Drážďánský Fidelio nestárne

Vít Dvořák, 26.02.2010 1:00

Dvanáct dlouhých let (1802 – 1814) pracoval Ludwig van Beethoven na své nakonec jediné opeře Fidelio. Tolik sil žádnému jinému svému dílu nevěnoval. Měl k tomu důvod: První verze totiž v listopadu 1805 v Theater an der Wien nenadchla, dobové recenze mluví o velkém zklamání, a tak na partituru Beethoven neustále přepisoval. Muzikologové to přičítají nejen jeho nezkušenosti s operním žánrem, ale i skladatelovým problémům se sluchem. Při studování Fidelia se proto jen velmi špatně mohl domlouvat se zpěváky, při premiéře pod Beethovenovou taktovkou tak musel za jeho zády udávat někdo jiný nástupy, aby se vůbec mohlo hrát.

Teprve až napotřetí se Fidelio setkal s úspěchem, a to přímo bouřlivým, při provedení třetí verze opery ve vídeňském divadle U korutanské brány v roce 1814, opět za řízení Beethovena. Zcela přepracován byl i samotný text díla, kdy se z váhající Leonory stává heroická hrdinka. Přibyla árie Florestana na začátku vězeňské scény, naopak vyškrtnuta byla známá árie Rocca o penězích (tu ale Beethoven záhy po premiéře třetí verze přece jen nakonec vrátil), velká závěrečná scéna byla přemístěna z podzemního vězení na světlo.

Fidelio se tedy nakonec stal úspěšným, často uváděným titulem, který i přes poměrně chatrné libreto uchvacuje především svým silným emocionálním nábojem, vírou ve spravedlnost, potrestáním zla a vítězstvím dobra. Ne nadarmo tak právě touto operou zahajovala svůj provoz řada divadel, například znovuobnovená Wiener Staatsoper v listopadu 1955.

Často se Beethovenova opera hrála i v pražském Národním divadle. Od prvního jejího zdejšího uvedení již v roce 1887 nebylo jednoho jediného desetiletí, aby nebyla znovu nově nastudována. Ovšem premiérou inscenace z roku 1989, stažené po pouhém půldruhém roce, zmizel Fidelio z repertoáru naší první scény a zatím marně čeká na nové nastudování.

Současná drážďanská inscenace Beethovenovy opery je z října roku 1989. Ač se blok jejích nynějších únorových představení přehoupnul v počtu repríz již přes úctyhodné číslo 110, oněch více než dvacet let od premiéry není na této produkci prakticky vůbec znát. To, čím režisérka Christine Mielitz musela před lety tehdejší publikum jistě tak trochu provokovat (ve věznici je například zavedeno dálkové dorozumívání s tlačítky a ampliony, Marzellina zde pracuje v podatelně, kde “lustruje” a třídí příchozí balíčky pro vězně), působí z dnešního pohledu velmi “krotce” a spíš nápaditě, ocenit je i nyní třeba důmyslnou a depresivně působící scénu vězení (Peter Heilein), plnou pletiva s ostnatými dráty, stejně jako i pohybově nezvyklé, ale stále sugestivně struhující aranžmá sboru vězňů.

Člověk si i v souvislosti s touto inscenací znovu uvědomí, jak provozně naprosto zvrácený je z hlediska kvality zcela nevyhovující, avšak v pražském Národním přesto stále tvrdošíjně udržovaný repertoárový systém, kdy mezi jednotlivými reprízami většiny inscenací jsou nezřídka i několikaměsíční pauzy. Pak se nelze divit, že jejich úroveň je taková, jaká je, a že kmenový operní repertoár naší první scény má zpravidla velmi krátkou životnost a musí být znovu a znovu nově studován.

Německá sopranistka Brigitte Hahn (má české předky) je výtečnou Leonorou (a také letošní Brünnhildou v hannoverské Valkýře). I její příklad ukazuje, kolik velmi dobrých zpěváků v zahraniční působí, aniž se o nich příliš ví. Její hutný soprán světlejší, avšak syté barvy je technicky velmi dobře zvládnutý, skvěle vyrovnaný ve všech polohách a také velmi dobře pohyblivý. Brigitte Hahn je navíc také přesvědčivá po herecké stránce. Ani známý americký tenorista Stephen Gould coby Florestan nezůstal svému obtížnému partu prakticky nic dlužen, blýsknout se dokázal hned v úvodní, přetěžké árii, hlasově se navíc k Hahn svým temným témbrem výborně hodí.

Pominout nelze výtečného, v drážďanské opeře již “zdomácnělého” barytonistu Sangmina Lee (Don Fernando), nezklamala ani dlouholetá členka Sächsische Staatsoper Ute Selbig (Marzelline), která se osvědčila především v nelehkých ansámblových scénách. Velmi perspektivním se zdá být mladý americký tenorista Tomothy Oliver (Jaquino), stále spolehlivý je wagnerovský matador Eike Wilm Schulte (Don Pizarro), stejně jako i Jan-Hendrik Rootering (Rocco). Chválit drážďanský sbor a hlavně pak Staatskapelle by bylo nošením dříví do lesa, ovšem takto skvěle zahraného Fidelia jsem “naživo” snad ještě neslyšel. Bravo tedy v neposlední řadě i pro Paula Daniela, známého především z jeho někdejšího šéfdirigentského postu v Anglické národní opeře.