Předvánoční introspekce v Brně s Igorem Vejsadou

Spíš než inspiraci k analýze nabídla performance !GG! prostor pro imaginaci a volný proud obrazů, které jsou sice naplněny obsahem, ale docela dobře se obejdeme bez jeho urputného pojmenovávání. Vypráví o svobodě v umění, o vyjednávání s časem, o houževnatosti a síle, kterou lze z umění čerpat.

Nevlídný prostor zapadlého koutku brněnské Distillery (navzdory anglickému názvu je to jednoduše polorozpadlý bývalý lihovar) rámovaný bílými omšelými kachlíky tvoří ohyb, schod jakoby dvojí scénu, která může hravě vytvořit prostředí dvou oddělených světů. Na horní části, jež bude patřit vzpomínkám, sedí muž s cigaretou, do spodní vchází temný světlonoš: černá postava ukrytá v kukle s lucernou, která po zemi přesouvá dřevěné krabice – bytelné, cestovní, nebo snad vojenské. Co v nich asi je? Vzpomínky, názory, něco, co si chceme pamatovat, nebo na co chceme usilovně zapomenout, ale nemůžeme odhodit? Performer ulehá do sítě na zemi, světlonoš zve několik diváků blíže do prostoru. Zklidnění by nemohlo být přirozenější a věcnější. Tep zpomaluje jako lusknutím prstu, nastává chvíle soustředění.

V podobně poklidné atmosféře se ponese celá performance, malá introspekce, hledání a pobývání v prostoru. Hybatelem je z části tajuplná postava, která prostor upravuje a rozděluje občasným přeskupováním schránek a velké rybářské sítě, stejně tak i hudba a projekce, které přinášejí konkrétní obrazy prostředí i abstraktní symbolické obrazce. Inscenaci rámuje velrybí píseň.

Probouzející se tanečník pozvedá ruce a nohy, pomalu pohybuje trupem, jako když se vlní chaluha ve vodě, ve vlastním vnitřním rytmu. Připomíná v úsporné křehkosti estetiku tance butó. Pierot shlížející ze zdi je reminiscencí na velkou roli umělce i výmluvným symbolem. Zvuk jeviště a plného auditoria, veselé tóny orchestru a tanečník ve svém „živlu“, s rukama v úhledném a elegantním port de bras, vítající milované publikum. Je to však jen odlesk minulosti, sen, jako když se klauni loučili s manéží v Kouzelném cirkuse. Muže strhává černý stín. Dialog o strachu a o svobodě. Slovo ukapávající jako rosa. Skoro neslyšné, jako když padá podzimní list. Šepot do snu.

Prostor je naplněn napětím, z obrazu i pohybů vyvstávají asociace. Tanečník nezkoumá povrch vlastního těla, ale netají ani jeho křehkost, vydává se všanc světlu, které vyrýsuje každou stopu. Nadhled, jak lehké či snadné je k němu dospět? Je to podobné, jako když jsme viděli Andreu Miltnerovou v Rukavičkářských závodech, táž vyrovnanost, to prosté konstatování stavu. V projekci vychází měsíc, narůžovělý měsíc, měsíc v úplňku, měsíc v oparu, měsíc v mlze. Pozorování, pronikání, osahávání, zkoumání, pátrání, průhledy a průniky, odhalování duše. Poezie pro patnáct diváků. Tanečník se zahaluje do černé, mizí ruce, mizí i tvář, se světlonošem jsou si rovni, stíny ustupující ze světa do temnoty. Duet se podobá souboji kdo s koho, napětí a ovládání, lehkost, bezbrannost, stisk. Dvojník v projekci jako noční můra.

Osvobozený tanečník stojí na vysokém pódiu a jeho tělem znovu proudí nikdy nezapomenutelná technika. Vrací kouzlo, očišťuje, stačí jediné gesto. Tanečník sní o svobodě bez hesel, o naději a volnosti, která vábí a láká a nikdy nepřestane. Nikdy, za žádných podmínek a za žádného režimu. I když se zaplétá do sítí, i když o ni musí bojovat. A někdy se na svět stačí jenom pousmát. Ještě nevykouřil svou poslední cigaretu.

***

Je to takový příjemný moment zastavení a zamyšlení, přitom spojený s pocitem, že nahlížíme do vnitřního prostoru, který obývají tajná přání, jaká se lidem neukazují, ačkoliv jsou neuvěřitelně prostá a nemůže na nich ulpět ani stín. Igor Vejsada je navíc performer plně přítomný na jevišti. Nejde ani v nejmenším o interpretativní divadlo, ale ryzí performanci, přichází sám za sebe, sdílí svou současnost, své já, svou lásku k tanci a touhu nechat rozletět alespoň duši, když už tělo nemůže.

Vnitřně toto vyznání tanci a jevišti, které zakončuje slovy, že jen ono mu dalo úplnou svobodu, a proto se k němu znovu a znovu vrací, rezonuje jistě s dramaturgickou řadou 42+PEOPLE. Igor Vejsada by se řadil k 65+PEOPLE. V 65 letech se loučil (i tak ale podruhé, ne-li potřetí, mám ten dojem) s jevištěm, bylo to v choreografii Pražského komorního baletu a Marka Svobodníka Chvilka POEzie. Možná by bylo lepší na aktu loučení a oficialitách zas až tak nelpět, protože nemít sílu na velké variace neznamená nemít silnou jevištní prezenci. Někdy naopak funguje nepřímá úměra, za předpokladu, že je umělec schopen přesunout své soustředění z periferie do nitra. Igor Vejsada patří k těm, kterým stačí na jevišti být. A je mu dokonce lhostejné, na jakém jevišti, stojí mu to za to i pro pár jednotek diváků a přátel, protože tohle umění nespočívá v předvádění, ale ve sdílení, ať už společného prostoru nebo emocí. Může se nořit do sebe a hrát si s detailem, jeho tvář a postava vypráví bezpočet příběhů bez velkých gest. V tom je kvalita zralých performerů, tanečníků, herců. Ano, herec tak nějak samozřejmě setrvává na jevišti celý život, tanečníkovi je čas vyměřován. A přitom je tak divák ochuzen o jiný a nový druh zážitku. Zbytečně.

Věděl to Jiří Kylián, když na nějaký čas zřídil soubor NDT3, ví to Václav Kuneš. Ví to i Radim Vizváry, který do Krajiny těla v Laterně magice vytvořil role pro Josefa Kotěšovského a Zuzanu Hrzalovou, kteří nemetají salta, ale na jevišti mají právě tu úlohu nezastupitelného odrazu budoucnosti, nevyhnutelnosti, přirozenosti. Nebo Věra Ondrašíková, která Josefa Kotěšovského angažovala už před lety do inscenace GUIDE, která je na tématu předávání zkušenosti a komunikace mladšího a staršího já založena. Těžko určit, kdy začíná pro tanečníka nebo performera pohybového divadla fáze „zralosti“, každý sám ji asi pro sebe vnímá jindy. Záleží i na tom, do jaké míry je jeho interpretační kariéra postavená na fyzickém výkonu. Herci se přehrávají – co vlastně dělají tanečníci? Mají se přetančit? Přeperformeřit? Především potřebují prostor, aby mohli zužitkovat to, v čem jsou silnější a inspirativní, pro diváky i pro další umělce. Ať už takovéto projekty vznikají plánovaně (jako 42+PEOPLE), nebo náhodně a z čistě tvůrčího popudu – jako performance v Orbitě – jsou ostrovy ryzosti a zdroji poučení, o umělci i o člověku. Nabídnou vždy něco nového a citlivý divák, ten to jistě ocení. (Mimochodem, !GG! by tady v Praze určitě slušel Viole, která byla odnepaměti místem intimních setkání s poezií a uměním, a pohyb by neměl být vyloučen.)

!GG!
Koncept: Tereza Lepold Vejsadová, Lukáš Lepold
Performer: Igor Vejsada
Fraktál: Michal Nagy
Hudba: hudební koláž Lamina Fibra
Světelný design: František Kumhala
Scénografie: Jakub Tajovský
Premiéra: 17. 12. 2023