Goldbergovy variace aneb bachovský vesmír Víkingura Ólafssona v pražském Rudolfinu

S předstihem měsíců vyprodaný koncert začal neokázale, když první tóny Arie, z jejíž basové linky hudba celých třiceti variací vyvěrá, zazněly ještě téměř do potlesku a ševelení pozdě příchozích, kteří nervózně hledali svá místa v parteru. Atmosféra jisté nervozity a nedočkavosti, která prvním tónům hudby předcházela, se však rozplynula velmi rychle a již koncem první fráze se celý sál ponořil do hlubokého soustředění, z kterého nevyšel po následujících sedmdesát pět minut.

Goldbergovy variace patří mezi těch několik Bachových stěžejních děl, jejichž význam je natolik mnohočetný, že v mnohém přesahuje jejich už tak nesmírně vysokou estetickou hodnotu. Skladba, v níž se snoubí nadpozemské množství krásy s nepřekonatelnou technickou dokonalostí a v níž je zásadně předznamenáno mnohé z dalšího vývoje hudby pro klávesové nástroje, vyšla na podzim roku 1741 v Norimberku jako poslední díl z projektu Klavírních cvičení (Clavier – Übung), která ve své kompletní formě čtveřice svazků, jak zmiňuje v programové brožuře Lucie Maňourová, “uceleně nabídla hráčům všechny tehdejší formy klávesových skladeb: suity, koncerty, předehru, fugu a nakonec i variace.“… “Bach termínem cvičení (Übung) nemyslel základně didaktickou skladbu, ale spíše prostředek, jak si může vyspělý hráč otestovat a procvičit umění v mnoha technických ohledech, případně se zdokonalit.”

V tomto smyslu lze zařazení variací do celkového konceptu cyklu Klavírních cvičení chápat jako jeho velkolepé finále s pomyslnou dedikací těm interpretům, kteří svým talentem, intelektem a vůlí investovat čas dalece převyšují standardy průměru, a to i v kontextu profesionálním. O naprosté oddanosti této hudbě a touze proniknout i do jejích nejskrytějších zákoutí nelze v případě Víkungura Ólafssona pochybovat. Dle jeho vlastních slov, která také zazněla v rámci diskuse vedené Ivo Kahánkem po skončení koncertu, poprvé uvedl variace zhruba před deseti lety na komorním koncertě v Berlíně a od té doby se k nim pravidelně vrací. Svou interpretaci nevnímá jako vytesanou do kamene a s jistou mírou nadsázky ji vzdáleně přirovnává k improvizaci.

V neděli večer zazněly ve Dvořákově síni s nebývalou dravostí a emocionalitou. Byly plné příkrých kontrastů místy až závratných temp s klidem částí pietně ztišených (Aria, var. 12. – Canone alla Quarta in moto contrario, var. 15 – Canone alla Quinta : Andante, var. 25. – Adagio, Aria da Capo). Elegantně tančily uzamčené do periodicity přirozené akcentace svých respektivních meter, aby vzápětí překvapily neočekávaným zvratem reprezentovaným chytře a umně podanou synkopací. Vybudovaly mohutný gradační oblouk o dvou pilířích (Aria – var. 15 – Canone alla Quinta : Andante, var. 25. Adagio, Aria da Capo), jež svou intenzitou vrcholící závěrem Variace č. 29 heroicky a současně dojemně našel své vyústění v attace závěrečného Quodlibetu (var. 30). Da Capo Arie už jen vhánělo slzy do očí. To vše bez jediné noty vedle, bez jediného zaváhání, s dokonalým přehledem.

V Goldbergových variacích spatřuje Ólafsson metafory života i přírody. Možná právě i díky těmto mimohudebním asociacím bývají jeho interpretace, včetně té pražské, natolik rozmanité a inspirující. 

Český spolek pro komorní hudbu – Víkingur Ólafsson (klavír)
10. března 2024, 17:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Goldbergovy variace, BWV 988

Účinkující:
Víkingur Ólafsson – klavír