slit / Drift přinesl miniaturu z nočního města. Ozvuk covidové pandemie s rouškou v potemnělém metru, relativně vylidněné ulice. Žena dotýkající se opakovaně své tváře a vlasů, zastavení v póze, jemný pohyb ruky. Tanec, který se schovává pod rouškou tmy, improvizace. Celky města přinášející příznačný pocit pustiny a prázdna, ve kterém se i lehký pohyb ztratí udolán…

Finský snímek Men přinesl současný tanec smísený s čirou manipulací a atmosférou zápasu. Devět mužů rozdílného věku, rasy a kondice se setkává nevíme kde a nevíme proč, ale musí nastat interakce. Polocelky a detaily s námi švenkují, jako kdybychom v chumlu tanečně zápasících těl byli i my. V choreografii Sharqui, kterou rámuje arabský zpěv postupně komunikující s latinským církevním vícehlasem zastihujeme jen jednoho performera. Prostor je zcela potlačen stíny a na zemi je položený neutrálně tmavý baletizol. Fascinující není ani tak choreografie, které v rychlosti dominují výskoky a převaly, jako spíše organičnost, s níž se do sebe zaklesly melodie a hlasy tak rozdílných kultur. Kamera nenásleduje pohyb, ale nechává jej rozostřený, jako rozmach štětce. Otisk tance v čase zůstává.

Český snímek In Vogue se zase přiklání ke klasickému dokumentu, otevírá divákovi pohled na Vogue scénu, tanečníky LGBT+ komunity, kteří nacházejí skrze tanec, vystupování a účast v soutěžích svou svobodu, možnost sebevyjádření, posilují svou identitu, zažívají výzvy, bojují se svými strachy a nejistotami, ale prožívají také okamžiky opojné svobody a vyjádření sebe sama, pohybovou technikou, extravagantním kostýmem, atmosférou setkání. Pozoruhodná sonda je tak akorát krátká, aby diváka zanechala přemýšlejícího o vlastních skrytých tužbách a o osvobozujících možnostech dnešního světa. Krátký film Life Left behind přináší uvolňující i melancholickou atmosféru. Setkání s minulostí je zasazeno do stísněného prostoru kabrioletu. Jeho řidička se při jízdě nazpátek ocitá tváří v tvář svému dětskému já a živým i žitým vzpomínkám, které zanechávají znepokojení a snad i úlevu z toho, že jsou už jen vzpomínkami. Kéž by bylo tak jednoduché nechat je takhle za sebou, na okraji silnice, šlápnout na plyn a vydat se dál silnicí po okraji krásného norského fjordu.

Hisin 15 je produkcí z Izraele, ale přináší požitek z flamenca. Anotaci má dlouhou, ale je vlastně prostý a ve své prostotě nesmírně působivý. Napětí vztahu je rámováno čistým prostorem starého domu s mozaikami, rozvlněným průsvitnými tkaninami, střih si umně hraje s pohledy na střevíce, trup i celou postavu ženy, která rozehrává svou energii a tajenou vášeň a po krůčcích se odhodlává vystoupat do patra. Nedojde sice k duetu, každý žije ve svých emocích a každý je vydupává po svém. Přece však dvoje střevíce nacházejí cestu k dialogu, který je křišťálovější než slova. Komunikace rytmem a pohybem ve své nejčistší podobě. Krátká dokumentární sonda Step by Step britské provenience jako první přenáší diváka do světa baletu. Krátce se v něm setkáme s primabalerínou, která oslavuje znovunabytou jistotu svého těla, které předtím propůjčila mateřství. Není to však žádná hluboce drásavá sonda, spíše konstatování skutečnosti. Záběry střídající pohled na tělo baletky a jejího čerstvě chodícího dítka jsou jemně vtipné a její sólo v prosluněném sále je jednoduše prodchnuté nadějí. K baletu patří čistota, takže také první setkání s černobílou estetikou. A na závěr jiný typ pouličního tance, který odhaluje dvojakou podstatu jednoho starého muže na americkém zapadákově. Zdá se, že jej dohnalo pohybové omezení a nakonec snad i Parkinson, ale zdání zřejmě klame, alespoň se o tom přesvědčuje hlouček čtyř dětí, které brzy vymění posměšky za nelíčený zájem a rozjedou spolu s mužem dvou tváří (nebo spíše dvou těl) freestyle na ulici. Těžko říci, jestli je důležitějším motivem potlačené darebáctví a tanec jako prostředek sbližování, nebo zda je moralitou filmu, že věci nemusí být vždy tím, čím se zdají, a stáří že není radno podceňovat, anebo snad připomenutí, že kdo je jednou tanečníkem, zůstává tanečníkem až do smrti. V každém případě tahle miniatura vykouzlila divákům na rtech úsměv. Jistě nebude problém zvládnout „odkoukat“ i další dva bloky, které je během pátku a soboty ještě čekají. Porota to měl horší – vybírala z 234 přihlášených snímků.

Program pařížské Opery, který byl promítán ve velkém sále, zprostředkoval divákům choreografie na škále od moderního po současný tanec i s prvky urban a patří jistě k tomu experimentálnějšímu, co se v metropoli francouzské taneční školy v poslední době odehrálo. Je to dílo jevištní, ale zřejmě už od začátku bylo adaptováno pro kameru, vzniklo během pandemie a nese vročení 2020 (stream proběhl v listopadu prvního pandemického roku na Facebooku).

Čtyři choreografové – Sidi Larbi Cherkaoui, Tess Voelker, Damien Jalet a Mehdi Kerkouche – byli konfrontovaní s tvorbou pro diváka, který není přítomen a bude sledovat inscenaci zpoza televizní či počítačové obrazovky. To může být frustrujícím okamžikem i příležitostí – nakládat jiným způsobem se světelným designem nebo brát více do hry rozličné úhly pohledu, například využít formace zabírané shora nebo využít izolovaných obrysů lidského těla… ale prázdné hlediště i honosné sály bez hluku a ruchu působí skutečně neútěšně. Choreografové uvedli svá díla vlastními improvizovanými vstupy, ve kterých se rýsuje jejich přirozený slovník, a doprovodili miniaturní improvizace svým náhledem na pojem „tvorby“. Ve chvílích nejistoty čelili i zpochybnění své vlastní práce a jejího smyslu, o to více se museli ptát po zdroji i po účelu, po hloubce a po naději ukryté v tvůrčím procesu. Každý po svém došli k závěru, že tvorba je základní hodnotou a hybnou silou jejich životů, a že skrze ni nacházejí smysl svého bytí, ale i nástroj, jak život obohatit ostatním, a k tomu i zodpovědnost jej využívat, protože privilegium být tvůrcem přináší i úkoly.

Cherkaoui ve svém intru nechává své tělo rozehrát improvizaci v prosluněném podkroví starobylé budovy, je vláčný jako gepard, prožívá pohyb, jako jím procházely vlny…. V choreografii Exposure je hlavním námětem médium fotografie, její čtyři obrazy jsou uvedeny citáty fotografky Nan Goldin, jež vychází z teze, že zatímco to vypadá, že svou činností zachycuje a přivlastňuje si okamžik či osobu v hledáčku aparátu, ve skutečnosti jí právě ten okamžik nenávratně ztrácí. (Musím přiznat, že s tou myšlenkou se do určité míry mohu ztotožnit jako novinář-kritik: soustředěním na dění na jevišti a snahou „rozjet“ v hlavě už během představení analýzu člověk většinou přichází o čisté potěšení z percepce, a proto také tak rychle zapomíná, co a kde viděl a jestli se mu to vůbec subjektivně líbilo… Ano, je to podobné jako dívat se na krajinu nebo výjev při fotografování, s přítomným okamžikem sice pracujete, ale máte od něj odstup a neužíváte si jej.) Fotografie však také může odhalit duši člověka a zprostředkovat mu setkání se sebou samým, anebo být terapií. V choreografii je přítomno fyzicky médium nikoliv fotografie, ale filmu. Je vystavěna ne snad konvenčně, ale na lahodícím jazyku moderního tance se současnými kontaktními prvky, avšak dosti elegantní a uhlazená. Jako princip dominuje spirála. Za tanečníky je několik promítacích pláten spojených do náznaku panorámy, postupně jsou na ně promítány fotografčiny výroky, ale také detaily tváří interpretů, které v jedné z částí díla snímá jejich kolega v reálném čase na ruční kameru.

Živý zpěv doprovází tanečníky písňovou formou, v poslední části dokonce zpěvák Woodkid usedá mezi ně a stává se součástí živého jevištního obrazu. Kamera zabírá skupinu frontálně, jde do polocelků i do záběrů shora, tehdy když se srocují do pravidelných formací jako sklíčka v krasohledu. Jevišti, světlům i kostýmům dominuje černobílá, ať už jsou to šaty tanečníků či trikoty žen, které posléze obléknou světlé saténové róby lemované černými pruhy, elegantními jako jejich pohybový výraz. Z uhlazenosti však vystupují ostré hrany dlaní napřímených jako ostří nože nebo špičaté úhly paží a předloktí a úsečnost gest. Jemnost se mísí s ostrostí, tak jako se stýká černá a bílá na klasické fotografii.

Mladičká americká choreografka Tess Voelker své vlastní sólo rozehrává v prosluněném sále, který evokuje nákladnost barokních šlechtických dvorů, ale zeje bezútěšnou prázdnotou. Svůj vztah k tanci vyslovuje improvizací s izolacemi. Její choreografie je ale mnohem civilnější než tento technicky vytříbený projev, také ji uvedla slovy o naději a zobrazování, nabízení pozitivních vzhledů do budoucnosti. Divák sleduje duet tanečníků, kteří ovšem mají nasazeny roušky, takže nás neopouští stísněný pocit a vzpomínky na dobu tak nedávnou, a přece tak vzdálenou. Doprovod písní otevírá prostor k ležérnímu, až optimistickému rozvíjení vztahu, který není nikterak detailně propracováván, dvojice působí jednoduše jako dva mladí lidé, kteří jsou připraveni kráčet životem a očekávají od něj spíš ty lepší a příjemnější stránky. A to i tehdy, když se jim do cesty postaví mlha a kouř zacloní obzor. Mladík v městském ležérním oblečení a dívka v růžových šatech na sebe reagují, gestikulují, ale pokud mi stačí sluch a zrak vnímat, jejich tanec není ilustrativní a nekopíruje zpívané texty. Vystoupení je svým způsobem žánrovým obrázkem, ale do detailu vypracovaným a zatančeným s absolutní lehkostí. Pro klidné spočinutí, pro oddech, ale se zachováním poctivé a upřímně plnokrevné formy, dvojice tanečníků skutečně může ztělesnit nadějeplnou cestu životem. A tak jako prve přišel, mladík s rytmickou vypínavou chůzí opouští i Palais Garnier, a jeho křepkostí publikum u obrazovek a pláten jistě pookřeje.

Choreografie Damiena Jaleta Brise-Lame (lamač nožů?) je z jiného soudku, ačkoli i ona je pozoruhodně estetická a svérázně krásná, až uchvacující. Přitom princip sám je vlastně „starý“. Začíná do jasně osvětleného pruhu, v něm se zprvu ze tmy vynořují a naklánějící pouze hlavy tanečníků. Postupně přibývají paže, a rozvíjí se dialog minimalistické hudby (zprvu ze záznamu) a minimalisticky stavěných proměn pohybu. Choreografie je a zůstane abstraktní a její jazyk dopřává divákovi vlastní pole pro interpretace a asociace. A je bohaté. Postupně se na světlo vedle paží propracovávají i trupy tanečníků, kteří klečí ve tmě, avšak vše je načasováno s mírou, tak aby si diváci vychutnali plynulost, která je leitmotivem choreografie. Pohyb je synchronizován a každé gesto navazuje na gesto druhé postavy jednou mocnou vlnou. Chtělo by se říci, že je to princip až triviální, ale nelze popřít, že je působivý. Jako kdybychom se dívali na život u mořského dna, na pohyb korálů nebo výrůstky sasanek ovládané pomalým podmořským proudem.

Pohyb vyvolává až meditativně poklidnou atmosféru a nenarušuje jej nic, dynamika je stále stejná. Tanečníci už klečí plně nasvíceni, a přitom stále přetrvává dojem obrazu z podmořského světa, kolébaného a nadnášeného vlnami, kam neproniknou bouře nad hladinou. V poslední části nastává vývoj s příchodem pianisty a s pohybem tanečníků „konečně“ i po vertikále, ale dění stále podléhá neúprosnému rytmu, jenž je zachováván. Jen v jednom okamžiku dynamiku naruší tanečníci svým dechem, zesíleným na pohled neviditelnými porty, tehdy si uvědomujeme, že se nedíváme na mořský ekosystém, ale na interprety, kteří sytí tělo prudkými nádechy… Potěšení na úrovni guity pleasure provází choreografii skrze několik světelných změn, jež jsou rovněž pozvolné nebo v souladu s rytmem inscenace, a nakonec vidíme tanečníky seskupené v útvar připomínající jediný výrůstek na těle sasanky. Celé dílo je v kontrastu s úvodem, ve kterém choreograf využívá jako partnera zem a stěny podzemí budovy, v dialogu s prachem a drsným povrchem. Snad se svou choreografií právě snažil pro diváky vytvořit jiný, měkčí svět.

Závěrečná choreografie Et Si (A pokud), kterou její autor, choreograf Mehdi Kerkouche rovněž uvedl sólem sestaveným především z izolovaných pohybů inspirovaných jeho taneční doménou, jíž je hip hop, místo měkkosti akcentuje prudkost a čistokrevné naslouchání rytmu. Rovněž abstrahuje od rozpoznatelných vztahů, příběhovosti a konkrétních symbolů. Tentokrát nemáme co do činění s vlnou, ale s neutuchající energií rytmu, jemuž podléhají i interpreti, skupina tanečníků ve sportovním oblečení, s tvářemi přizdobenými drobnými vzory jako příslušníci jednoho kmene. V choreografii se zhmotňuje touha po společném zážitku, který v té době nebyl možný, jako kdyby se tanečníci ocitli na house party. Jednoduchý rytmus stimuluje, je v něm přítomná syrová přirozenost, těla stále perfektně ovládaná, ale bez stylizované formy, kumulují a setřásají ze sebe napětí.

Ve skupině tanečníků opět nemůžeme definovat konkrétní vztahy nebo jejich vývoj, ale jen soudržnost a sounáležitost jako zastřešující pocit, pouto. Když je skupina blízko sebe, tanečníci se snaží soudržnost udržet a neporušit, náhodně odchýlená postava se rychle vrací do bezpečí „kmene“. Střih. Vzduch pulzuje rytmem srdečního tepu a řada těl se zachvívá s ním, hledíme na ně z ptačí perspektivy. Střih. Oko kamery dovoluje přechod, ve kterém si nevšimneme, že na scéně zůstal jediný tanečník, červeně ozářen, ale stále z temnoty vystupuje obrys neklidně se pohybujícího těla, k němuž postupně opět přibývají ostatní, jako vábeni silou k pevnému bodu. Na okamžik strne formace tanečníků jako jediná bytost, než prostor rozčísne diagonální ostré světlo, které neodolatelně láká… Po pravdě řečeno, konec se mi zdá fádní. Efekt, který přehnal sám sebe a měl raději nebýt. Světlo naděje? Světlo na konci tunelu? Banalita, jako z nějakého starého klipu Alphaville… Ale tanečníci odvedli skvělou práci a i publikum, které se dívá jen na filmové plátno, chvíli po skončení projekce nedýchá.

Blok soutěžních filmů 2023 – I

Fist
Rok výroby: 2022
Režie: Thomas Bos
Choreografie: Erik Bos
Země původu: Nizozemsko

Slit / Drift
Režie: Sydney Buchan
Rok výroby: 2021
Země původu: Německo

Men
Rok výroby: 2020
Režie: Hanna Brotherus
Choreografie: Hanna Brotherus
Země původu: Finsko

Sharki
Rok výroby: 2022
Režie: Joan Bernat Pineda, Isabel De Piero, Cristina Lozano, Yolanda Medina, Marta Lorenzi, Carmen Zaragoza, Isabel Bilbao, Rafel Arnal
Choreografie: Joan Bernat Pineda
Země původu: Španělsko

In Vogue
Rok výroby: 2022
Režie: Veronika Pokorná
Země původu: Česká republika

Life Left behind
Rok výroby: 2022
Režie: Valia Phyllis Zwart
Země původu: Norsko

Hisin 15
Rok výroby: 2023
Režie: Naya Binghi
Choreografie: Naya Binghi
Země původu: Izrael

Step by Step
Rok výroby: 2022
Režie: Andrew Margetson
Choreografie: Didy Veldman
Země původu: Velká Británie

Old Man at the Corner Store
Rok výroby: 2023
Režie: Nadav Heyman, Anabella Casanova
Země půsovu: USA

Créer aujourd’hui

Sidi Larbi Cherkaoui: Exposure
Hudba: Woodkid
Světelný design: Fabiana Piccioli
Kostýmy: Chanel
Klavír: Ruta Lenciauskaite
Violoncello: Cyrille Lacrouts

Tess Voelker: Clouds Inside
Hudba: Nick Drake
Světelný design: Fabiana Piccioli

Damien Jalet: Brise-Lame
Hudba: Koki Nakano
Světelný design: Fabiana Piccioli
Scéna a kostýmy: JR

Mehdi Kerkouche: Et Si
Hudba: Guillaume Alric
Světelný design: Fabiana Piccioli
Styling: Guillaume Boulez

Natočeno v roce 2020.