Zločin na sídlišti: Andrej Lyga rozehrává krimi pantomimou a maskami

Jednoduchou scénu tvoří dvojitý paraván z bílého baletizolu spuštěného z tahu, s jednoduchými okny a čísly tří bytů, které jsou jedinými detaily specifikujícími prostředí, stejně tak jako ve zvukové stopě hluk ranního sídliště. Na scéně se postupně objevují obyvatelé – ovšem ztvárňovaní jediným performerem, který pouze střídá masky rozlišující charaktery. Pracuje však zároveň s celým tělem, v němž je charakter člověka rovněž vepsán: postupně se setkáváme s ušlápnutým sklíčeným pánem, který si každý den ráno chodí do automatu pro kávu, s energií uzavřenou do sebe, s jeho spolubydlícím vzteklým sousedem, který nesnáší hluk a zřejmě jako Gargamel šmouly i šmahem celé lidstvo. Průzorem v paravánu na scénu prokluzuje a znovu z ní mizí postava bezdomovce, který chodí vyžebrané peníze utrácet do hospody (změna prostředí je naznačena pouze ve zvukovém designu). Nejméně sympatickým charakterem, který se ale zřejmě nejlépe hraje, je soused-gauner, neurvalec, který kouří a neváhá se pustit do rvačky, kyne-li mu z ní užitek. Andrej Lyga všechny odstiňuje napětím či uvolněním těla, různorodou chůzí, otevřeným, či naopak do sebe schouleným postojem, směřováním centra atd., například muže se zločinnými sklony s vypjatou hrudí a do stran hromotlucky vedenou rozpínavou chůzí (v těchto karikaturách je zřejmý vliv Radima Vizváryho.) V okně se objevuje ženská maska, kterou ale performer vede jen rukou, tak aby mohl naznačit manželský vztah a zapojit postavu do herecké akce s ostatními. V příběhu jí připadá role svůdkyně, která pomůže svému muži ukrást sousedovi (imaginární) kufřík s penězi, aby celá situace vyeskalovala k vraždě.

Zní to velmi konkrétně, ale k přesným významům se dopracováváme imaginací. Andrej Lyga ve své one man show využívá maximálně i jednoduchou scénografii, aby vytvořil dojem interakce několika postav. Paraván slouží jako předěl, za nímž se jedna postava mění v druhou, nejen výměnou masky, ale především změnou pohybové charakteristiky, mohou se pronásledovat, navštěvovat, utíkat před sebou… Samozřejmě se vkrádá otázka, zda by celý příběh nemohl být nosný i pouze jako bílá pantomima bez masek: všímavý dospělý divák by jistě charaktery odlišil i na základě mimiky, dětskému publiku ale maska pomůže v pochopení situací a vztahů.

V inscenaci je znázorněn průběh několika dnů, denní a noční dobu odděluje zvukový i světelný design, ničeho jiného není na jevišti zapotřebí. Ani jediné fyzické rekvizity, neboť popelnice, cigarety, klíče, mince, revolver, kufřík či balíky bankovek jsou všechny imaginární. Mladší publikum má možnost se s touto formou seznámit v čisté podobě a navíc poznat, že i beze slov lze vyprávět složitý příběh. Pozornému divákovi významy akcí neujdou, ale pokud se tak přece jen stane, není to důvod k rozpakům, ale naopak k rozehrání vlastní fantazie. Chceme-li se soustředit na děj, je nicméně skutečně potřeba nepolevit ani na vteřinu v pozornosti, byť se určité situace opakují (ranní šálek kávy, prohledávání odpadků) a jiné jsou explicitní, jako přepadení, krmení ptactva nebo manželská hádka. Až nadpozemsky působí noční toulky manželky, ztvárněné pouze voděnou maskou s dlouhým závojem. Je pozoruhodné, že i dospělý divák si dokáže odmyslet pohybující se černě oděné tělo performerovo a vnímat masku této bytosti jako svébytnou entitu s vlastním životem, vznášející se nad scénou jako nějaký přízrak. Snad by bylo možné jen zkrátit intervaly mezi jednotlivými scénami, aby nabyly více filmového střihu – neboť celek odkazuje k žánru televizní kriminálky, ale jsou tu jisté prostoje, které působí jako zaváhání.

Zápletka, kterou nutno sledovat, je poměrně složitá, roli v ní hraje zapomenutý kufřík, nezamčené dveře, bystré ženské oči, je třeba zaznamenat okamžik, kdy se poprvé objevila imaginární zbraň. Když je zločin dokonán a malí diváci už viděli vše, co by jim mělo poskytnout vodítko – buď k rozběhnutí fantazie do všech koutů, nebo naopak k soustředění nad zápletkou, vstupuje na scénu Andrej v jiné roli, tentokrát činoherní. V typické poloze nepříliš duchaplného inspektora kriminální policie, v baloňáku a o mírně rozpačité chůzi se jme vyšetřovat daný zločin, a to hned v interakci s diváky. Ti se stávají důležitými svědky, performer je svou nedovtipností provokuje k dalším a dalším radám. Komunikace s malými diváky je svým charakterem přesně připravena a promyšlena, od způsobu mluvy, udržování vzdálenosti, samotná akce však vyžaduje i improvizační dovednosti. I proto tu vzniká také vtipný paradox jazykový, protože performer s dětmi pro srozumitelnost debatuje primárně česky, ale jeho reakce jsou prošpikované slovenštinou. Premiérové publikum přistoupilo na pravidla hry prakticky okamžitě a bezprostředně se s detektivem pustilo do debaty, případ byl tedy vyřešen bryskně a brzy.

Inscenace nabízí divákům minimálně dvě polohy vnímání či čtení: při prvním způsobu se snaží imaginární pantomimě co nejvíce porozumět, pochopit gesta a jejich nuance, rozklíčovat podobu všech neviditelných předmětů a fiktivních rekvizit, všechny události, jez se semelou mezi pěti obyvateli domu, tak aby před očima vyvstal detektivní příběh. Druhým způsobem či druhou možností je ponoření se do volné imaginace, kdy netrváme na tom, že gesto má jeden určitý význam, ale otevírá se jako paleta možností. Postavy pak nemusí být ztotožněny s jedním charakterem, ale tvořit celou množinu obyvatel sídliště, v němž se odehrávají desítky jednotlivých individuálních příběhů, a tak rezignovat na lineární logiku děje a do obrazů transferovat fantazijní představy své, vlastní, nezávislé na záměru tvůrce-performera. Každá maska může měnit identitu, paraván, z něhož zejí mrtvé oči oken domu, se stávat dějištěm jiného příběhu, průsvitná látka manželčina závoje symbolem nočního snění.

Co je na inscenaci předností – kromě prostého faktu, že seznamuje děti s pantomimou a s prací s maskou, čímž rozšiřuje rejstřík jejich divadelních zážitků, který se zhusta omezuje na loutkové divadlo a ukřičené pohádky – je vizuální čistota. Je pravda, že vzájemná podobnost masek je zprvu až matoucí a přivyknout jednotlivým charakterům dá jistou práci. (Dílu by slušelo menší jeviště a prostor vůbec, protože právě s ohledem na detaily nebude srozumitelné početnějšímu publiku, ideální je několik desítek návštěvníků v nejbližších řadách, a v obrovském prostoru branického divadla se pocitově ztrácí, i když je nižší návštěva pro žánr optimální.) Střízlivé ladění vizuality podporuje u dětí rozvoj vkusu a buduje smyslu pro jednoduchost, a to inscenace splňuje měrou vrchovatou, jediné barvy se zde vyskytují ve světelném designu, který určuje denní doby i příslušné nálady scén. Je vhodná pro odrostlé děti, které v ní poznají oblíbený televizní žánr, ale uvidí, že kriminální příběh lze rozehrát také bez krve a v náznaku, a přece zůstane srozumitelný – všechno je totiž ponecháno fantazii, kterou je třeba pěstovat od útlého věku stejně jako jiné dovednosti. Netroufám si tedy odhadnout obchodní potenciál tak specificky vyhraněného díla, ale kvituji jeho technickou čistotu a sebevědomý estetický názor.

Sídliště bláznů
Koncept, autor, performance: Andrej Lyga
Scénografie: Kateřina Janíková
Hudba: Ondřej Kolín
Světelný design a zvuk: Lukáš Klíma
Produkce, dramaturgická spolupráce: Júlia Pecková
Premiéra: 13. 10. 2024