Estetika střídmosti a bolestná artikulace světa. Hrůša a Andsnes v dialozích kontrastu

Hudební filozofie Pavla Zemka Nováka

Novákova kompozice je kvintesencí skladatelova hudebního myšlení, postaveného na ideji návratu k samotným počátkům evropské artificiální hudby. Všechny znaky jeho metody jsou zde přítomny. Zřetelná je snaha o radikální oproštění faktury, jež skladatele v jeho tvorbě vede v nejzazším důsledku až k redukci zvukového spektra na monofonii.

Canto obsahuje melodický materiál opírající se jednak o čtyřtónový motivek, prý odposlechnutý ze zpěvu brněnských sester klarisek, ve střední části zazní citace tématu sv. Veroniky Giuliani a v závěru pak gregoriánský chorál. Celkově skladbě dominuje užití orchestrálního unisona, sytý zvuk smyčcové monofonie je však vynalézavě obměňován v improvizatorních či aleatorních plochách heterofonní technikou, což vyvolává intenzivní dojem jakéhosi neustálého, tápavého hledání.

Starobylý zvuk, moderní síla

Díky modálnímu základu melodického materiálu zní Novákovo unisono skutečně velmi starobyle, s až brucknerovskou prvobytně brutální silou. Tvůrce věří, že je to právě návrat k principům obsaženým v raně gotické evropské hudbě, co může být novou inspirací pro současnou západoevropskou hudbu. Ať je toto cesta z krize či ne, kompozice rozhodně zaujala novým neotřelým sonorismem, promyšleným vrstvením faktur. Byť to byl jediný způsob budování kontrastu, čtvrthodinová skladba nepůsobila monotónním dojmem a vyvolala zaslouženou pozornost, přestože provedení obtížného díla nebylo, vcelku pochopitelně, ideální a dlužilo občas cosi tonálně-souzvukové čistotě, jistě i proto, že monofonie tyto kvality prověří nemilosrdně.

Andsnes a stylová střídmost

Ke způsobu, jakým se provedení Koncertu a moll Edvarda Griega zhostil orchestr i sólista, nelze mít než slova chvály. Velký dojem zanechalo zejména vzájemné prozumění a souznění, pokud jde o výraz i tempa. Leif Ove Andsnes přistupuje ke svému Griegovi s velkým nadhledem, patrným od prvého taktu, a imponující suverenitou. Není divu, uvážíme-li, že Koncert poprvé nahrál ve svých dvaceti letech, v roce 1990, a s několikaletými přestávkami se k dílu stále vrací již pětatřicet let.

Dnes dospěl k vyrovnané syntéze a zcela ujasněnému pojetí, které je oproštěno od veškeré exaltované sensibility. Ušlechtilý patos prvých generací romantiků a klavírní stylizace, vlastně ještě schumannovského ražení, k silně rubatovému pojetí ještě před pár desetiletími přímo vybízela. Andsnes dnes zdůrazňuje spíše folklorní prvky, zejména ve 3. větě, a přistupuje ke Griegovi od střídmého konce.

Vše bylo na svém místě, artikulováno výrazně, ale bez přehnaného lpění na detailu, s velkým citem pro formulaci melodických frází. To je u Andsnese hodno zvláštního ocenění, i v akordické sazbě dokáže vyklenout melodii ve svrchním hlase plasticky a s velkým půvabem. Adagio předneseno jako křehký lyrický klenot, včetně dnes už trochu naivisticky působícího zarámování, ale jiskru, vtip a živelnou energii měly i trollovské pasáže ve 3. větě.

Krátce, byl to Grieg, jak jej cítí moderní umělec, takové zdravé, sangvinické střední pojetí, vyrovnané, prosté extrémů, přehledné, v němž rutina, u tak obehraného díla vždy trochu hrozící, tu klepala na dveře jen velmi nesměle. Andsnes patří ke svrchovaným interpretům norského mistra a v Praze to potvrdil, přestože to na mne místy dělalo dojem, že nehrál v úplně ideální pohodě. Únava z cestování? Jen jedna zběžná odpolední zkouška? Ke stoprocentnímu zaujetí a koncentraci, jaké je norský pianista schopen, když hraje mezi svými, na domácí půdě, třeba s Bergenskou filharmonií (snímek z roku 2021), v Praze přece jen ždibec chyběl. Jako encore pak následoval Rachmaninov, jedno číslo z Études-Tableaux, op. 33.

Existenciální rozměr symfonie a její poselství

Po přestávce zazněla Sommerova Vokální symfonie pro alt, recitátora, smíšený sbor a orchestr, stěžejní dílo autora z roku 1958, a bylo to důstojné vyvrcholení večera. Pro svou až apokalypticky dusnou bezvýchodnou atmosféru, jež nebyla zrovna podle tehdy narýsovaných kulturních směrnic, bylo dílo provedeno až po 5 letech. Třídílná symfonie na texty z Franze Kafky, Fjodora M. Dostojevského a Cesare Paveseho vskutku musela ve své době působit provokativně, jak svou pesimistickou kontemplací o obecných otázkách lidského bytí – v době, která volala po budovatelském optimismu – tak svou ostře disonantní hudební řečí, na niž se snášely postždanovovské výtky západního formalismu.

Dnes některé své ostny možná již pozbyla, ale její poselství neztratilo nic na své bezprostřednosti. Melancholické rozjímání o posledních věcech člověka, o strachu z prázdna, noci, samoty? Může takové téma vůbec kdy vyšumět do prázdna, je-li ještě ve středním díle doplněno o autorem tak bolestně traktovanou vizi lidské krutosti? Intenzivně prožité zpřítomnění Raskolnikovova bizarního snu z Dostojevského románu Zločin a trest, toť téma pro dnešek jako stvořené – je-li to navíc podloženo hudbou takové naléhavosti a dramatické síly.

Jakub Hrůša uchopil Vokální symfonii jako dílo vycházející z hlubokého filosofického základu a zdůraznil jeho velkorysou, obsáhlou koncepci, jasné definované široké plochy a celkovou přehlednost formy. Nicméně naléhavosti díla a jeho přímočaře nakladených existenciálních otázek provedení zůstávalo, a to ve všech třech dílech, přece jen něco dlužno. Partnery v tomto jeho úsilí mu byli, vedle dobře připravené České filharmonie, mezzosopranistka Markéta Cukrová a recitátor Martin Myšička. A samozřejmě Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Kozubík), se sólistou Rudolfem Medňanským v roli Mikolky, komentujícího kruté umoření kobylky.

Zatímco Markéta Cukrová podala impozantní výkon, pojala svůj poetický komentář jako dramaticky vášnivou výpověď, bohatý, sytý volumen jejího hlasu naplnil prostor a dobře se prosazoval proti orchestrálnímu pozadí, Martin Myšička v roli Vypravěče měl úlohu značně ztíženou. Byť byl vybaven mikroportem, jeho hlas byl až příliš často překryt předimenzovaným orchestrem. Toto vážné narušení správných zvukových proporcí (asi to chtělo ještě jednu zkoušku se zpětnou vazbou) tak poněkud ovlivnilo celkové vyznění díla. Má-li mít text Vypravěče svůj dramatický dopad, musí být především srozumitelný. Přesto potenciál partitury byl rozklíčován na celkově velmi dobré úrovni a Vokální symfonie Vladimíra Sommera mohla říci své i dnes.

Česká filharmonie • Leif Ove Andsnes
24. dubna 2025, 19:30 hodin
Rudofinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Pavel Zemek Novák: CANTO. Unisono pro orchestr (světová premiéra) (15′)
Edvard Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16 (30′)

— Přestávka —

Vladimír Sommer: Vokální symfonie pro mezzosoprán, recitátora, sbor a orchestr (35′)

Účinkující:
Leif Ove Andsnes – klavír
Markéta Cukrová – mezzosoprán
Martin Myšička – vypravěč
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Kozubík – sbormistr
Jakub Hrůša – dirigent