Eva Děpoltová: Tosca a Mattila? Nechám se překvapit

redakce, 10.10.2009 0:00

Dnešní přímý přenos Pucciniho Toscy z newyorské Metropolitní opery do mnoha kin prakticky po celém světě je očekáván s velkým napětím. Možná o to větším, že o nejnovější inscenaci v čele s hvězdnou Karitou Mattilou se toho napsalo ve všech možných jazycích už víc než dost. Hodně zvědavá na dnešní večer je i jedna těch, která tuhle velmi náročnou roli řadu let nejen u nás zpívala, má ji dokonale zažitou a ví o ní své: Eva Děpoltová, dlouholetá členka opery pražského Národního divadla a host řady zahraničních operních scén. Jsme rádi, že přijala nejen kvůli Tosce naše pozvání.

Měla jste velmi široký repertoár, od mozartovských rolí až po ty dramatické, typu nejen zmíněné Toscy, ale i Turandot či Lady Macbeth. Čím to, že jste přitom vydržela zpívat tak dlouho? Že třeba tak těžkou roli, jako je Mozartova Donna Anna, ale i Libuše, jste bez problémů a s úspěchem zpívala celou kariéru?

Oddělovat od sebe pěvecké obory bylo u nás téměř vždy pravidlem a každá výjimka byla podezřelá. Ať již to bylo tím, že hlasů, které byly schopny zpívat i mimo vyhraněný obor nebylo příliš, či rozpaky, kam takový hlas zařadit.… A přesto jsme tady měli například Miladu Šubrtovou, která mohla zpívat vše, od Traviaty přes nezapomenutelnou a dodnes nepřekonanou Rusalku až po Libuši.
Všichni říkají, že mám skvělou techniku. Pravda je, že jsem měla především vrozené dispozice, ale bez dobrého vedení a nikdy nekončící práce to opravdu nejde. Pak vás může ohrozit už jenom nepřízeň osudu nebo nemoc. Těžké role mne vždy již od začátku přitahovaly a lákaly, byly pro mne výzvou ke zdolání. Aby se ale zdařily, bylo nutno tvrdě pracovat na pěvecké technice a stále hledat. Je to, jako když zdoláváte horské vrcholky. Člověk musí překonat sám sebe a i když vás už síly opouští, třeba jen silou vůle se dostanete až na vrchol. Pak je ale vítězství o to sladší. Během čtyř let na AMU jsem takto „zdolávala“ nejen hory ve Vysokých Tatrách o prázdninách, ale díky profesoru Zdeňku Otavovi i celé role, takže když se pak naskytla příležitost, měla jsem již připravený „docela slušný“ repertoár, který jsem také hned uplatnila.

Smetanova Milada (Národní divadlo Praha)

Milada (v Ústí ještě před absolutoriem), Mařenka (jako absolventské představení v ND), Aida (v angažmá v Ostravě), Turandot (hostování v ND a audice v milánské La Scale), Lady Macbeth (absolventský koncert s orchestrem, Opava, posléze v angažmá v ND), Tosca (na angažmá v SND), Rusalka… Protože jsem měla role perfektně připravené u klavíru a nepotřebovala jsem ani nástupy ani nápovědu, troufla jsem si toto vše zpívat na jednu zkoušku u klavíru, bez jakýchkoliv zkušeností, hned v prvních dvou letech po absolutoriu. Tato zkušenost i schopnost mi posléze přinesla spoustu krásných rolí a příležitostí, ke kterým bych se jinak třeba vůbec nedostala. Trochu jsem i záviděla svým kolegyním, které měly možnost role dlouho připravovat a měly potom větší klid na jevišti. Ustavičná práce, hledání, nikdy neusnout na vavřínech, to je to tajemství. Mít kontrolu, mít někoho, kdo umí poslouchat, umí to pojmenovat, mít někoho, komu můžete věřit, protože zpěvák se vlastně neslyší, pamatuje si pouze pocity. Proto je to tak obtížné.

Verdiho Lady Macbeth (Bratislava)

Kterou z těch mnoha rolí jste měla nejvíc ráda a proč? A naopak je mezi nimi nějaká, kterou jste příliš zpívat nechtěla?

Dalibor byla první opera, která mne okouzlila, a kterou jsem, ještě jako dítě, uměla celou nazpaměť, zpívala jsem si doma (podle nahrávky s Benem Blachutem) hlavně part Dalibora a trpce litovala, že ho nikdy nebudu moci zpívat. Byla to vlastně moje první škola zpěvu. „Spokojila“ jsem se tedy s rolí Milady a snad také proto byla Milada úplně první moje role na scéně. Mým tajným přáním byla vždy Smetanova Libuše, a když se mi splnilo, měla jsem oči plné slz. Dvořákovu Rusalku jsem si dlouho netroufla zpívat, protože jsem se těžko ubránila dojetí. Pak ale patřila k jedné z mých nejmilejších. Po této stránce bylo pro mne mnohem jednodušší ztvárňovat spíše Turandot či Lady Macbeth. (Protože ale, ač bych ráda, nemohu zde jmenovat celý svůj italský repertoár v čele s Toscou nebo Mozartovou Donnou Annou, můj výčet zde končí.) Mám-li ale označit roli, kterou jsem příliš nepreferovala, byla by to asi Kněžna v Čertovi a Káče, protože ta je pro mne opravdu dost nízko posazená.

Po představení Libuše v pražském Národním divadle

Byla nějaká role, která vás minula? Po které jste toužila, ale přání se nesplnilo?

Jak jsem již vzpomínala, Dalibor! 🙂 Ale vážně… Měla jsem možnost zpívat většinu těch nejkrásnějších sopránových partů od koloraturních po dramatické, od Traviaty po Libuši. Přesto jsou role, které mne bohužel minuly. Třeba Straussova Salome. Po čem ale stále toužím, je Emilia Marty v Janáčkově Věci Makropulos, kterou jsem připravovala s panem dirigentem Gregorem. Vzhledem k jejímu věku mám ale stále ještě dostatek času… 🙂

Často jste také hostovala v zahraničí. Na které z vašich vystoupení v cizině vzpomínáte nejčastěji?

Na svoji první Turandot a na velice úspěšný záskok ze dne na den v Glagolské mši s Vídeňskými symfoniky a Václavem Neumannem, díky němuž jsem také dostala pozvání na turné s Českou filharmonií po Evropě a Japonsku, kde jsem pod taktovkou Václava Neumanna a Zdeňka Košlera zpívala Dvořákovo Requiem a Stabat Mater a Janáčkovu Glagolskou mši.
Ze světa opery na nadšeně přijatou Mařenku s Petrem Dvorským ve Frankfurtu a Káťu Kabanovou ve Wiesbadenu, Na krásnou inscenaci Otella (Desdemona) na Taiwanu. Na Turandot v Miláně, v exotickém Istanbulu, Teheránu i v Německu, na Toscu ve Varšavě s vynikajícím Wieslavem Ochmanem, na Traviatu s Jiřím Koutem v Düsseldorfu…

Svět opery se v posledních letech hodně proměnil. Je něco, co dnešním zpěvákům závidíte? A třeba naopak něco, v čem to vaše generace měla lepší?

Zcela jednoznačně možnost otevřených hranic, která skýtá neskutečné možnosti. Navíc dostupná informovanost i díky novým technologiím – nahrávky audio i video, portál YouTube na internetu, přenosy z MET, možnost studia v cizině. To je obrovské plus. Dříve jsem někdy nedostala povolení ani jet předzpívat do zahraničí, a občas bylo velmi problematické vůbec vyjet „ven“ i na pozvání. Pro problémy s vycestováním vzal zahraniční agent často raději někoho jiného. Na druhé straně, povšimnete-li si repertoáru a srovnáte ho s dřívějším, nevychází to pro dnešní dobu u nás zcela příznivě. Mimo jiné máme také spoustu nádherných oper, které mohou směle soupeřit se světovým repertoárem, proč se tedy na našich jevištích objevují tak sporadicky? A kdo už by je měl uvádět, když ne naše divadla? Také se dřív myslím víc péče věnovalo nastudování díla, obzvlášť dirigenti Zdeněk Košler a Bohumil Gregor neponechali nic náhodě a jejich představení byla vždy zárukou kvality. Kdo měl to štěstí, že si ho vybrali do svých inscenací, měl možnost se mnoho naučit. To platí obzvlášť o dirigentu Gregorovi.

Býváte často k vidění mezi operními diváky, stejně jako i při už zkraje našeho povídání zmíněných přenosech z MET – a chystáte se i na dnešní Toscu. Jak hodně vás tyhle večery s operou v kině oslovují?

Chodím si tam pro pohlazení na duši a většinou se ho též dočkám. Být adeptem pěvectví, nevynechala bych jediný přenos.

Nejnovější inscenace Toscy v MET

Mezi vašimi rolemi byla, jak už jsme řekli hned na začátku, právě i Pucciniho Tosca, kterou jste zpívala mnohokrát. Role, o které se teď nejčastěji mluví v souvislosti s Karitou Mattilou v nejnovější inscenaci MET. Jak hodně je tento part z vašeho pohledu obtížný?

O tom, že Tosca je geniálně napsané dílo, není nutno diskutovat. Samotná role Toscy je nesená v úchvatném oblouku od nádherné milostné scény na začátku přes rostoucí napětí v prvním setkání se Scarpiou, které vyvrcholí v dramatickém druhém dějství, přerušeném jen úchvatnou modlitbou, následně vygradovanou tragickým střetem s ním, a v dějství posledním návratem až k téměř lyrické vizi dalšího života, a pak rychlý dramatický konec. Střídání těchto poloh, to jsou podle mne přednosti, ale i úskalí této role. Vždy znovu se vracím k nahrávce Toscy s Marií Callas, která je pro mne nejpřesvědčivější právě svou hloubkou prožitku.

Kterou část partu Toscy jste vy měla nejraději a proč?

Celou. Ale nejvíc asi dr

uhé dějství pro svoji dramatičnost, a pak také kontrastní poslední část, která by měla být jako vykoupení, s nadějí, byť kalenou prožitým dramatem. Jako když se prodere slunce skrz mraky. Měla jsem možnost i tuto roli studovat s panem dirigentem Gregorem, a ten právě na tento moment dával velký důraz. Pak vyjde mnohem přesvědčivěji tragický závěr.

Pucciniho Tosca doslova útočí na city. Neměla jste s tím i vy, jako její představitelka, problémy? Prostě udržet emoce „na uzdě“?

To je samozřejmě problém všech, kteří jsou více emocionálně založeni, ale je naprosto nutné se nenechat strhnout, a tady nejvíc nastupuje právě technika. Ale výkon, zbavený emocí, je pro mne sterilní, a proto jsem vždy dávala přednost takové interpretaci, která člověka osloví, byť třeba s nepatrným kazem na kráse, před nic neříkající dokonalostí. Hudba je přece právě o emocích.

A co říkáte Karitě Mattile? Jak se vám její výkony líbí?

Pro mne je zatím stále nejdokonalejší Toscou Maria Callas s jejím úžasným strhujícím projevem, ale ráda se nechám překvapit.