Tanec ve videotéce 57. ročníku Zlaté Prahy (2)

  1. 1
  2. 2
Z dokumentární tvorby se několik děl na Zlaté Praze, obdobně jako snímek V zahradě, věnovalo zákulisí konkrétních představení.
Vadim Muntagirov při natáčení dokumentu (foto Rachel Hollings)

Ať už šlo o The Symphony of Sorrowful Songs s hudbou Henryka Goreckého v choreografii Tomaže Pandury, kde byl film ve své podstatě takovou malou meditací na dané téma, nebo o Vertikálu, mapující představení choreografa Mourada Merzoukiho a jeho souboru, v níž autor kombinuje tanec (v němž dle svých slov vychází nejvíce z hip hopu) se vzdušnou akrobacií, kdy jeho interpreti využívají lan či gum, za jejichž pomoci mohou plachtit vzduchem a popírat tu více, tu méně přirozenou zemskou gravitaci. Ukázek ze samotného představení je mnoho a navnazují do té míry, že nakonec snad až zamrzí, že není možné se podívat na celý záznam.

 

Jeden z dokumentů byl věnován osobnosti – aktuální primabaleríně Královského baletu v Londýně a bývalé první sólistce Velkého divadla v Moskvě Natalii Osipovové s názvem Přírodní síla Natalia. Téměř hodinu a půl dlouhý film ukazoval tanečnici během zkoušek děl z nejrůznějšího spektra repertoáru od La Bayadère Natalie Makarovové, přes Matku a Facadu Arthura Pity až po Flatter Ivana Péréze a Medúzu Sidi Larbiho Cherkaouiho. Umělkyně o své práci hodně mluvila (kupodivu již anglicky, na rozdíl od mnoha svých dřívějších rozhovorů, kdy dostávala možnost vyjádřit se v rodné ruštině), obdobně jako její umělečtí partneři a choreografové nebo britští kritici (Judith Mackrell a Sarah Crompton), krom toho, jak je tanečnice výjimečná a jedinečná, jsme se o ní však i přes rozsáhlou stopáž pranic nedozvěděli, což se ve výsledku zdá jako plýtvání časem i materiálem. A navíc je to i škoda.

Mnohem zajímavějším byl dokument ze série Danceworks mapující soubor Ballet Black a jeho nově vznikající premiéru The Waiting Game mladého tanečníka souboru Mthuthu Novembera, jejíž uvedení, jak se divák dozvěděl během sledování, bylo zastaveno propuknuvší pandemií. Film se rovněž věnoval specifickému postavení a okolnostem vzniku souboru, který byl založen roku 2001 tehdy velice mladou Cassy Pancho jako baletní těleso pro afroamerické a asijské tanečníky jako určitý britský ekvivalent amerického Dance Theatre of Harlem. Na mediální mapu se výrazně zapsal v roce 2019, kdy jeho členové účinkovali na koncertě zpěváka Stormzyho na jednom z největších hudebních festivalů v Glastonbury. Jaro 2020 mělo patřit nejnovějšímu choreografickému počinu Novembera a jeho dílu inspirovanému Beckettovým Čekáním na Godota, k němuž tanečník kromě choreografie vytvořil jako správná renesanční umělecká osobnost rovněž hudbu, kterou doplnil i recitovanými úryvky z divadelní hry. Výkony jeho kolegů během zkoušek rozhodně vypadaly velmi slibně, nezbývá teď tedy nic jiného než doufat, že se výsledné, již nazkoušené dílo doopravdy dočká jeviště.

Mimořádně silný byl i francouzský příspěvek do videotéky s názvem Tanec svobody (původní francouzský název zní Danser sa peine tedy Tanec bolesti nebo Vytanči svou bolest), zabývající se pěticí vězenkyň z káznice Baumettes v Marseille, s nimiž po čtyři měsíce intenzivně pracoval světoznámý choreograf Angelin Preljocaj, aby je připravil na sérii představení na tanečních festivalech v Aix a Montpellier. Přístup žen ke zkouškám, k tanci i k nim samotným se v průběhu filmu postupně mění, samy mluví o novém sebevědomí, o formě komunikace i spolupráce, s níž třeba měly v minulosti problémy, a skrze pohybové umění jsou najednou schopny vyjádřit své emoce, své pohnutky, svůj vnitřní svět. Jejich minulosti a přečinům, za něž byly odsouzeny, se film nevěnuje a je to tak vlastně dobře, jelikož divák není zatížen potřebou je hodnotit a přistupuje k nim jako k víceméně nepopsaným listům, vnímá je jako tančící amatéry objevující sílu tance a skrze něj samy sebe i touhu normálně žít.

Režisérka Valérie Muller svůj film velmi chytře nekončí během nadšených ovací diváků a spokojených tanečnic v zákulisí, ale nechá je z onoho svobodného světa, kam byly na čas puštěny, vrátit se opět mezi zdi věznice, do zajetých kolejí za mřížemi, vystřízlivět z onoho povznášejícího světa, který jeviště přináší. Závěrečné titulky však přece jen přinášejí trochu optimismu zpět. Tři z pěti účastnic byly během léta 2019 propuštěny na svobodu, dvě čekají na schválení své žádosti o totéž. Jedinou výtkou směrem (patrně) k tvůrcům tak je vyslání filmu na festival bez jakýchkoli titulků, pouze ve francouzském znění, což se mi z hlediska národní hrdosti sice líbí, nicméně současně to považuji za poněkud odvážné.

A jestliže Francouzi zaměřili svou pozornost na tanečnice amatérky, BBC si vzala do hledáčku tanečníky profesionály z největších, sólisty londýnského Královského baletu v dokumentu Muži u tyče (Men at the Barre – Inside the Royal Ballet). Režisér Richard Macer byl k tématu inspirován loňskou kauzou americké moderátorky Lary Spencer, která si v přímém přenosu pořadu Good Morning America dovolila učinit pravda stupidní vtip na téma britského prince George a jeho touhy chodit do hodin baletu. Odpověď taneční obce na sebe nenechala dlouho čekat a v době sociálních sítí se smetla lavina (po právu) rozhořčených příspěvků i v různých koutech světa probíhajících flash mobů na podporu tancujících mužů, protože, světe div se, oni doopravdy existují. (Pořád si nejsem jistá, jaký postoj zaujímám osobně k tomu, že se něco tak samozřejmého musí obhajovat, nicméně jelikož žiju prakticky hermeticky uzavřena v oné taneční bublině, nejsem v této otázce patrně dostatečně průměrným vzorkem populace. Až tedy na ulici potkáte někoho v tričku s mezinárodně anglickým nápisem Kluci tančí., víte, odkud vítr fouká…)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments