Maestro: Bradley Cooper dirigoval Bernsteinův život, ale vynechal notu jeho hudebního odkazu

Životopisný film o Leonardu Bernsteinovi měl tento víkend premiéru jen pro zvané v několika vybraných kinecha ohlasy jsou – smíšené. Hlavní roli si zahrál Bradley Cooper, který film i režíroval a podílel se na jeho scénáři. Ten byl chvílemi až příliš ředěný.

Stejně jako většina ostatních, kteří mají s Bernsteinem osobní zkušenost, jsem byl zvědavý, jak věrně Cooper napodobí Lennyho hlas a manýry. Podobnost byla jedním slovem ohromující. Díky umělému nosu byl navíc Cooper namaskován tak, aby vypadal dostatečně podobně jako jeho postava a my mohli po celou dobu filmu odsunout pochyby stranou. Jeho imitování dirigování však postrádalo napětí. Hudebníci to zvládli hrát, aniž by se na něj dívali.

Carey Mulliganová, v roli Bernsteinovy manželky Felicie empatická a často dojemná, je jasnou favoritkou na Oscara. Sestru Shirley skvěle ztvárnila komička Sarah Silvermanová. Scott Ellis jako Bernsteinův obchodní manažer Harry Kraut vyzařoval nezaměnitelně děsivou auru. Zbytek hereckého obsazení byl dokonalý a dobové kostýmy působily neuvěřitelně nostalgicky.

V Cooperově filmu byla zdůrazněna především Bernsteinova dvojí identita ženatého otce dospívajících dětí a homosexuála. To byla hlavní dějová linie. Tato omezená perspektiva však zastřela Bernsteinův umělecký význam a základ jeho dvojakosti. Zkreslila tak jeho vlastní příběh.

Zamyslete se nad historickými souvislostmi. Na základě obvinění FBI, že sympatizuje s komunisty, mu v roce 1953 odmítlo Ministerstvo zahraničí prodloužit platnost cestovního pasu. Jeho svět se přes noc scvrknul. Protože nemohl dirigovat v Evropě, poohlédl se po amerických orchestrech, ale často narážel na potíže najít práci. Jeho rodný Bostonský symfonický orchestr jej odmítl jako hudebního ředitele. Nezaměstnaný a poněkud vyděšený se vrátil na Broadway, ke svým přátelům ze čtyřicátých let, aby napsal dva muzikály, Candide a West Side Story. Druhý z nich se stal kasovním trhákem.

Bernsteinova popularita přesvědčila Newyorskou filharmonii, aby mu v roce 1957 nabídla angažmá, zpočátku ve společném obsazení s jeho mentorem Dmitrijem Mitroupolosem. Orchestr si nejprve nebyl Bernsteinem zcela jistý. V rámci své propagační kampaně – a jako protiváhu šuškandy v médiích – filharmonie zdůrazňovala jeho šťastný osobní život s Felicií, kterou si vzal v roce 1951. Stala se nedílnou součástí jeho veřejné osobnosti, zásadní pro jeho důvěryhodnost.

Zařazením děl Mahlera, Nielsena, Šostakoviče a dalších dvou desítek amerických skladatelů Bernstein inovoval repertoár newyorské scény. Jeho sobotní dopolední televizní přednášky pro mládež v Carnegie Hall zasvětily celou jednu americkou generaci do magického světa orchestrální hudby. On a Felicia byli středobodem newyorské společnosti, slávou a leskem se vyrovnali Kennedyovým v Bílém domě. Film West Side Story mu přinesl mezinárodní věhlas. Spojoval v sobě skladatele, dirigenta, učitele, společenského komentátora a reformátora, což bylo na jednoho muže a jeden život příliš.

Tento kontext v Cooperově filmu zcela chybí. Ano, Cooper dokázal, že je možné vyprávět Bernsteinův příběh pouze prizmatem jeho homosexuality. Ale ignorování politického a hudebního pozadí divákům příliš nenapovědělo, proč by se měli o Bernsteina zajímat. Z Maestra se tak staly jen další bezvýznamné dvě hodiny předvídatelné filmařiny.

Již brzy na Netflixu.