Jak zní mezzosoprán na Aljašce

Začalo to nevinně. Na přelomu roku jsem procházel jedno z čísel časopisu Opera News a v něm objevil inzerát na zaoceánskou cestu na Aljašku. Součástí cesty byl i program společnosti Metropolitan Opera Guild s účastí mezzospranistky Joyce DiDonato a hudebního skladatele Jaka Heggie. Ze zvědavosti jsem odepsal.

Než se rozepíšu o prožitých sedmi dnech, strávených společně se členy společnosti Metropolitan Opera Guild (MOG) i s oběma špičkovými umělci, chtěl bych vám trochu přiblížit právě důvod existence a činnost MOG. V politicko-historických poměrech západní Evropy (do které snad s přimhouřením oka Česká republika již také patří) se divadelní instituce postupem historického vývoje zformovaly do dvou druhů ekonomických subjektů. Jednak do veřejnoprávních, potažmo příspěvkových organizací, patřicích státu a financovaných z veřejných zdrojů, a jednak do čistě soukromých subjektů, jejichž financování je zajištěno vlastními prostředky a samotným vlastníkem společnosti. Špičkové operní a baletní soubory v Evropě patří samozřejmě do té první skupiny (i když jsou mezi nimi i výjimky).

Metropolitan Opera Guild tedy vůbec není, jak by se mohlo zdát, obdobou např. pražského Kruhu přátel opery ND, ale společností, která vznikla za účelem shromažďování financí na uměleckou činnost MET. A činí to neobvyklým a obdivuhodným způsobem. V rámci své činnosti pořádá jednou až dvakrát měsíčně velmi zajímavé projekty, spojené s cestami za operou za účasti nejlepších hudebníků a operních umělců světa. Tyto akce jsou otevřeny nejenom členům společnosti MOG, ale komukoliv, kdo je ochoten svými penězi, darovanými formou účastnického poplatku nebo formou sponzorského daru, na umělecký provoz MET přispět.

O jednom z programů Metropolitan Opera Guild, jehož jsme měli šanci zúčastnit a stát se tak i se svým příspěvkem těmi, kdo pomohli v rámci tohoto programu vybrat 100 000 USD na uměleckou činnost MET, vám chci nyní napsat pár řádků. I proto, abychom si uvědomili, že nejen stát je povinen svým dílem přispívat do poloprázdné kasy naší kultury, abych vzburcoval spolky, společnosti a občanská sdružení (obdobná jako Kruh přátel opery ND), které mají mnohdy ve statutu činnost spojenou s mecenášstvím umění, ale nedělají pro to takřka nic. Abych vám popsal, co vše je možné zažít, a přitom přispět na dobrou věc. A slibuji, že o aktivitách MOG budeme informovat častěji.
Tak tedy zpět k naší cestě. Stali jsme se tedy členy Metroplitan Opera Guild a 29. srpna 2009 vyrazili lodí Amsterdam z amerického Seattlu na sedmidenní cestu tzv. Alaska Inside Passage k Hubbardovu ledovci a zpět. Hned první večer po nalodění jsme měli možnost poznat Joyce DiDonato osobně, pohovořit s ní a připít si na úspěch cesty. Je neobyčejně příjemná, veselá a komunikativní, a tak jsme se těšili na první písňový recitál. Druhý den, s žaludky „pohoupanými“ rozbouřeným mořem, jsme usedli a naslouchali nádhernému písňovému recitálu. Joyce odvedla opravdu profesionální výkon!

Následovalo mnoho dalších společných setkání při přípitcích a společných večeřích. A nejenom s Joyce, ale i s Jakem Heggie, s nímž právě Joyce pojí dlouholeté přátelství. I s tímto v současnosti velmi úspěšným hudebním skladatelem, který Joyce doprovázel při společné cestě na klavír, jsme měli možnost debatovat. Je to charismatický muž, který je mimo jiné autorem velmi úspěšné opery Dead Man Walking, jejíž produkci bylo možné v Evropě nedávno shlédnout v Drážďanech i ve Vídni. Měli jsme také jako první na světě možnost slyšet autorem zahraný úryvek z nově připravované opery Moby-Dick, která bude mít světovou premiéru příští rok v Dallasu. Ve 21. století se už moc nestává, slyšet nově komponovanou operu přímo z klavíru od samotného skladatele…

Druhý písňový večer Joyce se nesl v duchu hudebních skladatelů konce 20. století a populárních písní. A musím říci, že jsem si ho užil ještě více, než první – a nebylo to jen kvůli tomu, že moře bylo klidnější :-). Písně, které Joyce zpívala zcela neoperním způsobem, byly většinou dobře známé a i u nás interpetované. Zážitek to tak byl dvojnásobný, protože slyšet třeba špičkově zazpívanou píseň Možná přijde klaun, kterou si často pouštím při svých pracovních cestách v autě, to nejenom potěší. Do jedné z nich se můžete zaposlouchat spustíte-li video na konci článku.

No a co jsme dělali ještě? Poslouchali zajímavé přednášky, třeba o historii interpretace bel canta, které byly součástí programu. Užívali nádherného prostředí lodi a samozřejmě aljašské nedotčené přírody. Vidět plavat velryby se svými mláďaty po boku, lachtany a tuleně, hašteřící se na pláži, vidět tisíce lososů při tření v Indian River, obrovské ledovcové splazy stékající z hor jako stříbřité řeky i projíždět se v Yakutat Bay pod telícím se Hubbardovým ledovcem a vnímat všemi smysly ohromující hřmění odlamujících se bloků ledu, to všechno jsou zážitky na celý život.

A tak jsme si splnili svůj životní sen – podívali se na Aljašku. Stali se bez nadsázky „dobrými známými“ světové sopranistky a jednoho z nejúspěšnějších operních hudebních skladatelů současnosti. Zjistili jsme, že jsou to obyčejní a příjemní lidé, se kterými je radost hovořit. A k tomu všemu ještě svým malým dílem přispěli do pomyslné pokladny Metropolitní opery.

Protože o zážitky se má člověk dělit nabízíme vám jak Aljašskou krásnou přírodu, tak bezprostřední fotografie s Joyce a Jakem také v sekci multimédia a co nevidět nabídneme s oběma rozhovor.