Gluckův Ezio po 260 letech v Praze

Christopher Wilibald Gluck (1714 – 1787) je dnes znám především jako operní reformátor (o jeho reformní opeře Iphigenie en Tauride, kterou letos uvedlo Theater an der Wien jsme psali zde). Z jeho skladatelského odkazu však patří přesně dvě třetiny jeho oper (30 z 45) stylu „starému“ .

Christopher Wilibald Gluck

Opera Ezio je jednou z nich. Poprvé zazněla v rámci pražské karnevalové sezóny v divadle v Kotcích roku 1750. Gluck byl v té době již zkušený operní skladatel (měl za sebou 14 oper) a také Praha jej dobře znala z několika předchozích produkcí. Z věnování díla a poznámky v libertu se lze domnívat, že si u Glucka dílo objednala a financovala pražská vznešená společnost. O průběhu kompozice ani zkouškách na operu nemáme žádné zprávy. Z libreta známe představitele hlavních rolí při premiéře, operu zpívali čtyři muži – z toho dva kastráti – a dvě ženy. Výpravu měl na starosti boloňský rodák Angiolo Carboni. Majitel operní společnosti Locatelli měl v orchestru nejspíš jen šestnáct lidí, pro tuto operu byl orchestr pravděpodobně nejspíše o něco rozšířen, jak naznačují některé poznámky v dobových partiturách (zachovaly se tři, dnes jsou uloženy v London British Library, Staatsbibliothek Stuttgart a Landesbibliothek Dresden) a dobová praxe. V přestávkách zaznělo intermezzo Don Tabarano od dalšího slavného operního skladatele Johanna Adolpha Hasseho.

Premiéra Ezia se setkala s velkým úspěchem. Některá čísla z této opery se zpívala i na kůru sv. Víta, opatřena samozřejmě latinským textem (tzv. kontrafakta). Ještě téhož roku na podzim byla v Praze znovu provedena Gluckova starší opera Ipermestra. V říjnu 1751 zazněl Ezio v Lipsku, přičemž došlo k vypuštění čtyř árií, naopak tři nové byly vloženy, v libretu bylo výslovně uvedeno, že nepocházejí z pera Gluckova. Roli Vara zpívala místo tenoristy sopranistka. Taková byla tehdy praxe: kastráti zpívali mužské i ženské role, stejně tak ženy byly běžně obsazovány do rolí mužských (nejen těch „kastrátských“) , a někdy tak vznikaly kuriózní situace, kdy se např. jako milenci setkali muž představující ženu a žena ztvárňující muže.

Dlouho se předpokládalo, že Ezio uvedený roku 1763 ve Vídni byl stejný jako pražský Ezio, avšak objev vídeňské partitury v ještě československé Roudnici ukázal, že Gluck v díle provedl rozsáhlé změny, které se dotkly i recitativů.

Pietro Metastasio

Opera je psána na libreto proslulého Pietra Metastasia a děj se točí okolo starořímského hrdiny Ezia, který si i přes intriky získá přízeň císaře i lásku své vyvolené. Gluck libreto poměrně dost seškrtal, čímž alespoň částečně sevřel děj opery, o reformě však ještě nemůže být řeč. Jednotlivé postavy mají přidělen počet árií podle své důležitosti, většinou jde o árie da capo, snad jedině dramatičtější accompagnata a hudební charakteristika postav v několika áriích svědčí o pozdějším směřování skladatele.

Jiří Petrdlík

Novodobou pražskou premiéru po 260 letech vzalo pod křídla Koncertní jednatelství FOK a rozhodlo se ji uvést v rámci cyklu Komorní hudba v kostele sv. Šimona a Judy při příležitosti jubilejní 75. sezóny FOK – hrál totiž Komorní orchestr pražských symfoniků (s uměleckým vedoucím Pavlem Peřinou). Jednalo se tedy o provedení na současné nástroje, což ovšem celkovému zvukovému dojmu neuškodilo zejména proto, že orchestr pod vedením Jiřího Petrdlíka respektoval principy barokní interpretace (např. ornamenty). Pražští symfonikové hráli vůbec velmi soustředěně a s viditelným zápalem, což oceňuji především proto, že se nejedná o jejich běžný repertoár.

Ze sólistek mne nejvíce zaujala představitelka titulní role Jana Levicová, která se interpretaci staré hudby věnuje pravidelně, poměrně často je k slyšení právě v kostele sv. Šimona a Judy. Její mezzosoprán má pěknou tmavší barvu, spolehlivě zvládá vyšší polohu i koloraturu. Dramatičtější hlas Evy Müllerové se hodil pro výrazově vypjatou roli Fulvie, místy však forzírovala. Úspěch po právu sklidila za scénu Misera, dove son?… Ah, non so io che parlo (tuto árii si vybrala i Cecilia Bartoli pro své album Gluck Arias). Yukiko Šrejmová Kinjo (Onoria) předvedla vyrovnaný výkon, její hlas je průzračný a dobře se poslouchá. Sympaticky působila také Michaela Šrůmová (Valentiniano). Mužské hlasy hrají v Eziovi spíše vedlejší roli. Více prostoru má Massimo, Gluck pro něj mimo jiné napsal velmi hezkou zvukomalebnou árii Se povero il rascello (Když ubohý potůček) s hobojovým sólem, kdy housle vytváří dojem tekoucí vody. Martinu Šrejmovi se dařilo nejen v ní. Roli Vara spolehlivě ztvárnil Ondřej Socha. Na cembalo doprovázel zkušený Jiří Kotouč, který pravidelně u FOK uvádí barokní opery a který také se zpěvačkami a zpěváky nastudoval jejich party včetně kadencí.

Jana Levicová

Je chvályhodné, že instituce, jejímž úkolem není péče o operu – zvláště barokní – se rozhodla Ezia uvést. Snad slabší propagace způsobila, že návštěvnost nebyla nejsilnější. Publikum však účinkující odměnilo dlouhým potleskem.

Snad i toto provedení pomůže přesvědčit dramaturgy našich divadelních scén o tom, že Gluckova hudba není mrtvá. Jinde to pochopili: nedávno jsem referoval o velmi úspěšném představení Iphigenie en Tauride v Theater an der Wien (viz odkaz na začátku článku), kde před dvěma lety zazněla – také v koncertním provedení – i vídeňská verze Ezia. Jestliže Gluck v Čechách několikrát pobýval (původem dokonce z Čech byl) a jeho opery se zde s úspěchem hrály i v premiéře, můžeme se ptát, proč se např. ve Stavovském divadle dlouhodobě hraje až na výjimky jen Mozart.

Komorní orchestr pražských symfoniků
Pavel Peřina – umělecký vedoucí, viola
Jiří Kotouč – vokální nastudování, continuo
Jiří Petrdlík – dirigent
Jana Levicová – mezzosoprán (Ezio)
Eva Müllerová – soprán (Fulvia)
Yukiko Šrejmová Kinjo – soprán (Onoria)
Michaela Šrůmová – soprán (Valentiniano)
Martin Šrejma – tenor (Massimo)
Ondřej Socha – tenor (Varo)
27. března 2010 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Christopher Willibald Gluck: Ezio, Wq. 15

www.fok.cz