Martina Janková si ráda vychutnává život i mimo operu
Už prakticky jen za pár dnů se česká, avšak především v Curychu působící sopranistka Martina Janková představí jako Ilia v nové inscenaci opery Wofganga Amadea Mozarta Idomeneo v pražském Stavovském divadle. Řady obdivovatelů této sympatické a velmi vstřícné umělkyně jsou i u nás stále početnější, a to nejnověji po jejím loňském pražskojarním recitálu v Rudolfinu a po podzimním vystoupení na Svatováclavském festivalu v Händlově Vzkříšení, se souborem Collegium 1704.
Soupis vašeho repertoáru je docela široký, ale při podrobnějším prozkoumání svědčí o tom, že jej vybíráte velmi uvážlivě. Jaká jsou přesně vaše kritéria? Čím se řídíte?
Řídím se tím, co mi můj hlas diktuje: Nejlépe se cítím v baroku a klasicismu, proto dělám spoustu Mozartů, Bachů, Haydnů a podobně.
Jak ve vašem operním, tak i koncertním repertoáru ale není snad jediný současný autor. Vyhýváte se snad současné hudbě? Pokud ano, proč? Nebo to je náhoda, že vás tato hudba zatím míjí?
Současnou hudbu skutečně vnitřně necítím, proto ji nedělám. I když je zvláštní, že třeba v architektuře právě modernu vyhledávám a velice dobře se mi v ní bydlí.
Illiu v Mozartově Idomeneovi, kterou chystáte pro Prahu, jste – pokud se nemýlíme – zatím nikdy nezpívala. Čím je pro vás zajímavá a jak obtížná se vám zdá?
Je nádherné interpretovat řeckou tragedii. Už jako malí jsme s bratrem vyrůstali na Homérově eposech a přímo jsme se kochali řeckou mytologií. Teď ji interpretuji v hudbě, která je velice hluboká a zajímavá právě spojením italských a francouzských prvků.
Jak dlouho se vůbec třeba právě takovou roli, jako je Illia, učíte? Začínáte s ní od prvních taktů nebo se ji učíte napřeskáčku, například od nejtěžších míst po ta nejlehčí? Posloucháte při studiu již existující nahrávky?
Naučím se nejdříve árie, pak ansámbly a nakonec recitativy. Vždy studuji přibližně tři rozdílné kusy najednou, a tak je to hodně na přeskáčku. Koupím si vždy několik nahrávek stejného díla a informuji se tak o různých pojetích. Vyberu si ke své interpretaci ale vždy vlastní cestu dle osobní intuice.
J.Haydn: La fedelta premiata (Filide – Curych 2009)
Jsem naprosto spokojená, mám to privilegium, že mohu trávit 4-5 měsíců v roce v curyšské opeře, kde se setkávám se stejnými dirigenty a režiséry jako na prestižních festivalech, například na tom salcburském, a přitom jsem doma u rodiny a mohu se o tyto požitky dělit. Další část roku pak mohu cestovat a nemusím mít pocit, že o něco přicházím.
Na curyšskou operu jste zatím nedala dopustit. Teď tam ale nastaly zásadní změny ve vedení – nový je šéfidirigent, Daniele Gatti, a ohlášen je také příchod nového ředitele, kterým má stát režisér Andreas Homoki, známý hlavně z berlínské Komické opery. Jak si myslíte, že se curyšská opera promění? Ať už ve směřování repertoáru, v jeho neobvyklé šíři či v doposud nezvykle vysokém počtu premiér?
W.A.Mozart: Le nozze di Figaro (Zuzanka a E.Schrott jako Figaro – Curych 2007)
Řada vašich kolegů se opeře věnuje takříkajíc na 110 procent, prakticky na nic jiného jim nezbývá čas. Jak to máte vy? Taky vás vaše profese zcela pohlcuje? Nebo si na jíïné aktivity, zájmy, koníčky, přece jen aspoň občas najdete čas?
Snažím se žít nezaměřena pouze na svou profesi. Ráda si vychutnávám život v širším spektru, samozřejmě preferuji čas strávený s rodinou, nejlépe v přírodě, s našimi zvířátky. Intenzívně pěstuji přátelské vztahy a zbude-li mi čas, jsem náruživý čtenář. Už se moc těším, až malý poodroste a já s ním budu moci znovu objevovat nejkrásnější poklady české literatury, počínaje pohádkami BoženyNěmcové, Hrubína, Čapka, Lady a podobně.
Milá paní Janková, jménem čtenářů Opery Plus děkujeme za rozhovor a těšíme se na setkání s vámi, třeba hned při novém pražském Idomeneovi.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]