Filharmonie Brno: Objevné provedení Dvořákových Slovanských rapsodií

Program byl cele sestaven z díla Antonína Dvořáka a měl vlastní poeticko-duchovní název „Kéž duch můj sám…“ podle úvodního verše první ze skladatelových Čtyř písní op. 82. Její nápěv Dvořák později použil jako hlavní téma druhé věty Violoncellového koncertu h moll. Snad nejslavnější a nejhranější koncert celé hudební literatury byl zařazen po přestávce.

První polovina programu duchovní rozměr tak trochu postrádala, o to však byla neotřelejší. Dramaturgie totiž zařadila uvedení všech tří Dvořákových Slovanských rapsodií op 45. Jsou širšímu publiku prakticky neznámé, souborně se nehrají a jednotlivě se objevují na programech velmi sporadicky. Čtyřicetiminutový komplet má jisté vzájemné paralely, historizující i smetanovské, rozhodně však ne tematické či motivické. Provázanost hudební, jak ji známe z Dvořákových předeher V přírodě, Karneval a Othello, tvořící triptych Příroda, život a láska, v rapsodické trojici chybí. Slovanské rapsodie Dvořák komponoval během roku 1878, kdy byl již evropsky známým autorem. Mezi první a druhou rapsodií si „odskočil“ k první řadě Slovanských tanců. Česká společnost byla v té době posedlá usilovným vlastenectvím, Dvořáka nevyjímaje. K rapsodiím ale nezanechal žádný mimohudební výklad. Volná rapsodická forma může skladatele svádět k mnohomluvnosti a rozkouskovanosti. Byl jsem tedy v očekávání, co se bude dít.

Dirigentem večera byl Leoš Svárovský, jenž je pro českou romantickou literaturu interpretem nejpovolanějším. Na strhujícím vyznění trojice rapsodií měl lví podíl. Od prvního taktu vystavěl jednotlivé skladby přesvědčivě, muzikantsky plnokrevně, s maximálním využitím dynamických kontrastů, s citem pro gradace a přirozené přechody temp. Dirigoval přesvědčivými gesty a korigoval eventuální zvukové disproporce, vědom si toho, že v Janáčkově divadle je to holá nutnost. Docílil zvuku barevně různorodého, bohatého a kompaktního, přičemž obzvlášť vyrovnaně působila skupina dřevěných dechových nástrojů. Ta tvoří ve Filharmonii Brno absolutně jednotně cítící ansámbl, jehož členové nezapřou komorní praxi. Způsob exponování dřev a lesních rohů ve Slovanských rapsodiích ostatně místy připomíná Serenádu d moll pro dechy op. 44, Dvořákovo předchozí dílo. Bylo vidět, slyšet i hmatatelně cítit, jak si všichni filharmonikové Dvořáka muzikantsky užívají. Z místa na boku hlediště jsem měl zkreslený „stereo“ poslech v neprospěch levé poloviny smyčců, tedy primů a sekundů, zmíněné skupiny však hrály jednotně, s potřebnou plasticitou tónu a šťavnatostí projevu. Doplňovala je měkká violoncella s citlivě hrajícími kontrabasy. Velmi dobře pak vyznělo velké sólo dvou harf v úvodu třetí rapsodie v interpretaci Ivany Švestkové a Kateryny Holub.

Ve druhé polovině koncertu zaznělo slavné Dvořákovo dílo, Violoncellový koncert h moll op. 104 s anglickou sólistkou Laurou van der Heijden. Je mezinárodně proslulou interpretkou a v Brně si živě pamatujeme její krásné provedení 1. violoncellového koncertu Martinů před třemi lety. S Filharmonií Brno ho rovněž hrála na posledním turné ve Velké Británii.

Je známou skutečností, že Dvořákův Violoncellový koncert není typickým orchestrálním doprovodem, ale naopak skladbou faktury až symfonické, kdy velký orchestr je rovnocenným partnerem sólovému violoncellu. Je zároveň doprovodem důvěrně známým, ale nelehkým, s řadou záludně navazujících pasáží orchestru a sólisty. Sólista si má být toho vědom a když pravidla křehké souhry v inkriminovaných místech první věty ctí, vyjde vše přesně. Když je naopak ignoruje, může se doprovod první věty lehce proměnit v dostih. A i když na čtvrtečním koncertě se žádný pád do Taxisova příkopu nekonal, nervózně a nevyzpytatelně hrající Laura van der Heijden dirigenta s filharmoniky zbytečně proháněla jako na Velké pardubické. Dlouho jsem se nemohl do této nádherné hudby plně zaposlouchat. Bylo zjevné, že sólistka hledá potřebný vnitřní klid. Hrála uspěchaně a její violoncello často zvukově zanikalo, některé technické pasáže skutečně byly více vidět nežli slyšet. Situace se změnila výrazně k lepšímu ve druhé větě, kde Laura van der Heijden předvedla krásnou oduševnělou kantilénu a využila všech svých tónových předností. Zcela suverénně již hrála v závěrečné části, kdy komorně komunikovala se sóly dechových nástrojů. Sklidila nadšené ovace vestoje. Ve mně však pocit, že Dvořákovu dílu zůstala leccos dlužna, přetrval. Čistě z profesionálního hlediska mi vadilo, že Dvořáka hrála z not, respektive z decentně přistaveného tabletu. U koncertů klasického a romantického repertoáru to přece nebývá zvykem…

Leoš Svárovský je bytostně romantickým interpretem a podal vynikající dirigentský výkon. Co se Dvořáka týče, je dle mého názoru Svárovský ve své generaci českých dirigentů prostě nejlepší. Jeho Dvořák je náš český Dvořák v nejlepším smyslu dlouhé interpretační tradice. Je to Dvořák, který dýchá, bouří, zpívá, má potřebnou vřelost i lyričnost a pulzuje životem. Velký podíl na úspěchu koncertu měl také skvěle hrající orchestr. V něm vždy hledám nové tváře a konkrétně musím pochválit za krásná sóla první klarinetistku Janu Krejčí, ale také další „kmenové“ hráče: první flétnistku Martinu Venc Matušínskou, první hobojistku Anikó Kovarikné Hegedüss, sólohornistu Nicolase Pereze a koncertní mistryni Marie Petříkovou.

Kompletní provedení tří Slovanských rapsodií nepochybně prokázalo životaschopnost těchto Dvořákových skladeb. V dobrých dirigentských rukou mají rozhodně současnému posluchači stále co říci. Byl to záslužný dramaturgický počin a první polovinu koncertu se Slovanskými rapsodiemi také hodnotím jako vrchol večera.

Kéž duch můj sám…
10. října 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Antonín Dvořák: Slovanská rapsodie D dur op. 45 č. 1
Antonín Dvořák: Slovanská rapsodie g moll op. 45 č. 2
Antonín Dvořák: Slovanská rapsodie As dur op. 45 č. 3
Antonín Dvořák: Violoncellový koncert h moll op. 104

Účinkující:
Laura van der Heijden – violoncello
Filharmonie Brno
Leoš Svárovský – dirigent