Tanec ve videotéce 57. ročníku Zlaté Prahy (2)

Ať už šlo o The Symphony of Sorrowful Songs s hudbou Henryka Goreckého v choreografii Tomaže Pandury, kde byl film ve své podstatě takovou malou meditací na dané téma, nebo o Vertikálu, mapující představení choreografa Mourada Merzoukiho a jeho souboru, v níž autor kombinuje tanec (v němž dle svých slov vychází nejvíce z hip hopu) se vzdušnou akrobacií, kdy jeho interpreti využívají lan či gum, za jejichž pomoci mohou plachtit vzduchem a popírat tu více, tu méně přirozenou zemskou gravitaci. Ukázek ze samotného představení je mnoho a navnazují do té míry, že nakonec snad až zamrzí, že není možné se podívat na celý záznam.

Jeden z dokumentů byl věnován osobnosti – aktuální primabaleríně Královského baletu v Londýně a bývalé první sólistce Velkého divadla v Moskvě Natalii Osipovové s názvem Přírodní síla Natalia. Téměř hodinu a půl dlouhý film ukazoval tanečnici během zkoušek děl z nejrůznějšího spektra repertoáru od La Bayadère Natalie Makarovové, přes Matku a Facadu Arthura Pity až po Flatter Ivana Péréze a Medúzu Sidi Larbiho Cherkaouiho. Umělkyně o své práci hodně mluvila (kupodivu již anglicky, na rozdíl od mnoha svých dřívějších rozhovorů, kdy dostávala možnost vyjádřit se v rodné ruštině), obdobně jako její umělečtí partneři a choreografové nebo britští kritici (Judith Mackrell a Sarah Crompton), krom toho, jak je tanečnice výjimečná a jedinečná, jsme se o ní však i přes rozsáhlou stopáž pranic nedozvěděli, což se ve výsledku zdá jako plýtvání časem i materiálem. A navíc je to i škoda.

Mnohem zajímavějším byl dokument ze série Danceworks mapující soubor Ballet Black a jeho nově vznikající premiéru The Waiting Game mladého tanečníka souboru Mthuthu Novembera, jejíž uvedení, jak se divák dozvěděl během sledování, bylo zastaveno propuknuvší pandemií. Film se rovněž věnoval specifickému postavení a okolnostem vzniku souboru, který byl založen roku 2001 tehdy velice mladou Cassy Pancho jako baletní těleso pro afroamerické a asijské tanečníky jako určitý britský ekvivalent amerického Dance Theatre of Harlem. Na mediální mapu se výrazně zapsal v roce 2019, kdy jeho členové účinkovali na koncertě zpěváka Stormzyho na jednom z největších hudebních festivalů v Glastonbury. Jaro 2020 mělo patřit nejnovějšímu choreografickému počinu Novembera a jeho dílu inspirovanému Beckettovým Čekáním na Godota, k němuž tanečník kromě choreografie vytvořil jako správná renesanční umělecká osobnost rovněž hudbu, kterou doplnil i recitovanými úryvky z divadelní hry. Výkony jeho kolegů během zkoušek rozhodně vypadaly velmi slibně, nezbývá teď tedy nic jiného než doufat, že se výsledné, již nazkoušené dílo doopravdy dočká jeviště.

Mimořádně silný byl i francouzský příspěvek do videotéky s názvem Tanec svobody (původní francouzský název zní Danser sa peine tedy Tanec bolesti nebo Vytanči svou bolest), zabývající se pěticí vězenkyň z káznice Baumettes v Marseille, s nimiž po čtyři měsíce intenzivně pracoval světoznámý choreograf Angelin Preljocaj, aby je připravil na sérii představení na tanečních festivalech v Aix a Montpellier. Přístup žen ke zkouškám, k tanci i k nim samotným se v průběhu filmu postupně mění, samy mluví o novém sebevědomí, o formě komunikace i spolupráce, s níž třeba měly v minulosti problémy, a skrze pohybové umění jsou najednou schopny vyjádřit své emoce, své pohnutky, svůj vnitřní svět. Jejich minulosti a přečinům, za něž byly odsouzeny, se film nevěnuje a je to tak vlastně dobře, jelikož divák není zatížen potřebou je hodnotit a přistupuje k nim jako k víceméně nepopsaným listům, vnímá je jako tančící amatéry objevující sílu tance a skrze něj samy sebe i touhu normálně žít.

Režisérka Valérie Muller svůj film velmi chytře nekončí během nadšených ovací diváků a spokojených tanečnic v zákulisí, ale nechá je z onoho svobodného světa, kam byly na čas puštěny, vrátit se opět mezi zdi věznice, do zajetých kolejí za mřížemi, vystřízlivět z onoho povznášejícího světa, který jeviště přináší. Závěrečné titulky však přece jen přinášejí trochu optimismu zpět. Tři z pěti účastnic byly během léta 2019 propuštěny na svobodu, dvě čekají na schválení své žádosti o totéž. Jedinou výtkou směrem (patrně) k tvůrcům tak je vyslání filmu na festival bez jakýchkoli titulků, pouze ve francouzském znění, což se mi z hlediska národní hrdosti sice líbí, nicméně současně to považuji za poněkud odvážné.

A jestliže Francouzi zaměřili svou pozornost na tanečnice amatérky, BBC si vzala do hledáčku tanečníky profesionály z největších, sólisty londýnského Královského baletu v dokumentu Muži u tyče (Men at the Barre – Inside the Royal Ballet). Režisér Richard Macer byl k tématu inspirován loňskou kauzou americké moderátorky Lary Spencer, která si v přímém přenosu pořadu Good Morning America dovolila učinit pravda stupidní vtip na téma britského prince George a jeho touhy chodit do hodin baletu. Odpověď taneční obce na sebe nenechala dlouho čekat a v době sociálních sítí se smetla lavina (po právu) rozhořčených příspěvků i v různých koutech světa probíhajících flash mobů na podporu tancujících mužů, protože, světe div se, oni doopravdy existují. (Pořád si nejsem jistá, jaký postoj zaujímám osobně k tomu, že se něco tak samozřejmého musí obhajovat, nicméně jelikož žiju prakticky hermeticky uzavřena v oné taneční bublině, nejsem v této otázce patrně dostatečně průměrným vzorkem populace. Až tedy na ulici potkáte někoho v tričku s mezinárodně anglickým nápisem Kluci tančí., víte, odkud vítr fouká…)

Macer ve filmu sleduje několik členů souboru královského baletu, od baletních mistrů Christophera Carra nebo Christophera Saunderse a Garyho Avise, kteří se z tanečních rolí přehráli do těch demicharakterních, přes studenty posledního ročníku Královské baletní školy a mladé nadějné sólisty, jako je Joseph Sissens zkoušející svou první velkou roli – Lenského v Oněginovi pod bedlivým dozorem šéfa souboru Kevina O’Hare, až po hvězdy na samém vrcholu kariéry i žebříčku – Stevena McRae, Vadima Muntagirova, Matthewa Balla, Marcelina Sambého nebo Edwarda Watsona. Mluví se o všem, o nárocích, o technice (jako exemplář virtuozity je použit Modrý pták ze Spící krasavice, jež je právě na repertoáru), o životě v souboru, o líčení, o požadavcích, o partnerském tanci, o ambicích, o zraněních, o suspenzorech, o nutnosti vyhledat sportovní psychology ve chvíli, kdy vás na jevišti přetržená achillovka vyřadí za měsíce mimo provoz, o rozdílném postavení tanečníka a tanečnice, o konci kariéry…

Patrně nejsilnější je díky své neskrývané, drsné upřímnosti část s prvním sólistou (first soloist) Valentinem Zucchettim, jenž otevřeně přiznává svou touhu stanout na vrcholu baletní hierarchie (kterým je do češtiny těžko přeložitelný termín principal dancer), o tom, že si z hlediska talentu a schopností nepřipadá zcela vytěžen, o tom, že jde často nejen o talent, ale i o štěstí, sympatie a prostý lidský faktor, o tom, že by býval mohl odejít do jiného souboru, kde mu vytoužená pozice byla nabídnuta, ale pouto s londýnským souborem je zkrátka příliš silné. Film je ve výsledku upřímný, na nic si nehraje, nehledá senzace, ani kontroverze, zkrátka dokumentuje skutečnost. Muži tančí. Protože chtějí. Protože je to baví. Protože proto. Ostatně, kolik studentů si myslíte, že zvedlo ruku po dotazu – kdo z vás by rád stanul na vrcholu baletní hierarchie? Come on…