Trio Bohémo uchvátilo ve skladbách Voříška a Martinů vzletnou virtuozitou, tempo orchestru však místy pokulhávalo

„Českého Beethovena“ zahrálo Trio Bohémo bravurně, tempo dirigentky však museli místy usměrňovat

 První polovina koncertu byla věnována dvěma takřka neznámým koncertantním skladbám pro klavírní trio s orchestrem. Úvodní Grand rondeau pro housle, violoncello, klavír a orchestr, op. 25 českého skladatele Jana Václava Hugo Voříška vzniklo v roce 1820, šestnáct let po Beethovenově Trojkoncertu, a spojuje zralý beethovenovský kompoziční styl se salónním leskem nastupujícího romantismu. Rondo je melodicky velmi invenční, plné překvapivých zvratů, ale také módních tanečních i virtuózních prvků. Toto kolísání mezi „seriózní“ klasikou a zábavným „potpourri“ stylem, rys charakteristický i pro Hummela, Webera, Schuberta a další příslušníky jeho generace, kvalitu Voříškova díla nijak nesnižuje.

O+

Hostující Trio Bohémo – houslista Matouš Pěruška, violoncellistka Kristina Vocetková a klavírista Jan Vojtek – působilo od prvních tónů jako dokonale sehraný soubor výrazných individualit. Nedávno excelovalo i v komorním cyklu Spolku přátel hudby v Brně. Klavíristu Vojtka znám od dětských let jako zázračně nadaný brněnský talent, jenž vyhrával klavírní soutěže. Všechny tři interprety svedlo dohromady studium na Vysoké škole Ference Liszta v Budapešti. Společně pak dosáhli řady soutěžních ocenění a zahraničních koncertních nabídek, včetně několika úspěšných turné po USA.

Trio Bohémo se také ukázalo jako ansámbl bez technických limitů; trojice se doslova bavila vší tou virtuozitou, herní brilancí, vychutnávala si kontrastní melodické partie skladby. Pěruškovy housle nádherně a intonačně naprosto čistě zpívaly, temperamentní violoncellistka Vocetková hrála s výjimečným nasazením (oba smyčcové party jsou velmi technicky vypjaté). Jan Vojtek skvěle střídal role sólisty a doprovázeče a rozezníval bohatě exponovaný klavír v širokém dynamickém rozpětí. Hrál na Steinway bez horní rezonanční desky, což vedlo k tomu, že zvuk klavíru hodně odcházel nahoru, méně již směrem do obecenstva – na balkoně zněl asi skvěle, v přízemí jsem měl občas pocit, že zvuku klavíru v ansámblových úsecích mohlo být i více.

Dirigentské taktovky v čele Filharmonie Brno se v krátkém časovém úseku již podruhé chopila žena – Alena Hron. Chtěl jsem svou recenzi pojmout jako srovnání s nedávným výkonem jisté skandinávské dirigentky, ale upustil jsem od toho, neboť rozdíly ve zkušenostech byly příliš velké. Alena Hron navíc není přirozený „doprovázečský“ typ. Tempo předeher a meziher jí trochu zpomalovalo, což sólisté napravovali „vrácením“ hudby do „jejich“ tempa. Orchestrální úvod ve Voříškovi se plně nevyvedl ani orchestru. Je to rytmicky dosti komplikovaná plocha, v níž se k rychlým tečkovaným partům postupně připojují další hlasy. Docházelo zde k drobným, avšak patrným zpožděním a drobným nesouhrám. Pro indispozici prý odpadla jedna ze tří zkoušek tohoto programu, takže k preciznímu nastudování chyběl pověstný krůček.

Martinů zapůsobil svou pařížskou extravagancí

Mnohem lépe po stránce orchestrální souhry vycházelo druhé číslo programu, Koncert pro klavírní trio a smyčcový orchestr H 231 Bohuslava Martinů. Jde o výrazně méně známé dílo skladatele z pařížského neoklasicistního období , jež mělo svoji premiéru až třicet let po svém vzniku a leželo skladateli „v šuplíku“. Údajně může za tuto skutečnost odsuzující posudek nakladatelství Schott, které skladbu odmítlo vydat, protože se mu nelíbila druhá věta. Nechápu. Druhá věta mě naopak uchvátila naprosto nejvíc ze všech, je to nekonečná melodie s nádherně vypjatými a vzápětí zklidněnými pointami, což mě utvrdilo v názoru, že Schottův posuzovatel musel být naprostý hlupák.

Pokud ve skladbě něco nemuselo být, tak je to věta čtvrtá, jaksi již nadbytečná, s unáhleně přicházejícím závěrem, nelogicky zmodulovaným, jako by se Martinů náhle rozhodl práci na díle ukončit. Koncert jako celek není tak efektní jako známé autorovo Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr, zapůsobí však pařížskou dobovou extravagancí. Je velkou zásluhou Charlotte Martinů a badatele Harryho Halbreicha, že ho ze zapomnění vynesli na světlo boží, a neméně velkou zásluhou Tria Bohémo, že dílo nastudovalo a uvedlo na pódiu. Všichni tři sólisté odvedli vysoce inspirativní výkony, podtržené a umocněné precizní komorní souhrou. Je třeba pochválit také všechny smyčcové skupiny, jež doprovázely se smyslem pro barevnost a komorní propracovanost hlasů. Rychlá tempa si však i zde v úvodech a mezihrách opět občas „sedala“ a sólisté je museli svými vstupy posouvat kupředu, což padalo na vrub dirigentky.

V Beethovenově Čtvrté symfonii se orchestr cítil jako ryba ve vodě

Po přestávce Alena Hron přece jen plně prokázala své interpretační kvality ve Čtvrté symfonii B dur, op. 60 Ludwiga van Beethovena. Působila najednou jako jiný člověk a v symfonii se zjevně cítila jako ryba ve vodě. Beethovenovo dílo patřičně rozsvítila, takže nepostrádalo vtip, brilanci, veselost až bujarost, jež se plně přenesly i na orchestrální hráče – nejen v brilantních krajních větách, ale rovněž v temperamentním menuetu, jež žádným menuetem vlastně není. V sólech vynikala flétna Petra Pomkly, klarinet Jany Krejčí, fagot Dušana Drápely a oba lesní rohy Nicolase Pereze a Milana Mrazíka. Hoboj zněl pěkně a plasticky, v ansámblech s ostatními dřevy však dosti zanikal, i když měl zrovna vést, neboť hrál první hlas. Na neobsazené místo za Barboru Trnčíkovou, která přesídlila do České filharmonie, orchestr náhradu dosud hledá. Ze smyčcových skupin vynikly v Beethovenovi především výborně hrající primy, jež v závěrečné větě do poslední noty vyhrály šestnáctiny ve vší srozumitelnosti a závratném tempu. Virtuózní vyznění symfonie smazalo mé dřívější pochyby, ostatně dirigentka i orchestr sklidili dlouhotrvající potlesk zcela vyprodaného sálu.

Cestou domů se mi vybavil dávný zážitek. Jako voják základní služby, člen Armádního uměleckého souboru, jsem nevynechal jediný koncert České filharmonie sezóny 1985/1986. Slyšel jsem tehdy také Beethovenovu Čtvrtou symfonii s Václavem Neumannem, dokonce si pamatuji, že jsem seděl v lóži č. 1 vlevo. V závěrečné větě šéfdirigent nasadil vskutku virtuózní tempo, vysloužil si tím však nesouhlasný, vyčítavě odmítavý pohled legendárního sólofagotisty Františka Hermana. Fagot má totiž ve finální větě pověstné sólo ve velmi rychlém staccatu. Neumann si hned uvědomil, že tempo přestřelil, a poctivě se je snažil výmluvnými gesty přibrzdit. Rozjetý expres však uháněl dál, dlouho se to nedařilo a trvalo, než fagotistovo zvednuté obočí pokleslo a šéfdirigentovo čelo se naopak rozjasnilo. Herman pak sólem skvěle oslnil a já byl bohatší o vzpomínku, kterou mi později jen málokdo věřil.

Filharmonie doma: Beethoven, „český Beethoven“ a Martinů
22. května 2025, 19.00 hodin
Besední dům, Brno

Program
Jan Václav Hugo Voříšek: Grand rondeau pro klavírní trio a orchestr, op. 25
Bohuslav Martinů: Koncert pro klavírní trio a smyčcový orchestr H 231
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 4 B dur, op. 60

Účinkující
Trio Bohémo
Matouš Pěruška – housle
Kristina Vocetková – violoncello
Jan Vojtek – klavír

Filharmonie Brno
Alena Hron – dirigentka