Dvě Ariadny v Mnichově

Byť do hlediště přicházíte s notným předstihem, tedy mezi prvními, a do začátku představení zbývá ještě dobrých dvacet minut, rázem se ocitáte uprostřed rozcvičky baletního souboru. To vše pod dohledem trénink vedoucího tanečního pedagoga, nechybí ani nezbytný korepetitor u klavíru, hrající jednu odrhovačku za druhou, prostě pěkně do rytmu.
Tak v Bayerische Staatsoper začíná Straussova Ariadna na Naxu. Princip divadla na divadle je sice notoricky známý, ale tahle opera si o něj přímo říká – a vlastně jej už sama o sobě obsahuje. Zkouška baletu tak naprosto plynule přechází do prvních tónů opery. Příběh, kdy bohatý podnikatel, doprovázený suitou asistentů, sponzoruje divadelní produkci a má nemalé ambice do její konečné podoby zasahovat, jistě není ani dnes nemožný. Přenesení děje do současnosti proto vůbec nepůsobí násilně – naopak. I díky rozsvíceným světlům hlediště během celé první půle a rozehrání některých akcí přímo mezi řadami diváků tak máte pocit, že jste skutečně “u toho”.

Renomovaný režisér Robert Carsen rozpoutává nekončící gejzír napádů, kde to mezi “starou školou” Primadony s Tenorem a druhou hereckou skupinou kolem lascivní Zerbinetty skutečně jiskří, jak se patří. Tím spíš čekáte, jak onen příběh na přetahovanou, kdy konkurenční herecké skupiny jsou oba dva divadelní kusy přinuceny sehrát současně, dopadne. Ujišťuju vás přitom, že ani když Straussovu operu docela dobře už z dřívějška znáte, ani chvíli se nenudíte a o překvapení rozhodně není nouze. A i vy jste tuze napnuti. Nakonec, světe div se, vítězí stará dobrá romantika: Zerbinettina parta se obléká do stejných kostýmů, jako roztoužená Primadona alias Ariadna a zamilovaný Tenor – Bakchus, a happyendem se tahle opera, divadlo na divadle, uzavírá. Autor tohoto podivně zamotaného kusu je všemi oslavován, jeho partitura je zachráněna! Nejen Moliére, podle jehož komedie Měšťák šlechticem Hugo von Hofmannstahl libreto ke Straussově Ariadně na Naxu napsal, by se divil!

Nejnovější inscenace Straussovy Ariadne auf Naxos měla v Mnichově svoji premiéru sice už před rokem. Teď ale s novou sezónou, v obnoveném nastudování s novým obsazením, vyměnila Prinzregententheater za hlavní scénu divadla Národního a dlužno dodat, že i přes toto přenesení z přece jen o poznání komornějšího prostředí na obrovité jeviště (a hlediště) dopadlo vše nadmíru skvěle.

Skvěle dopadlo i přesto, že noční můra nejednoho intendanta operních domů se tentokrát v Mnichově znovu stala skutečností: Anja Kampe kvůli své náhlé indispozici nemohla Primadonu-Ariadnu odzpívat, a tak ji v téhle pro paměť sólistů docela složité režii jen odehrála, zatímco z orchestřiště titulní part zpívala Meagan Miller, která dorazila až těsně před začátkem představení z Vídně. A stala se hlavní hvězdou večera, které nejen za její nádherně znělý, plný a technicky skvěle vedený soprán tleskali i všichni její kolegové. Dianu Damrau, která byla Zerbinettou před rokem, teď v obnoveném nastudování vystřídala neméně hvězdná Jane Archibald. A i ona tuhle koloraturní “kládu” zvládla na výbornou, bez jakékoli známky nejistoty či zpěvu “nadoraz”. (Mimochodem – mohla mít nejspíš docela trému, protože v hledišti usedla i legendární Zerbinetta – Edita Gruberová, která druhý den v Mnichově zpívala Donizettiho Lucrezii.)