Světová operní premiéra v Bruselu přinesla adaptaci filmu Ingmara Bergmana – Fanny a Alexander
Opera Fanny a Alexander
Bergmanův film si pro svoje další společné dílo vybrala jako předlohu dvojice, která loni s úspěchem uvedla v Královské opeře ve Stockholmu jiné operní zpracování známého filmu, a sice Melancholii podle režiséra Larse von Triera. Jsou to švédský skladatel Mikael Karlsson (narozený 1975) a kanadský textař a libretista Royce Vavrek, který vytvořil libreto v angličtině. Melancholii a Fanny a Alexandera spojuje ještě jedno jméno, a to slavné švédské mezzosopranistky Anne Sofie von Otter, která v obou dílech vytvořila menší role, matku hlavních hrdinek v opeře první a biskupovu hospodyni Justinu v opeře druhé. Pěvkyně má ostatně zkušenost i s jinou operou podle Bergmanova filmu, Podzimní sonátou finského skladatele Sebastiana Fagerlunda, v níž ztvárnila klavíristku Charlottu (premiéra ve Finské národní opeře v Helsinkách, 2017).
Libreto Fanny a Alexandera se soustředí na hlavní dějovou linku kolem nového sňatku Emilie a osvobození dětí z područí biskupa. Další vedlejší dějové motivy z košatého filmu jsou vynechány nebo výrazně zkráceny, stejně jako chybí řada vedlejších postav – v případě opery k dobru věci. Opera si zachovává jistý spád a napětí, i tak ale první dějství trvá před devadesát a druhé přes sedmdesát minut, celkově je tedy délka opery téměř tříhodinová, s přestávkou se představení natáhne na skoro tři a půl hodiny. Možná by jí prospělo zkrácení, ale vysloveně zdlouhavých míst není naštěstí mnoho a dílo rozhodně nenudí, k čemuž jednak přispívá poutavý děj, jednak výborná hudba a také režie. Karlssonova partitura je nesmírně bohatá a účinně navozuje nejrůznější nálady, které děj přináší. Skladatel naplno využívá orchestr, místy posiluje bicí nástroje, nikdy nepřehlušuje pěvce, střídá komornější pasáže s plně symfonickými. To vše kombinuje se syntezátory a elektronickou hudbou, čímž vytváří často velmi zvláštní a ojedinělé zvukové plochy a dodává jim na barvitosti. Zejména v pasážích, kde se v příběhu objevují prvky magie a mystiky, jsou takové kombinace klasického orchestru a elektroniky velice působivé. Oběma tvůrcům, skladateli i libretistovi, se podařilo i za cenu vynechání řady motivů evokovat bohatost Bergmanova filmu. Orchestr divadla La Monnaie hrál kvalitně, odstíněně a souhra s elektronickými nástroji byla výborná.
Velký podíl na úspěchu díla má režisér Ivo Van Hove ve spolupráci s autorem scény a světelného designu Janem Versweyveldem a autorkou kostýmů An D’Huys. Kostýmy jsou současné a jen podtrhují nadčasovost tématu opery: násilí fyzické i psychické v nezdařeném manželství, zlo skrývající se pod maskou dobra (v osobě biskupa), rodinné sepětí. Režisér i scénograf se odpoutali od Bergmana a vytvořili svébytné dílo. Rychlé proměny scény jsou jednoduché a plynulé: změna kulis v pozadí, změna světel, pár rekvizit. Tu se vysune stůl velký, jindy malý, a obsluha přináší jídlo a nápoje, tu máme bohatý dům Ekhdalových, tu strohé biskupství jen díky změně světla v souhře s hudbou. Tu máme zmenšeninu půdy domu, kam biskup zamkne Fanny a Alexandera, tu máme jeviště rodinného divadla, kdy při zkoušce Hamleta dostane Oscar srdeční záchvat. Jeviště se pak stane jeho úmrtním ložem a na pozadí se promítá detail jeho umírání. Tu máme pomocí videoprojekce (Christopher Ash) magický dům Isaca s jeho starožitnostmi a loutkami všude kolem. Biskupovu smrt při požáru domu si domyslíme, když se na pozadí promítají plameny a pak ještě na konci je jeho smrt znázorněna další videoprojekcí – znamení, že Alexander na biskupa jen tak nezapomene. Jednoduché proměny umožňují také prolínání dvou výstupů na různých místech. Například v pozadí vidíme děti zamčené na půdě, v popředí vidíme, jak Emilie navštíví ve stejné době Helenu v jejím domě, což je naznačeno změnou osvětlení a dvěma lustry, které sjedou dolů, a stěžuje si na biskupa a na to, že je v jeho područí. Režisér si dal také záležet na herecké práci účinkujících.
Z nich je třeba vyzdvihnout pěvecké i herecké výkony zejména představitelů biskupa, Emilie, Justiny, Oscara a Ismaëla. Legendární americký barytonista Thomas Hampson, který příští rok oslaví sedmdesátiny, stále vládne krásným a plným hlasem a byl ideálním představitelem přísného biskupa. Americká mezzosopranistka Sasha Cooke jako Emilie podtrhla její nešťastný osud, z něhož nakonec vyvázne díky rodinnému příteli a vyjednávání svých švagrů. Biskupova služebná Justina nemá mnoho prostoru, ale švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter, jež rovněž oslaví příští rok sedmdesátku, se přesně hodila na tuto chladnou ženu, která probudí Alexanderovu fantazii vyprávěním o předchozí biskupově rodině a pak biskupovi udá, o čem chlapec fantazíruje a s chutí děti zamyká na půdě. Emiliin manžel Oscar se občas Alexanderovi zjevuje i po své smrti. Nejen jeho umírání působivě předvedl americký tenorista Peter Tantsits vládnoucí štíhlým vyrovnaným hlasem. V nedlouhém výstupu Ismaëla ovládl jeviště svým androgynním zjevem i mocným, nádherně zbarveným hlasem americký kontratenorista Aryeh Nussbaum Cohen. Ocenění si zaslouží i dětský představitel Alexandera Jay Weiner, který měl mnohem více prostoru než Fanny (Lucie Penninck), velkou roli zvládl chlapec skvěle hlasově i herecky. Až příliš ostrým hlasem disponuje britská dramatická sopranistka Susan Bullock – představitelce dobrosrdečné Heleny by slušel hlas vřelejší. Role Emiliiných švagrů a švagrových jsou malé stejně jako role Isacova syna Arona, více vynikl švédský zpěvák a herec Loa Falkman jako Isac.
Při zhlédnuté nedělní odpolední repríze bylo téměř vyprodáno a skladatel s libretistou si přišli v krásném bruselském královském divadle užít spolu s účinkujícími zasloužené závěrečné ovace.
Inscenační tým
Mikael Karlsson žije od roku 2000 v New Yorku, kde v roce 2005 dokončil studium na Aaron Copland School of Music. Karlssonova díla byla uvedena mimo jiné v Carnegie Hall a v Lincolnově centru v New Yorku, ve Festspielhausu v Baden-Badenu, v operách v Paříži, Oslu, Stockholmu a Drážďanech, v Centru Ingmara Bergmana na ostrově Fårö či v Brooklyn Academy of Music. Často spolupracoval na baletech choreografa Alexandera Ekmana (Play, Rooms, A Swan Lake, Resin, Left Right, Left Right, Tyll, Midsummer Night’s Dream, COW, The Eskapist), které byly uvedeny na různých scénách v Evropě i v zámoří. Karlssonova první opera The Echo Drift měla premiéru na festivalu PROTOTYPE v New Yorku v roce 2018. V témže roce složil hudbu pro banket k Nobelovým cenám. Pro Anne Sofii von Otter složil písňový cyklus So We Will Vanish (2021). Karlsson ve svých dílech s oblibou a originálně kombinuje klasický orchestr se syntezátory a elektronickou hudbou.
Royce Vavrek žije v Brooklynu. Je autorem libreta k opeře Angel’s Bone skladatele Du Yuna, která byla v roce 2017 oceněna Pulitzerovou cenou za hudbu. S americkou skladatelkou Missy Mazzoli spolupracoval na operách Song from the Uproar (Beth Morrison Projects, 2012), Breaking the Waves (Opera Philadelphia, 2016) podle slavného filmu Larse von Triera z roku 1996, Proving Up (2018) a Lincoln in the Bardo podle románu George Saunderse pro Metropolitní operu v New Yorku. K dalším Vavrekovým operním libretům patří například Dog Days (2012) a JFK (2016) s hudbou Davida T. Littla nebo adaptace slavné novely Ernesta Hemingwaye The Old Man and the Sea s hudbou Paoly Prestini.
Hudebního nastudování Fanny a Alexandera se ujala francouzská dirigentka Ariane Matiakh (nar. 1980), dcera dvou operních pěvců, která svoji kariéru začala jako klavíristka a dirigentka u různých francouzských institucí a sama zpívala ve Sboru Arnolda Schönberga pod vedením Nikolause Harnoncourta a Ádáma Fischera. V letech 2002–2005 studovala na Musik Hochschule ve Vídni a absolvovala mistrovské lekce u Seijiho Ozawy. V roce 2005 nastoupila jako dirigentka v Opéra national de Montpellier. V září 2018 byla jmenována do funkce Generalmusikdirektorin u Staatskapelle Halle od sezóny 2019–2020, ale v lednu 2020 na tento post rezignovala. Působí u různých orchestrů a v operních domech a v červenci 2022 debutovala na BBC Proms.
Inscenaci režíroval zkušený belgický divadelní režisér Ivo Van Hove (narozený 1958), který mimo jiné pracoval i na newyorské Broadwayi, kde uvedl muzikál West Side Story nebo hry Arthura Millera Čarodějnice ze Salemu a Pohled z mostu (cena Tony). Dále působil v Amsterdamu, Hamburku či ve Vídni nebo na festivale v Edinburghu a na různých dalších scénách a režíroval například opery Prsten Nibelungův, Lulu, Věc Makropulos či Jolanta. Zkušenost má i s Bergmanem, režíroval totiž divadelní adaptace jeho filmů Scény z manželského života, Šepoty a výkřiky a Po zkoušce/Persona, kde spojil dva filmy z divadelního/hereckého prostředí.
Fanny och Alexander – filmová předloha
Nejslavnější švédský filmový a divadelní režisér, scenárista a spisovatel Ingmar Bergman (1918–2007) natočil podle vlastních scénářů, většinou vydaných i knižně v podobě filmových povídek, na čtyři desítky filmů a svoji tvorbu pro kina završil už v roce 1982 jedním ze svých vrcholných děl, jímž je rodinná freska z počátku 20. století Fanny a Alexander (Fanny och Alexander). Pak už točil jen pro televizi a několik svých scénářů svěřil i jiným režisérům. Fanny a Alexander má pětihodinovou televizní verzi a tříhodinovou pro kina – právě ta slavila úspěch po celém světě, Bergmanovi vynesla nominace na Oscara za režii a scénář a získala čtyři Oscary v kategoriích nejlepší cizojazyčný film, kamera (Sven Nykvist), výprava a kostýmy. Na jedné straně Bergman do filmu vložil svá typická témata, i ta autobiografická, ovšem proměněná vlastní bohatou imaginací. Komplikované rodinné a partnerské vztahy, kouzelné dětství vytržené ze svého prostředí, dítě nesoucí si na celý život následky z nepříjemných zážitků, problém s autoritou církevní a otcovskou (byť zde jde o otčíma), nevydařené manželství, divadelní prostředí. Na druhé straně se film, kombinující opulentní a výpravné scény s těmi strohými a komorními, od většiny jeho ostatních značně odlišuje, a to optimistickým vyzněním, magickým realismem, mystikou a využitím až jakéhosi kouzelného či skoro pohádkového motivu a právě i svojí výpravností a délkou.
Rozsáhlá rodinná měšťanská freska se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie, uvádí se v distribučních materiálech. Umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy, antologie Bergmanova díla, jež v souhrnu nabyla mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Helena Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu, viděny dětskýma očima citlivého Alexandera, jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka. Problémy lidské existence, které v předchozích Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. Předchází jí poměrně jednoduchý hlavní příběh.
Po vánoční oslavě u Ekdahlových je spokojené manželství Oscara a Emilie, kteří provozují městské divadlo, narušeno Oscarovou smrtí. Emilie, která má dvě děti, Alexandera a Fanny, se ocitne v područí vemlouvavého biskupa Edvarda Vergeruse, který jí poskytuje duchovní útěchu a za něhož se Emilie posléze provdá. Odstěhuje se na biskupovo přání bez jakýchkoli věcí i s dětmi do jeho stroze zařízeného sídla, které kontrastuje s bohatě zařízeným velikým domem Ekdahlových. U biskupa vládne kázeň a řád, což pocítí zejména vzpurný a fantaziím se oddávající Alexander. Vzpurnost dává najevo sprostými slovy a ve fantazii dotvoří smrt biskupových dcer z předchozího manželství i jeho první ženy, o níž mu vypráví služebná Justina, tak, že je má na svědomí sám biskup. Emilie brzy pozná svůj omyl, ale nemá úniku. Pokud by manžela opustila, děti by zůstaly u něj, jak bylo tehdy zvykem, ačkoli nebyly jeho vlastní. Biskup trestá Alexandera a tím i Emilii, až zasáhne rodinný přítel Ekdahlových, židovský starožitník Isac. Děti jsou vysvobozeny a biskup uhoří při požáru svého domu. Ekdahlovi se znovu ocitnou pohromadě a mohou slavit…
Fanny and Alexander
A grand opera in two acts
(světová premiéra 1. 12. 2024, Brusel, Théâtre royal de la Monnaie / De Munt; psáno z představení 8. 12. 2024)
Hudba: Mikael Karlsson
Libreto: Royce Vavrek (podle filmu Fanny och Alexander od Ingmara Bergmana)
Orchestrace: Michael P. Atkinson, Mikael Karlsson
Dirigentka: Ariane Matiakh
Režie: Ivo Van Hove
Scéna, světelný design: Jan Versweyveld
Kostýmy: An D’Huys
Video Designer: Christopher Ash
Dramaturgie: Peter van Kraaij
Obsazení:
Helena Ekdahl: Susan Bullock
Oscar Ekdahl: Peter Tantsits
Emilie Ekdahl: Sasha Cooke
Fanny: Lucie Penninck
Alexander: Jay Weiner
Biskup Edvard Vergerus: Thomas Hampson
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]