Dissplay čili dis pla y reloaded

Pokud jde o pohybovou choreografickou stránku, zůstává materiál takový, na jaký jsme zvyklí z původní inscenace dis pla y, rozdíly jsou v dramaturgii a režii. Jsem na vážkách, do jaké míry je to premiéra, nebo variace. Ale právě tato vzniklá situace docela dobře ilustruje téma, které u varianty pro mládež převážilo, svět sociálních sítí je totiž postavený do značné míry na replikování obsahu, u něhož se význam mění v kontextu celku – feedu, zdi, na které se objeví, podle pozice vůči jiným obsahům, které uživatelům skládá algoritmus samotného systému. Na začátku představení jsou diváci sami vyzváni, aby v prostředí sociálních sítí zůstali – zapnuli své mobilní telefony a používali j, a to i na vyzvání, protože tanečnice chtějí, aby s nimi reagovali tady a teď, nejen virtuálními laiky, ale hybridně analogově-digitálně, svícením baterek. A publikum na tuhle hru docela ochotně přistupuje.

O+

Místo jednoho velkého starého koberce pracuje nově scénografie s řadou menších koberců a koberečků s měkkým vlasem, vesměs tvaru chytrého telefonu. Do toho největšího stále lze zabalit ženskou postavu, skrýt se, ale sada, kterou je možné přeskupovat jako dětskou stavebnici nebo hrací plochu, je zábavnější a nabízí hledání více významů. Kostýmy se místo osmdesátkových šusťákových kompletů změnily na kalhoty a mikiny jemnějších jednotných barev a křiklavost nikdo postrádat i tak nebude – interpretky jsou samy o sobě excentrické dostatečně, vůbec k tomu nepotřebují kostýmy.

Základní sled scén je obdobný jako u dis pla y. Prolínají se vtipné pohybové variace s mluveným slovem, útržky promluv (i pomluv) buď náhodně sebezpytných, nebo komentujících druhou. Tereza a Jitka připomínají sestry, které se neustále pohybují na pomezí hádky a usmíření, škorpení a láskyplné péče, ačkoliv vždy převládne spíš ona škodolibá provokace. Nechat kamarádku doslova ve štychu (světla nebo okolností), samotnou na scéně, provokovat ji komentářem na mikrofon, narušit zdánlivě jednotný pohybový duet. Vidíme je cvičit, procházet po jevišti tou vypínavou hrdou chůzí na relevé, stavět se do póz někde mezi jógou, gymnastikou a modelingem, hrát si s floor workem, změnit se ve zvíře. V poslední části, kdy Jitka tápe po zemi se zavázanýma očima a Jitka ji nasvěcuje reflektory, cítíme mrazení pomsty nebo malinké šikany. Mluveného slova je méně a performerky daleko více komunikují s publikem, nejen, aby je vyzvaly ke světelnému lajkování (pokud se tedy právě samy nenoří do světa vlastního mobilního telefonu – zcizující chvíle snad mají publikum znejistět). Inscenace má svůj pevný rytmus, strukturu, vyvažující momenty zábavy i unavených a vyčerpaných pohledů.

Pointou je, že obě interpretky jsou na jevišti vystaveny jako na displeji mobilního telefonu, všem na očích, potenciální kritice i pochvale. Na divadle se to očekává. Ale v reálném životě si často neuvědomujeme, že na sociálních sítích, na nichž poslední generace tráví tolik času, jsme také jako na jevišti, i když se domníváme, že jde stále o druh soukromé sféry, kde se ukazujeme jen „přátelům“ a známým kontaktům. Vystavujeme se buď sami nebo sdílíme atributy, kterými ukazujeme svůj sociální status, a čekáme uznání, souhlas, podporu, sladkou odměnu palců nebo srdíček. Jenže někdy schytáme opovržení a odpor. Nejsme však – většinou – herci v roli, na sítích odhalujeme sebe, i když se často stylizujeme do lepšího světla, není to ale totéž jako teatrální předvádění se. Je to osobní a jsme zranitelní. O tom všem chtějí performerky k mladým divákům mluvit, i když nepopisují a nementorují, jen vyvolávají pocity, emoce, které jsou tím hlavním, co v tanečním a nonverbálním divadle působí na receptory přihlížejícího diváka.

Po představení následuje také interaktivní debata, která je spíš sondou do duší a životů dětí a mladých, kteří se jí účastní, není to beseda, spíš řízená hra na probouzení asociací. Diváci se tu vlastně nedozvídají o umělkyních nebo o díle, ale skrz sdílení sami o sobě. Na svých asociacích, prožitcích, pocitech, které porovnávají s ostatními, mohou uvažovat o svém vztahu s chytrými přístroji a sítěmi. O imperativu všudypřítomnosti a vždydosažitelnosti nebo o tom, jak Facebook a Instagram nahradil ranní zprávy, které by si člověk rozespale pustil ještě v posteli z rozhlasu, jak se bezmyšlenkovité scrolování stává posedlostí a strachem z toho, že nějaký skvělý a zajímavý obsah nám může uniknout, nebo jak se díky sítím stírá hranice soukromého a veřejného.

A tak se nenápadně změnil celý obsah inscenace, která se původně držela v úrovni zkoumání vztahu dvou žen a v budování jeho napětí, pojednávala o dovolování si trapnosti a odzbrojení, o tom, co všechno je možné ve hře, která neustále mění svá pravidla. Spíš než materiál sám se změnil úhel pohledu na něj. V dis pla y se snaží interpretky vypadat co nejlépe jedna před druhou a zneviditelnit své nedostatky, oscilují přitom mezi rivalitou a sesterstvím. V dissplay jsou ty aspekty sice stále viditelné, ale divácká perspektiva se posouvá a jsme vedeni k tomu dívat se na dění na scéně jako na online prezenci na sociálních sítích, kdy se rozhodujeme, jakou ukážeme tvář, a mnohdy jsem v tom nekonzistentní.

Mladá generace a děti, které se už do digitálního světa narodily, žijí doslova online. Sociální sítě jsou zrcadlo, ve kterém chceme vypadat co nejlépe, ale zase je to jen zrcadlo povrchu, nikoliv nitra – každá autenticita na sociální síti je poznamenaná okamžikem rozhodnutí: co sdílet, a co ne, kdy se podělit o něco, co je nepříjemné nebo negativní, a kdy to zatajit. Okamžik rozhodnutí je vždy přítomen, jakkoliv jej pak můžeme i litovat. Očekáváme přece ty lajky, srdíčka a pochvalu, buď za to, jak jsme v něčem skvělí, nebo za to, jak odvážně ukážeme, že vždycky nejsme. A když srdíček není dost, nebo když baterky v publiku dost neblikají, dostaví se frustrace a pochybnosti.

Sociální sítě umocňují přirozené touhy – působit před ostatními co nejlépe, být co nejvíce přijat, protože to je základ přežití ve smečce. Nejzákladnější instinkty nás ovládají i ve chvíli, kdy operujeme s technologiemi, které se vyvinuly rychleji než člověk. Každý chce být zároveň svůj a přirozený, ale také touží po podpoře a uznání, a proto obléká masku, hraje sociální role (a je to normální – kdyby to lidé nedělali, společnost se rozpadne), a stejně tak to dělá v online prostředí. Jde jen o míru a o hranici, za kterou se jakékoliv chování nebo jednání stává sebedestruktivním, a to se zase může dít jak online, tak offline. Jen online je dnes možné zasáhnout jakýmkoliv obsahem a emocí mnohem větší „publikum“ (přivlastnili jsme si výraz pocházející z divadelního prostředí a není to náhoda), prezence v online prostoru má dopad na životy všech zúčastněných a člověk by to měl mít na paměti v každém věku.

Jinak i když nechcete přemýšlet o životě s mobilními telefony, dospívající na dissplay můžete vzít stejně. Může to pro ně být jedna z prvních zkušeností se současným tancem na scéně, a protože je hodně zábavná, a chvílemi i dramatická, tak si ji určitě zapamatují. To má pro mne možná větší hodnotu než ta snaha „napasovat“ úspěšnou inscenaci na nové téma, jakkoliv je společensky důležité…

Dissplay
Choreografie, koncept, tanec: Tereza Lenerová, Jitka S. Páníková (roz. Čechová)
Hudba: Chalupski
Dramaturgie: Maja Hriešik
Dramaturgická spolupráce: Linda Dušková
Kostým: Marjetka Kurner Kalous
Světla: Patrik Sedlák
Koprodukce: ARCHA+
Produkce: Veronika Ilíková

Premiéra: 30. 5. 2025, ARCHA+