Reportáže z Malé inventury 2025 (4): Hey Earth!? Proč ne… (A ještě něco navíc)

Během představení jsem si vzpomněla na své ambivalentní pocity z loňského roku, kdy jsem si nevěděla rady s tím, jak zařadit práci souboru KHWOSHCH a jejich Těžké divadlo, v němž vlastně také nešlo o nic jiného než o stěhování předmětů (ačkoliv tito umělci nevytvářeli krajinu, ale mechanicky funkční stroj), a že performanci kolektivu PYL How to Just Do It jsem nereflektovala raději vůbec, protože jsem nedokázala snést jejich civilní hraný amatérismus, kterým negují dramatické divadlo i jakoukoliv technickou dovednost, zkrátka když jsem narážela na estetiky, nacházející se daleko, předaleko za hranicemi mé zóny znalostí i přijetí. A tak docela pohodlně se nereflektovala ani Mockova Těžká hodina, ačkoliv tu jsem od začátku považovala za vysoce profesionálně režírovanou inscenaci, vyvažovala humor, technickou jistotu performerů a několik provokativních významových rovin a líbila se mi velmi, a také na ni budu nostalgicky vzpomínat jako na poslední vystoupení Iriny Andreevy, které jsem viděla…

Takže s ohledem na to, co už z Malé inventury znám, mě nepřekvapuje, že Petr Pola s týmem vybral i kontroverzní Hey, Earth!, protože zapadá do této linie přehlídky bizarních, alternativních, civilních, objektových divadel plných zcizováků, převracejících pravidla dramatiky a vysmívajících se našim představám o žánrech a řemeslných dovednostech. Ne že by Hey, Earth! nesneslo dramaturgické úpravy a zhutnění jevištní akce, ne že by nebylo od věci zapojit choreografa, který by pohybovému materiálu dal fantazie víc, ale myslím, že už chápu obě strany – odpor taneční kritiky, i vyjádření podpory ze strany dramaturgie Malé inventury.

Krok za krokem a krychle za krychlí
Co vlastně všechno se v téhle hříčce (ne)děje? Nejprve se na scéně nachází jen pyramida objektů a od stropu visí kvádry, patrně polystyrenové, které čekají na své využití (protože proč jinak by tam měly být). Válce, kostky polepené bílou tapetou, papírové tubusy, pneumatiky i cihly a menší neidentifikovatelné objekty, hromada je však veskrze symetrická a nenahodilá. Osm performerů v pestrém ošacení, které jako by vypadlo z osmdesátkové skříně (a ono ano, protože, jde o upcyklované poklady ze sekáče 1981 Store). Jejich počínání v kruhu připomíná rituál na zahřátí a pak se jmou rozebírat onu Babylonskou věž na scéně – což zatím působí slibně, neboť tak vytvářejí reliéf nové krajiny, a vyjadřují poměrně čitelnou myšlenku: člověk kultivující krajinu je její součástí i dítětem, formuje i je formován. V hudbě Veroniky Linhartové a Jana Balcara zatím rozeznáváme zvuky různých perkusí a zvonků.

Pomalá unisono taneční variace (to je možná silné slovo, řekněme unisono pohyb) na mnohohlasou píseň, kterou zpívají i sami performeři, vypadá jako rituál. Píseň asi není lidová, ale zní tak. Tanečníci se soustředí na určitá gesta, ale nepostupují až k mimickému divadlu. Klid narušuje pád kvádrů, s jejich pomocí performeři vyměřují prostor jako skupina geometrů a architektů, pomalá akce a dočasný klid až provokuje. Na několik blackoutů se rozestaví proti sobě, hudba se změní v elektroniku a nastupuje rytmus. Blýská se, mění se atmosféra, vše působí trochu tak, jako by vrchu nabývala nějaká přírodní síla v pozadí, dojem podporuje i umělý dým… Hudba se mění, zvuky smyčců a klavíru připomínají atonální skladby z minulosti, v mlze úsečné pohyby performerů nabývají na dynamice. Prší, alespoň podle sluchu. Postavy v protisvětle tematizují dotek, držení, spojení, hluboký zvuk držené noty brnká spíš na nervy. Pasáž s mávajícíma rukama asi rozdráždila řadu recenzentů… rozpad synchronizace vede k nečitelným výjevům. Pohyb je čím dál fádnější, ale někomu možná přijde prostě jen civilní…

Cítíme sjednocení energie, užívání si pohybu, vrátí se motiv zakomponování folklorních motivů do zvukové krajiny, ale odněkud z východu. Performeři opět přestavují krajinu země kolem sebe, srocují se, lehají si na zem do pravidelné kruhové hvězdice, jejich formace připomíná fontánu nebo dort se svíčkami, v hluku zvuků slyšíme zvon, který zasignalizuje nové zklidnění. A opět se krajina mění a buduje, performeři, poněkud odstrojeni, si práce hledí se zaujetím dětí na pískovišti – snad i to má být reference. Bez ohledu na to, že jejich počínání nemá žádný racionální smysl, jejich výtvory jsou pro ně enormně důležité. A nikdy není hotovo, stále se cosi kamsi přesouvá, občas se také hroutí a bortí tíhou gravitace. Přestavba ale působí také jako určitý rituál, nejen dětská hra. Pohybujeme se ovšem na hranici banálnosti.

Teprve v této pozdní fázi začne někdo s předměty také nenápadně žonglovat, performeři poznenáhlu staví stojky, párová akrobacie získává prostor, zvýrazněn je už i rytmus. Hudby i probíhajícího představení. Jedna z performerek šplhá na nebezpečně vyhlížející vysoké prkno, akrobaté si s předměty pohazují, balancují s nimi i na konstrukcích, které vystavěli, manipulují se sebou vzájemně, postřeh je nejlepší přítel. Rytmus kulminuje ve stavbě nové věže uprostřed, hudba duní, dvě těla vyrovnávají svá těžiště… Tady by mohla inscenace vyvrcholit a skončit, ale následuje ještě jakási další introspekce v červené barvě, kdy se performeři pouštějí do poskoků, v nichž není nic, co by chtěli předvádět nebo ukazovat, působí jako na soukromé akci, jako by si užívali beaty a vytřepávání energie z těla v transu v podzemí hudebního klubu. Přecházejí až do divokého křepčení za záblesků stroboskopu. Pocitově tančí pro sebe, ne pro diváka.

Tečkou je pak po naprosté změně nálady etuda s krabicí, kterou si předávají a otevírají ji jako tajemný dárek, který jim asi doručila sama matka Země. Co v ní asi je? To se dozví jen publikum na představení. Performeři mění výraz a pohybovou kvalitu, působí náhle jako loutky, ale opět se tvrdošíjně dají do stavby další krajiny, inscenace se blíží ke skutečnému závěru, s latinským chorálem a patrně se vzkazem, že o své vlastní krajině si nakonec přeci jen rozhodne Země sama. Takže – pokud přistoupíme na dohodu, že performeři svoje dovednosti úmyslně zatajují až do poslední třetiny inscenace a celá série manipulací s předměty je absurdním divadlem vysmívajícím se kultivaci krajiny a civilizaci, dává tohle divadlo smysl. Nedoporučovala bych však, aby na ně chodil někdo, kdo chce pouze vidět Cirk La Putyka jako svou oblíbenou novocirkusovou company, od níž čeká show a extrovertní vystupování. Tady si opravdu bude klást otázku, jestli si z něj všichni náhodou celou dobu nedělají legraci. Myslím, že vidět ji jednou stačí, ale nepozoruji v ní příznaky úpadku, jen experimentální uchechtnutí a možná provokaci.

Střípky z programu
V rámci Malé inventury koresponduje Hey, Earth! s projektem Na kraji krajina souboru tYhle, ačkoliv mají jinou poetiku, jsou zde ale styčné body právě v bodě vytváření imaginární krajiny. V krajině tYhle ovšem chybí lidé, obývají ji entity polohumanoidního charakteru, jsou to aktéři sice živí, ale do jisté míry ne-lidští, kostýmy a maska je odcizují. Fantaskní výpravno není civilního charakteru jako v Hey, Earth!, vyžaduje jinou práci s představivostí… Předměty a materiály nestylizované každodenní podoby, ty musí naše fantazie oživit a dodat jim auru krajiny, musíme imaginaci probudit, oprostit od racionální úvahy, že kus papundeklu je prostě kus papundeklu a připustit, že by to třeba mohla být hora, máme-li uvěřit v existenci funkčního světa před sebou.

Zato kouzelná krajina tvarů, barev, látek, detailů, materiálů lákajících k senzorické interakci stimuluje již svou hotovou existencí. Musíme přijmout jinakost, která je pro takový „paralelní“ svět typická, je cizí, v dobrém smyslu cizí, vstupujeme do ní s nadšením objevitelů a zápalem vědeckých pozorovatelů, vyvolává zvědavost poznat její zákonitosti. Je to však stále krajina, jejíž rozměry odpovídají naší lidské zkušenosti, zatímco jiné krajiny, které vznikají ve zmenšeném měřítku, provokují naši představivost zase jiným způsobem. Představují objektové divadlo útulnosti, divadlo koncentrace na detail, divadlo pozornosti, divadlo, v němž se člověk pocitově sám zmenšuje, aby byl – tentokrát skutečně nelidským aktérům – co nejblíže alespoň myšlenkou. I tyto projekty tvoří pravidelnou a zásadní složku inventurní imaginace.

Shodou okolností se v programu Malé inventury objevilo mnoho inscenací od žen a pro ženy, jejich hlas byl rozhodně slyšet. Třeba v repríze Fairy Tales od souboru POCKETART (respektive od Sabiny Bočkové a Johany Pockové), která měla premiéru v červnu. Je to inscenace, která vzbuzuje emoce a ve které jsou silné emoce hlavním tématem – samozřejmě, že emoce jsou základ každého divadelního aktu a každého pohybového či tanečního divadla obzvlášť, ale tady jde o odemknutí celého vřídla. Vyjádřit divokost, vyjádřit naštvání, vyjádřit vášeň, vyjádřit potlačované. Pohádkové princezny v bílých šatech a krajkách na bílém baletizolu a mezi bílými závěsy se mění ve zvířata, v bestie, v hororové přízraky, v jiné nejnepravděpodobnější pohádkové bytosti, které buď poznáte, nebo nepoznáte, ale je to jedno. Jako vykuchat bělici, její krev prosákne sněhem a potřísní zem, pod každým krásným hladkým bílým povrchem něco vře a něco se vaří. Hudba burácí, ženy roztáčejí kolo, nebo se ukrývají pod nadýchanou hradbou peřin, opájejí v zrcadle a lascivně špulí rty na diváka. Inspirace je vedlejší, důležitý je výsledek a jeho působivost. Pohádku nehledejte, snažte se porozumět energii, která chce svobodně proudit.

Tak jako je třeba zase rozumět požadavku na to dovolit si cítit únavu a vyčerpání, který artikulují Zuzana Žabková a Eva Priečková ve Weak Women, Což je inscenace, která stojí na opačném pólu, z hlediska výrazových prostředků i vyznění, a přece je to stejně silný ženský hlas a stejně důležitá proklamace. Možná i pod dojmem těchto a dalších inscenací Petr Pola napsal úvod do diskuze o tanci a moci z pozice feministy. Entropie Ester Trčkové mi přijde také relevantní právě v této řadě, ačkoli má na jevišti ansámbl smíšený – ale evokuje téma mezigeneračního soužití, péče o sebe i blízké, což tak trochu člověka táhne opět na stranu ženství, ať už to je nebo není stereotyp. Obavy ze stárnutí, vizuálních změn, budoucí nemohoucnosti, které se v inscenaci koncentrují do rekvizit (čočky zvýrazňující a deformující rysy, vědro s vodou, do kterého rozlitou tekutinu nikdo nevrátí, nebo zcela vyschlý keř), vyvolávají pocity nejistoty, které máme tendenci vytěsnit. Ten strach z budoucnosti a odmítání podoby svého příštího já máme společensky více spojený s ženským myšlením, díky módnímu a kosmetickému průmyslu a s ním propojeným marketingem, který primárně právě na ženskou část populace cílí, i když o to se poslední léta mění. A právě tak i aspekt péče je stále ještě vnímán jako především ženský prostor. A je to oblast stejně důležitá, i když třeba ne tak na očích. Protože když se povzneseme nad banalitu estetických kritérií, tak zůstane hlavním tématem a naším hlavním, skutečným strachem co? Ubývání sil, osamělost, bezbrannost, závislost, které má kompenzovat síla, vytrvalost, ohleduplnost a mládí. Vysoce estetická taneční inscenace se jich dotýká, a nešetří přitom ani humorem. Patří ostatně za poslední období k mým oblíbeným. Podporuji její kvality a snahu mladé choreografky pracovat na jevišti i s krásnem – protože to bylo z oblasti současného tance značně vymýceno, tudíž se najednou stává osvěžujícím. Tanec na Malou inventuru patří a věřím, že tam patří i ten, na který se příjemně dívá. I když to asi působí jako strašně staromódní a konzervativní postoj… Tak ať!

Hey, Earth!
Koncept a režie: Thomas Steyaert
Kostýmy: Irma Saje
Světelný design: Bas Devos a Jan Hugo Hejzlar
Zvukový design: Jan Mikšátko
Hudba: Veronika Linhartová a Jan Balcar
Účinkující: Valentin Verdure, Mirek Kosík, Martin Kadrnožka, Viktor Černický / Jakub Slovák, Aneta Bočková / Katarina Sobinkovičová, Šárka Říhová / Žaneta Musilová, Lenka Nahodilová / Bára Holčáková, Karina Zarutskaya / Katrin Cvinerová
Premiéra 27. 9. 2024, na Malé inventuře 24. 2. 2025