List z Kanady: Jak hledali nové talenty v Montrealu

Montreal, odkud tyto řádky píšu, právě navštívila první letošní vlna téměř tropického počasí a prosklená atria komerčních center jsou vítaným útočištěm pro obyvatele a návštěvníky centra města. Stejně jako před osmi lety, kdy se v takovém centru s názvem Complexe Desjardins konala soutěž Jeunesses Musicales Montréal International Competition – soutěž objevující nové talenty v oblasti operního zpěvu, hry na housle a klavír. Odezva ve světě byla tenkrát mimořádná: přihlásilo se 281 soutěžících ze 45 zemí.

Complexe Desjardins Montréal

Nakonec do finále postoupilo 58 semifinalistů. Ti dostali možnost za účasti veřejnosti ve třech po sobě následujících dnech přednést svůj pětadvacetiminutový recitál. A byli hodnoceni vskutku hvězdnou porotou.
Co je na tom po tolika letech i dnes pozoruhodného? Předně fakt, že všichni tehdejší porotci (včetně nejstaršího z nich Cesara Siepieho) jsou stále mezi námi a někteří pořád ještě ve víru aktivní kariéry – třeba Grace Bumbry. Z několika tehdejších soutěžících se staly velmi vyhledávané hvězdy, ale o tom až za chvíli. Celá událost byla atraktivní i pro širokou veřejnost. Mistrovské kurzy v různých koncertních síních města byly pro návštěvníky zdarma a vše probíhalo v uvolněné multinárodnostní atmosféře.

Velmi se tehdy vydařil i zahajovací ceremoniál, kde byli představeni všichni porotci i soutěžící. Vzal jsem si s sebou tehdy k podpisu dva operní komplety na CD a doufal, že se mi podaří získat autogram alespoň jednoho z protagonistů. Bylo plno, ale ne natolik, že bychom se museli tlačit a já náhodou stál na místě, kolem něhož museli projít všichni ti věhlasní porotci. Lepší místo jsem mít nemohl a cítil jsem trému i očekávání věcí příštích zároveň.

Jako první se ukázal Ital Cesare Siepi (1923). Jeden z nejlepších poválečných představitelů Dona Giovanniho, známý pro svůj skvělý bas, dobré herectví na jevišti i pro atraktivní zjev, což bylo patrné i v jeho už pokročilém věku. Doslova vyběhl za potlesku přítomných na pódium.

Hned za ním přicházela Američanka Grace Bumbry (1937), a než jsem se stačil vzpamatovat, podala mi ruku a řekla: “Good Morning!” Tato dáma, přední mezzosopranistka své generace, se proslavila jako první Afroameričanka angažovaná v Bayreuthu. V roce 1961, když jí bylo 24 let, ji Wieland Wagner obsadil do role Venuše v Tannhäuserovi. Dodnes je hudebně aktivní a žije v Salzburgu.

S dalšími příchozími bylo třeba změnit taktiku a být aktivnější. Když přišel Kanaďan Jon Vickers (1926), jako první jsem ho pozdravil a řekl mu, že považuji za čest se s ním setkat, na což on zdvořile odpověděl, že se sám cítí poctěn, že ho na tuto událost pozvali. Požádal jsem ho o autogram k nahrávce Fidelia (Karajan) s ním v hlavní roli, ale on musel postoupit na pódium a tak mi jen řekl: „Přijďte za mnou, až to skončí.“ Nevěřil jsem vlastním očím, tenhle slavný heldentenor, snad nejlepší své generace, který zpíval i s Marií Calas, se tady srdečně baví s publikem a neodmítá, jako některé hvězdy dnešní doby, dát autogram. Samozřejmě, že jsem si ho nenechal utéct a kromě autogramu se mi dostalo i přátelského objetí a potřesení rukou. Thank you again, Mr. Vickers!

Organizátoři v koncertním centru postavili provizorní tribunu, která se dala obejít. Porotci seděli na její vyvýšené zadní části, soutěžící byli vpředu. Začalo představování soutěžících. Všiml jsem si, že další z členů poroty, Španělka Teresa Berganza (1935) se nějak vrtí na své židli a dělá posunky k místu, kde jsem tehdy stál.

Podíval jsem se kolem sebe a vedle mne stála paní s lahví studené vody. Řekla mi jen: “Madame Berganza a soif.” (Paní Berganza má žízeň). Jejich komunikace posunky ještě chvíli pokračovala, zatímco na scéně defiloval jeden soutěžící za druhým. Ta paní se pořád nějak neměla k tomu tu láhev doručit na tribunu. Nabídl jsem se jí, že to tam rád donesu. Proč si nechat ujít skvělou příležitost. Proplížil jsem se mezi kabely a technikou k paní Berganze, která seděla na kraji a nenápadně jí nejprve podstrčil k podpisu CD s její Carmen s Abbadem. Rychle podepsala a já řekl: „Et voici votre bouteille d’eau.“ (Tady je voda…). “Gracias, merci… ” A já pelášil pryč…

Když se za touhle událostí osm let starou ohlednu zpět, mrzí mne, že jsem tehdy nenavštívil více mistrovských kurzů, konaných v rámci soutěže, než ten jeden jediný, pořádaný Američankou Marylin Horne (1934).

Tato vynikající mezzosopranistka je spojována především s hudbou Rossiniho a Händela a často vystupovala s Joan Sutherland. Má za sebou také neuvěřitelných 39 aktivních sezón v San Francisco Opera. Věnuje se pedagogické činnosti a má smysl pro humor, což jsem poznal právě při jejím mistrovském kurzu.

Její tehdejší „obětí“ byl dnes relativně úspěšný baryton Etienne Dupuis, jako soutěžící talent. Vybral si Schubertovu píseň, kterou s citem přednesl a publikum se mu odměnilo potleskem. Mysleli jsme si tehdy, že to bylo dobře zazpívané. Paní Horne se ale usmála, řekla několik žertů směrem k publiku a pak se obrátila k mladíkovi, stojícímu na jevišti: „Etienne, začneme pracovat!“ On spustil znovu a po pár taktech byla zastaven: „Dýchej lépe, zpívej pomaleji…“ A tak to šlo celou půlhodinu. Zatímco Etienne sbíral síly, paní Horne bavila publikum historkami, jak studovala zpěv ona a přitom „trpěla“ při hodinách u legendární sopranistky Lotte Lehman (1878-1976).

Hlavní cenu v soutěži tenkrát vyhrála Kanaďanka Measha Brueggergosman (1977). Její jméno se těžko pamatuje. První část jejího příjmení tvoří jméno jejího švýcarského manžela, druhá část je její jméno za svobodna. Je známá jako operní i koncertní pěvkyně, při zahájení Zimních olympijských her 2010 ve Vancouveru zpívala pro celý svět olympijskou hymnu.

Dalším soutěžícím, který to doposud ve své kariéře dotáhl daleko, tehdy byl Kanaďan Joseph Kaiser (1977), rodák z Montrealu. Často je ke slyšení v Lyric Opera of Chicago. Po představení Dialogues des Carmélites Francise Poulenka, kde zpíval roli Rytíře de la Force, jsem s ním u služebního vchodu mluvil a s úsměvem jsme vzpomněli právě na soutěž talentů v roce 2002. Musím říci, že je to stále velmi otevřený a přátelský umělec. Když vyšel, doprovázen manželkou, sám na nás zavolal: “Hello, I am Joseph.” Doba se vlastně tak moc nezměnila…