Nová sezóna, nová energie: Česká filharmonie zazářila pod taktovkou Charlese Dutoita

Klavírista Daniil Trifonov hrál Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll poprvé před publikem. Tento debut lze označit za úspěšný. Zvolil původní Dvořákův sólový part a provedl jej tak suverénním způsobem, že zcela zmizely pochybnosti o jeho uplatnění v provozovací praxi. Trifonovova hra nikde nezanikala v návalu orchestrálního zvuku, silnou stránkou podání pak byla lyrická místa, která se nesla v chopinovské poetice. Osobnost pianisty byla ozdobou celkového vyznění Dvořákovy skladby. Švýcarský dirigent v díle akcentoval homogenní zvuk orchestru i kompoziční strukturu odpovídající klasicko-romantické syntéze ve skladatelově hudební řeči. Dílo však naplnil též romantickými gradacemi i českým národním koloritem. Na tomto místě připojuji malou polemiku: Týká se nástupu vedlejšího tématu B dur v sólovém klavíru v expozici první věty. Zde zvolil pianista v rozporu s partiturou nečekaně výrazně vyšší tempo, což narušilo plynulý tok hudby. Orchestr pak nový pohyb zcela nepřejal, a tak je pro mne otázkou, zda taková tempová změna má pro celkovou formu hlubší smysl. Myslím si, že nemá.

Opět se ukázalo, že Dvořákův kompoziční vývoj probíhal v plynulém proudu. O tento poznatek je možné se opírat i v interpretačních koncepcích. Klavírní koncert získal svoji konečnou formu v roce 1885 (tedy v autorových 44 letech). V motivicko-tematické rovině 1. věty silně předjímá slavný Koncert pro violoncello a orchestr h moll vzniknuvší až o 10 let později. Přehledná a uměřená interpretace Koncertu pro klavír prokázala vlivy, kterým autor ve svém středním období podléhal. Využil je však v duchu své nebývalé schopnosti koordinace a rotace hudebních podnětů. Provedení mj. poukázalo na zásadní a dodnes moderní hudební myšlenky rozprostírající svůj dopad do širokého prostoru: Především zcela odzbrojující a zasvítivší akord H dur v rámci hlavního tématu druhé věty v D dur. Tento akord je překvapivě vnímán v rámci jiné tendence, přesněji v rámci jiné funkce, než která se nakonec podle kontextu k němu přiváže (mimotonální dominanta). Mezi jinými zaujmou také melodie v cikánských tóninách věty závěrečné, jimiž autor dal na srozuměnou, že nepodléhá Wagnerovu vlivu. To se mu někdy vyčítalo, viz některé výzkumy Jiřího Kopeckého. Provedení Dvořákova Klavírního koncertu bylo odměněno velkým aplausem a sólista poté připojil ještě krátký neoklasický přídavek.

Dirigent Charles Dutoit je pokládán za odborníka v interpretaci francouzské hudby. Jeho pojetí Berliozovy Fantastické symfonie tento názor plně podpořilo. Koncepce, kterou představil, dala skladbě psychologizující průběh. Náladová vlnění vytvářející velké výkyvy našla pochopení i mezi členy České filharmonie. Provedení skladby i její strukturální stránka posluchače strhly. Nelze mluvit jen o jejím vypjatém mimohudebním obsahu, v němž podvedený umělec zavraždí svoji milenku, je nakonec popraven a na místě jeho skonu pořádají čarodějnice svůj sabat. Působí zde především mnoho výlučně hudebních prostředků, které činí dílo novátorským, neřku-li zlomovým v celých dějinách hudby. Je třeba si připomenout jeho rok vzniku – 1830. Tři roky po Beethovenově smrti. Zařadíme-li Hectora Berlioze (1803–1869) dále do hudební historie, nabídnou se nejen učebnicová spojení s ranými romantiky Schubertem, Schumannem či Weberem, ale také s jiným, stejně progresívním tvůrcem z jiného oboru z českého prostředí. Hector Berlioz je totiž generačním vrstevníkem Františka Smetany, plzeňského strýce Bedřicha Smetany (František Smetana napsal první českou učebnici astronomie v době, která této vědě příliš nepřála).

Na Fantastické symfonii je Beethovenův vliv patrný v melodické i harmonické složce, bez větších potíží identifikujeme i Beethovenovy zvyky při práci s motivy, strategii jejich obměny atd. Dirigent Charles Dutoit popsané beethovenské návaznosti však interpretačně nepodtrhl. Důležitější byly pro něj obsahové aspekty, popř. perspektivy, které staví dílo do souvislostí s mnohem mladšími opusy ve světě. A tak v sólech dřevěných dechových nástrojů části Scéna na venkově si mohl posluchač vzpomenout na sóla v Šostakovičových symfoniích, v pulsujících sekvencích hybných vět nám přišel na mysl Honeggerův Pacifik 231 apod.

Berliozova Fantastická symfonie je rozdělena do pěti vět, přičemž jejich strukturace vyššího řádu směřuje k dvojici tři plus dvě (první celek obsahuje části Sny, vášně, Scéna na venkově a Ples, druhý celek naplňuje Cesta k popravišti a Sabat čarodějnic). Provedení Fantastické symfonie v podání dirigenta Charlese Dutoita popsanou stavbu dodržovalo. Dirigent vytvořil logickou a účinnou tempovou koncepci v rámci celé symfonie. Nepřeháněl rychlost temp na místech, kde by došlo k deformaci rytmické stránky a zřetelnosti hudebního materiálu (např. v části Cesta na popraviště). Artikulačně vyprofiloval francouzský valčík v části Na plese, kde preferoval krátké smyky smyčcové sekce. V samém závěru skladby efektně akceleroval tempo cody do extrémních parametrů, a vytvořil tak strhující tečku díla. Orchestr si zaslouží velké uznání především jako celek, protože realizoval flexibilně dirigentovy pokyny a dílo zahrál bez zbytečných kazů a nesouher. Ve skladbě se blýsklo mnoho hráčů na dřevěné i žesťové dechové nástroje. Posluchači ocenili všechny interprety nadšeným potleskem

Popřejme České filharmonii úspěšnou sezónu a sály stále nabité vnímavými posluchači.

Zahajovací koncert České filharmonie
25. září 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63 (38′)

— Přestávka —

Hector Berlioz: Fantastická symfonie, op. 14, H48 (54′)

Účinkující:
Daniil Trifonov – klavír
Česká filharmonie
Charles Dutoit – dirigent