Prostě Florence Foster Jenkins je úchvatná

Je to až neskutečný, ale přesto pravdivý příběh. Florence Foster Jenkins se narodila v roce 1868 v Pennsylvanii. Přestože mohla mít jako dcera bohatého podnikatele prakticky vše, její hudební vzdělání rodiče velmi záhy odmítli dál financovat, a to ve chvíli, když se jasně ukázalo, že jejich dcera nemá ani špetku talentu. Jejím falešným zpěvem celá rodina vysloveně trpěla. Nakonec Florence uprchla z domova s mužem, za kterého se provdala v naději, že to bude on, kdo jí studium zpěvu umožní. Mýlila se – i jeho svým vřískotem otrávila tak, že se s ní záhy rozvedl. Cesta za vysněným cílem se pak Florence konečně otevřela až po jejích čtyřicátinách, když otec zemřel a zanechal velké jmění.

Florence tehdy začala znovu houževnatě studovat zpěv. Mezi členkami dámského klubu, který mezitím založila a financovala, našla první obdivovatelky. Tedy spíš falešné lichotnice, které jí mazaly med kolem pusy, tvrdily, jak je skvělá, ale za zády se jejímu falešnému zpěvu pochopitelně jen pošklebovaly a měly z ní legraci.

Zhruba po deseti letech, v roce 1912, měla Florence svůj první koncert, v newyorském hotelu Ritz Carlton. Neprokoukla, že potlesk pozvaných dam a dalších známých byl jen zdvořilostní a uvěřila, že měla úspěch. Což ji pochopitelně povzbudilo k pořádání dalších koncertů.

Florence si přitom vůbec neuvědomovala, že úplně špatně intonuje, a že nedokáže ani udržet rytmus. Návštěvníci jejích koncertů, které si sama vybírala a také pokaždé osobně dohlížela na distribuci vstupenek, se proto ohromně bavili. Čím víc tleskali, tím silnější byla verva Florence, se kterou se vrhala do svých dalších pěveckých kousků, a tím větší grotesky se návštěvníkům jejích koncertů dostalo. Florence si prostě neúspěch nepřipouštěla a věřila, že rozdává umění a radost. A publikum ji skutečně zbožňovalo.

Florence se tak nakonec stala doslova divou. Nepřekvapilo ji proto ani, když se ozvala gramofonová společnost. Repertoár pro svoji desku si Forence pochopitelně vybrala sama.

Pokud se kdykoli objevila kritika jejího zpěvu, Florence v ní viděla jen nepřejícnost svých konkurentek či závist a rozhodně si ji nebrala vážně. K již zmíněmému veleúspěšnému koncertu ve vyprodané Carnegie Hall došlo v jejích obdivuhodných 76-ti letech. Byla to ta nejlepší tečka jejího života. “Mohou o mně říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemohou říkat, že jsem nezpívala”. Stojí na jejím náhrobku.

Smrtí ale sláva Florence Foster Jenkins zdaleka nekončí. V roce 2001 byla totiž poprvé uvedena hra známého anglického dramatika Petera Quiltera, nazvaná Glorious, právě o jejím životě.

Brzy se tato úspěšná hra objevila také u nás. V pražském Kalichu ji s Jaroslavou Kretschmerovou v roli Florence nastudovala režisérka Jana Kališová, pod titulem Je úchvatná, v překladu Pavla Dominika.

Co říci závěrem? I tahle mince má bezpochyby dvě strany. Na jedné se lidé kňouráním Florence Foster Jenkins často zlomyslně bavili a brali ji jako pouťovou atrakci. A ta druhá strana? Člověk nemá vzdávat své sny, jakkoli se zkraje mohou zdát nereálné. Štěstí v nich nakonec může nalézt zdaleka nejen on sám.