Česká taneční platforma: Z druhé strany

Domovskou scénou festivalu je PONEC – divadlo pro tanec, ale diváci jako obvykle navštívili další scény, jako je Alfred ve dvoře, Divadlo X10, La Fabriku, Studio Hrdinů, Studio Maiselovka, Centrum současného umění DOX, doprovodné programy setkání a debat se konaly v Čítárně Unijazz v Krenovce. Dramaturgická rada ve složení Anna Cremonini (umělecká ředitelka Torinodanza Festival, IT), Elia Liloff (ředitelka festivalu One Dance Week, Plovdiv, BG), Anton Ovchinnikov (ředitel UA Contemporary Dance Platform a Zelyonka fest, UA) a Martin Macháček vybrala celkem 8 děl a doporučila dalších 6 umělců / souborů k prezentaci v rámci formátu Artist Trip. Objevili se 420PEOPLE, skupina ME-SA, Tereza Lenerová, Yana Reutova, Andrej Lyga, Paweł Sakowicz (hostující ve Studiu Hrdinů), Temporary Collective, Spitfire Company, také site specific Wellmass artist trip, opakovalo se představení Elišky Brtnické Thin Skin z loňského programu. Ale místo umělců jsme letos zkusili položit pár otázek směrem k dramaturgické radě a také Tanci Praha jako pořadatelské organizaci.

Publicista Martin Macháček je její stálicí:

Jaká byla tvoje úloha v celém procesu dramaturgického rozvažování? Kolikrát jste se viděli / setkali (online nebo offline)?
Moje úloha při procesu formování letošní ČTP byla standardní jako ve kterémkoliv jiném ročníku. Proběhlo několik online setkání dvou pracovních skupin nad preselekcí a následné celokolektivní cizelování celého programu. Po covidovém exilu si člověk na online diskuse zvyknul a pro mě jako samotáře je bezpečí monitoru vším, protože když nepomáhá promyšlená maieutika, může jako východisko z nepříjemné situace vzájemného nepochopení vybruslit nasdílením plochy.

Máš nějaké favority, kteří nakonec v programu nejsou?
Letos minimálně! Ale abych odpověděl: velmi atraktivní mi přišlo Attracted by Repulsion, které bohužel nesplnilo formální náležitosti pro účast na ČTP. Elektrizující dvacetiminutovka Beáty Rekemové a Bente Bulens mocně otřásla mým zájmem. Nekompromisní, metodická temná mše velekněžek chaosu. Platformové angažmá bych jednou přál konceptualistovi Janu Mockovi. Například jeho performance SHADOW MEADOW (léta páně 2017) byla natolik extrémní, že na ni musím myslet dodnes – i proto, že se mi nepodařilo takto brutálně diversifikované dílo prosadit v našem ČTP boardu.

Co si jako insider myslíš, že je na současném tanci u nás teď typické? Spojuje něco umělce, prostředky, témata?
Myslím, že je spojuje přemýšlení o důsledcích práce v podmínkách rychle mizejícího materiálu i sil. Svoji skepsi, úzkostné pocity dokáží naléhavě artikulovat skrze tělo a jeho deformace. Zároveň se ale neodklání od konceptu a svoje schopnosti uvolňují v radikálních experimentech. Svobodně mísí formy, rozmývají jejich pevné definice se vší profesionální i uměleckou kvalitou. Pokud bych použil pro své potřeby například pojmosloví z literární vědy, je to jako „poezie v próze“, skloubení dvou výsostných forem s ohromujícími výsledky.

Je něco, co ti naopak chybí?
Někdy (to znamená: ne vždycky tomu tak je), bych uvítal, kdyby se na verbálních, slovesných sekvencích podílely zkušené autorky, autoři anebo těm slovům dával/a smysl, úroveň dramaturgyně/dramaturg.

Za letošním ročníkem se ohlíží také Yvona Kreuzmannová za Tanec Praha, tedy z pozice pořadatele a festivalového týmu:

Jak se formovala letošní dramaturgická rada? Proč nakonec padla volba na kolegy ze zahraničí?
Oslovení zahraničních členů Dramaturgické rady ČTP bylo vyústěním řady okolností, nepochybně se na tom podílela i neochota některých domácích expertů, u jiných velká zaneprázdněnost; o to více si vážím nasazení Martina Macháčka a vstřícných reakcí zahraničních kolegů. Vnesli do výběru programu ještě větší nestrannost, tento model funguje u řady platforem v zahraničí.

Když si ČTP neklade ani nekladla „nároky na monopolizaci kontinuity českého tance“, jak napsal Martin na web ČTP, čím vlastně chtěla a chce být?
Já myslím, že to Martin vystihl velmi přesně: „odráží něžné doteky jinak řízných pólů české scény… monumentální se setkává se subtilním, excentrické s intimním, a především etablované s novým… program je vždy pouze jakýmsi moderovaným výsekem pestrého mixu a mnohem většího objemu práce, než představuje osm inscenací“. Co si představit pod slovem monopolizace? Tanec má obrovskou šíři projevů, my se zabýváme trendy současného tance, fyzického divadla se zajímavými přesahy, to vše představuje jen určitou část dění na naší scéně. Naši hosté ze zahraničí i z regionů jsou podobně zaměřeni. Stejně tak publikum akcí pořádaných organizací Tanec Praha většinou tuší, co může s námi ve světě tance objevovat.

Jaká je vize do nové dekády? Čím chce ČTP být, jaký výsek českého tance chce ukazovat (či neukazovat)?
Profil ČTP se vytvářel 30 let, nejednou v úzkém dialogu se současnou taneční scénou. ČTP je i nadále otevřena tomuto dialogu, konec konců to jasně vyplynulo i ze závěrečné debaty spolupořádané Vizí tance. Tato profesní organizace má podobný záběr, ale ani ona se nechce uzavírat jen ve své „bublině“, reflektujeme společně různé trendy, obavy i nejistoty, napětí i uvolnění, ta situace není černobílá, stejně jako dělící čára mezi současným a tradičním není přímá. Definovat se tím, že se vyhraním vůči jiným žánrům, nepovažuji za nutné, naším principem je otevřenost. Brzy proto na závěrečnou debatu navážeme, takový dialog je potřebný.

Letos se neudílely žádné ceny. Zůstane už ČTP nesoutěžní i do budoucna?
Nesoutěžní charakter měl festival hned od začátku, pak se historicky vyvíjela různá ocenění a letos přišla jasná výzva ze strany několika uměleckých kolektivů, že si ocenění nepřejí a nehodlají se jich účastnit. Sdílela jsem s již oslovenými členy mezinárodní poroty tento postoj a shodli jsme se, že to naši práci usnadní, nezvala jsem tedy nikoho dalšího do „poroty“, ale dohodla se i tak s vybranými experty, že s námi budou sdílet feedback a my ho rádi předáme každému, kdo o něj bude mít zájem. Já budu jen ráda, když to tak zůstane i do budoucna, vytváříme dostatek prostoru i v dalších debatních a networkingových formátech.

Zůstane součástí ČTP formát Artist Trip?
To záleží na přání samotných umělců, já považuji tento formát za jeden z nejpříjemnějších, zažila jsem ho v zahraničí, dává velký prostor kreativitě.

Kolik se akreditovalo zahraničních účastníků a promotérů? Je ČTP pro umělce významný krok k zahraničním hostování?
Letos jsme trochu bojovali s termíny, některé země mají velikonoční svátky po celý další týden, ale i tak se registrovalo celkem 72 hostů, z nich polovina ze zahraničí. ČTP nepomáhá pouze k přímému hostování uvedených inscenací, vznikají tu hlubší vazby, nové spolupráce, pozvání k tvůrčím rezidencím či studijním pobytům, řada věcí se odvíjí v delším časovém horizontu.

Na ČTP navázal Ateliér EDN (European Dance Development Network) „Dance & Resilience“ zaměřený na země Visegrádu a Ukrajinu. Musím konstatovat, že zájem našich umělců byl minimální, což je trochu alarmující, protože situace v Maďarsku a nyní zhoršující se podmínky na Slovensku, extrémně složité dění na Ukrajině i vlny uprchlíků, sdílení zkušeností s Polskem, to vše by nemělo zůstávat stranou zájmu. Ve srovnání s těmito zeměmi jsou na tom naši umělci ještě stále dobře, a to je fajn si uvědomit a zamýšlet se nad možnostmi spolupráce v celém našem regionu.

Na závěr ještě několik slov od Antona Ovchinnikova, který patřil k zahraničním členům Dramaturgické rady:

Přibližně kolik inscenací jste měli možnost vidět? Bylo možné některé kusy vidět osobně?
Žádné představení jsem bohužel neviděl naživo, ale viděl jsem jich nejméně 25 na videu. Také všechny diskuse probíhaly online.

Je něco, co vás na českém současném tanci zvlášť zaujalo?
V průběhu let vidím jen málo souborů a choreografů na tak vysoké profesionální úrovni a s originálním způsobem, jakým rozvíjejí myšlenky. Je to úžasné!

Jaká jsou vaše osobní kritéria výběru – co musí inscenace obsahovat, co vás musí oslovit, abyste měli pocit, že nesmí chybět v reprezentativní přehlídce?
Není to sport, takže je obtížné napsat soubor kritérií. Nejprve se musím nechat pozvat do „specifického vesmíru“ díla a vnímat ho jako cestu, kdy se mi minutu po minutě otevírají různé stránky a detaily. Pokud to tak funguje, pak začnu analyzovat, jaké nástroje byly použity, jaké nápady, asociace, pozadí… cokoli. A jak se já osobně mohu k dílu vztáhnout. Je to poměrně složitý proces.

Zohledňujete také nějaký poměr nebo vyváženost (malé a velké company, genderová vyváženost, zavedené a nové), nebo si žádná taková kritéria předem nestanovujete?
Byl bych raději, kdyby se takovým způsobem rovnováha mezi pracemi udržovala, ale organizátoři CDP toto kritérium nepoužívali.

Jakou roli pro vás dnes hraje současný tanec jako žánr a obor? Co v sobě nese, čím je výjimečný, k čemu nejvíce slouží?
Tanec je jedním z druhů umění, ve které věřím a kterému důvěřuji. Pokud tedy při sledování díla nemám pocit, že je něco špatně. Ale co je opravdové, a co ne, je snadné rozlišit. O jiných médiích nebo uměleckých formách se to dá říci stále obtížněji.

Pozvete k sobě některou z českých inscenací, pokud máte takovou možnost?
Je těžké plánovat něco právě pro ukrajinské publikum ještě před koncem války. Až skončí, budeme mít pravděpodobně šanci se rozhlédnout a pochopit, kdo a kde jsme. A co se chystáme vybudovat.